Recenze: NULTÁ HODINA (Jana Poncarová)

Když musíte v životě začít úplně od nuly

„Souhlasím. Zničehonic se ocitnu zpátky – tam, odkud jsem si přála dostat se co nejrychleji domů. Vidím určitou situaci, ale nedokážu o ní mluvit,“ povzdechnu si a obrátím se na Vladimíra. „Omluvte moji upřímnost, ale nepřipadá vám, že jakmile jsme nad nacisty zvítězili, jakmile zmizel společný cíl, najednou se mezi nás – myslím mezi domácí a zahraniční odboj – vmáčkla rivalita?“ Pojmenuju nahlas balvan, který jsem si přivezla z venkova. (str. 61)

Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.
Chci zakoupit tento titul!

Píše se rok 1946 a ⁠Evropa se pomalu, ale jistě vzpamatovává z válečného běsnění. Lidé se navracejí k normálu, a to i ti, jimž válka vzala téměř vše. Mezi nimi je i třicátnice Hedvika. Uplynulých sedm let prožila v Anglii a poté v severní Africe v bezprostřední blízkosti bojů, kde se sblížila s důstojníkem Arnoštem. Po návratu však zjišťuje, že se jí odcizil nejen manžel, ale i vlast. V Československu i přes mír převládá nejistota a obavy z rostoucího vlivu komunistů. Hedvika i její rodná země se ocitají v takzvané nulté hodině neboli novém začátku.

Jana Poncarová se v nejnovějším díle zaměřuje na nedávné české dějiny, přičemž jako protagonistku zvolí ženu se silným charakterem. Nejinak je tomu i v Nulté hodině, jejíž hlavní hrdinka, odhodlaná přispět k vítězství spojenců, se v Londýně připojila Ženským pomocným pozemním sborům. Se stejně pevnou vůlí a nezlomností se v prvních poválečných letech vyrovnává s faktem, že ze života, jak ho znala, nezbylo prakticky nic, a tak se ocitá v bodě nula. 

Hedvika Adlerová se tak jeví jako velmi sympatická protagonistka, s níž je snadné se ztotožnit –⁠ snad až na její lehkou naivitu ve vztahu k opačnému pohlaví. Autorka si dala záležet při vykreslení vnitřních monologů, které sice zpomalují děj, ale na druhou stranu pomáhají nahlédnout do Hedvičiných motivů a pohnutek. Oproti tomu muži bývají v počinech Poncarové zobrazováni spíše negativně, často se špatným míněním o ženách a povýšeneckým postojem vůči nim. 

Tato teze ovšem neplatí pro skutečné osobnosti, jež se v Nulté hodině rovněž vyskytují. Pisatelka do příběhu zakomponovala řadu významných politiků a jiných historických postav, již ženské veřejné působení vítají s povděkem. Hedvika se tak pravidelně setkává například s Prokopem Drtinou, Ladislavem Feierabendem a v neposlední řadě i s Janem Masarykem. S jeho přítelkyní, spisovatelkou Marciou Davenportovou, ji pojí pevné přátelství. Kniha je v závěru opatřena krátkými medailonky –⁠ nejen –⁠ výše zmíněných hrdinů pro případ, že by čtenáři nebyli známi. 

Děj spojuje takzvané malé a velké dějiny. Na jedné straně sledujeme protagonistku snažící se začít nový život (poté, co zjistí, že z předchozího zbyly doslova jen trosky). Na druhé se odehrává dramatický boj o moc mezi komunistickými a nekomunistickými politiky, přičemž první jmenovaní rozehrávají nečistou hru a jako rukojmí si berou i dělnické obyvatelstvo. Počin tak zachycuje tři roky relativní demokracie mezi dvěma totalitami, kdy se rozhodovalo o postavení Československa ve světě. Výborně popisuje i tehdejší společenskou náladu a nevraživost lidí, již za nacistické okupace zůstali doma, vůči navrátivšímu se zahraničnímu odboji.

Přestože Nultá hodina relativně přesně zobrazuje ono klíčové období, na pomyslných miskách vah tíhne spíše než k historickému románu k lehkému románku. Svědčí o tom například fakt, že 25. únor 1948 byl odbyt prakticky jen několika větami, nebo milostná linka či lépe řečeno linky, jež částečně zavánějí červenou knihovnou.

Dílo je psáno v ich-formě, díky čemuž je čtenář poměrně snadno vtažen do děje. Ten, jak jsme u Poncarové zvyklí, neproudí kupředu závratným tempem, nýbrž spíše pozvolna, mírně brzděn dlouhými vnitřními monology. Hedvika se navíc ve vzpomínkách často vrací do válečné severní Afriky. Standardem je i bohatý, lehce poetický jazyk, v němž se tentokrát, ve srovnání například s Eugénií, nachází podstatně méně nadbytečného balastu typu dlouhé, metaforické odstavce o porcelánových šálcích, zbytečně zpomalující příběh. 

Nultá hodina se dá zcela jistě považovat za kvalitní literaturu. Pozitivně lze hodnotit skutečnost, že Poncarová zvedá povědomí o částech naší minulosti, jimž se mnohdy nedostává tolik pozornosti (například britské Ženské pomocné pozemní sbory, do nichž vstupovaly i Čechoslovačky). V některých úsecích však sklouzává k naivnímu románku, což může leckoho zklamat. Mnohé čtenáře potěší i již zmíněný přehled významných osobností v závěru, stejně jako fiktivní rozhovor s Hedvikou počátkem devadesátých let. 

Jana Poncarová pracuje jako novinářka, copywriterka a blogerka. Mimo jiné má na svém kontě sbírku 13 intimních povídek, memoáry Děvčata první republiky a řadu historických románů: Podbrdské ženy (recenze), Cyklistka (recenze), Eugenie (recenze), Alžběta a Nina (recenze), Deník Věrky Kohnové (recenze), Herečka (recenze) a Nultá hodina.

Nultá hodina pro mne představuje zatím nejpovedenější spisovatelčinu knihu. I přes uvedené nedostatky jsem si její čtení užila. Ocenila jsem propojení fikce a skutečnosti, přestože takové odbytí Vítězného února jsem doteď nepochopila. 

Závěrečné hodnocení:  79 %  


Anotace:
Hedvika se vrací do poválečného Československa po sedmi letech, které prožila v Londýně a ve vojenské službě v Africe. Z trosek se snaží znovu vystavět svůj někdejší život, postupně však zjišťuje, že jednotlivé dílky se poztrácely a nic už není jako dřív. Hrůzy války a léta odloučení ji s manželem odcizily, a do cesty jí navíc vkročil jiný muž. Hedvika mezitím bezmocně pozoruje, jak v její vlasti jednu totalitu střídá druhá. Podaří se jí vystoupit z neklidného bezčasí nulté hodiny?

Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2023
Žánr: historický román

Počet stran: 296
Vazba: pevná