Osamělé ženy
Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.
Chci zakoupit tento titul!
Jana Poncarová pracuje jako novinářka a copywriterka na volné noze a taktéž je autorkou podcastu Autoři na cestě, kde vede zajímavé rozhovory s českými spisovateli či lidmi, kteří pomáhají knihám na svět. Na literární scéně debutovala v roce 2018 román Podbrdské ženy, o němž je i dnešní recenze.
Na přebalu již druhého vydání z roku 2020 vidíme dívku v modrých šatech, oči nejsou zachycené, ale postoj těla působí stydlivým dojmem.
Autodiegetický vypravěč nás bez příkras a unáhlených soudů prováží lidskými niternými pocity jdoucími až na dřeň. Nezúčastněně komentuje těžké životní zkoušky protagonistů a jejich ne vždy adekvátní emocionální reakce.
Jazyk je spisovný a květnatý a Poncarová má bohatou slovní zásobu. Dostane se nám podrobných popisných pasáží okolních Brdských hvozdů a zdejších chalup. Ačkoliv se děj odehrává v minulosti, v textu je absence archaických výrazů a právě to činí vyprávění čtivým a svěžím.
Psychologie postav je vykreslena bravurně. Mírek nám ukazuje přerod z kluka v muže, kdy zásadním momentem je smrt v rodině. Formuje hochův vývoj a odstartuje jeho zasmušilost až zatvrdlost, kterou bohužel v generaci předává dál. Hodná Emilka s ním má těžké pořízení, je uzavřený nakonec tuto vlastnost přejímá i ona. Mechanicky vykonává to, co se po ní chce, ale uvnitř nitra má smutek. Dialogy jsou uvěřitelné, u Mírka občas okořeněné o peprnější výrazivo, kterým maskuje svůj strach a nevoli vůči komunistické propagandě.
Anotace lákala na generační román, největší prostor má Emílie, jejíž život je zmapovaný ve dvou třetinách díla. V poslední třetině se dostává ke slovu Jana a později i Johanka. Z Janina úhlu pohledu vidíme její dětství a dospívání, poté následuje odmlka a její osud je naznačen pouze v obrysech bez detailů. Johanku nepoznáme téměř vůbec a část zaměřující se na ni je obestřena tajemstvím, z něhož vnímáme jen náznaky. Toto rozvržení je negativem, Janě a Johance by slušela stejně propracovaná linie, jako v případě Emílie i za cenu většího rozsahu počinu.
Převážná část vypravování má tedy dobový kontext. Časová chronologie se datuje od roku 1920 až po současnost. Tíseň po válkách střídá neúprosnost komunistického režimu. Historické události jsou tu zmíněny velmi povrchně, důraz je kladen na psychologický vývoj charakterů a jejich zúžený pohled na věc.
„Aha. Já přišel o otce. Ve válce, víš. Tu si nepamatuješ, narodila ses potom. Zabili ho fašisti, děvenko. Střelili ho do zátylku někde v koncentráku nebo ho zahnali do plynu. Takový svině to byli. Buď ráda, že ses narodila po válce do socialismu a že se máš dobře.“ (str. 370)
Ústředním tématem je ženskost, mateřství a touha po pospolitosti. Hlavní hrdinky ji nacházejí pouze u stejného pohlaví. Na muže je nahlíženo jako na autoritáře bez špetky empatie. Všichni jsou do sebe zahledění a nedokážou svým manželkám a dcerám naplno projevit lásku či oddanost. Ženství je znázorněno coby těžký úděl, z něhož se nelze vymanit, doba je zlá, doma se musí zatnout zuby a vše skousnout. Smutky jsou přehlíženy a na slzy není prostor, maximálně tajně a v soukromí. Taktéž na zdraví se zřetel nebral a bohužel to ne vždy dopadlo dobře. Účelové genderové stereotypizace si nelze nevšimnout.
„A to bude vážně každý měsíc?“ ptala se. Teta přikývla a vložila jí do tašky složené plátno. „Za to buď ráda, to jenom kdybys čekala dítě tak to přestane, ale na to máš hodně času. Líbí se ti už nějakej chlapec?“ Jana si sáhla na tváře, které musely křičet horkostí, a zavrtěla hlavou. „Tak až bude, přijdeš a já ti povím, že chlapi jsou někdy nezbední a ty si jako žena, protože teď už jsi žena, musíš dávat pozor.“ (str. 334)
Neopomenutelným symbolem je legenda o osamělé brdské vlčici, která se vymanila ze své smečky a izolovaně živoří v lese, kdo ji spatří, tomu nepřinese nic dobrého. Tato historka se prolíná do života všem zúčastněným. Je přece jednoduché za chyby a bolesti vinit přízrak zvířete. Emílie, Jana i Johanka se stejně jako vlčí fena touží vymanit z okovů svých životních pastí.
Moje doporučení patří čtenářkám Aleny Mornštajnové, Karin Lednické či Kateřiny Tučkové. Milovnicím historie a těžkých lidských osudů na pozadí dějinných událostí, které si neberou servítky s obyčejnými obyvateli Brdských lesů.
Podbrdské ženy svým stylem naplnily má očekávání, avšak zklamáním pro mě bylo přílišné zaměření na Emílii. Nepropracovanost dalších pokolení nechává otázku, zda se nejedná o záměr a Poncarová nepovažovala Emilku za stěžejní pro emoční nestabilitu celé generace, a proto jí věnovala nejvíce pozornosti.
Závěrečné hodnocení: 80 %
Když chybí mateřská láska, ovlivní to celé generace.
Příběh se odehrává v podhůří Brd na pozadí událostí minulého století. Mírek vyrůstá bez matky, která umírá po porodu jeho nejmladší sestry. To ovlivní jeho vztah k ženám. Když si do hospodářství přivádí Emilku zvyklou na láskyplný domov, mladá žena netuší, že na ni čeká hlavně samota a opuštění.
Přichází druhá světová válka a po ní osvobození, Emilce svítá naděje, plánuje otevření vlastní cukrárny, jenže v jejím těle bují nádor a ve společnosti nastupuje komunismus. Ještě stihne porodit své druhé dítě – dceru Janu – a koncem padesátých let umírá na rakovinu prsu. Jana vyrůstá jen se svým otcem. Je často sama a zakouší, jaké to je, když chybí máma. Rodičovské lásky zažije málo a sama ji neumí předat dál. Poranění děděná z generace na generaci přechází na její dceru Johanku, která se rozhodne vykročit z místa a osvobodit nejen sebe, ale i další ženy ve svém rodě. Podaří se jí to?
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2022
Žánr: historický román
Počet stran: 448
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat