Babiččino tajemství
Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.
Základ tvoří dvě dějové linky. Retrospektivní linie proplouvá 20. léty až do roku 1956. Historický kontext je v ní nastíněn spíše okrajově, nehraje žádnou velkou roli ve vývoji. Současnost naopak rozplétá rodinné vazby kolem protagonistky Niny, jež se od své babičky Alžběty, vyrůstající a dospívající za války, dozvídá tajemství skrytá desítky let a snaží se je zapracovat do svého života. Časová osa z minulosti je výrazně propracovanější, budí silnější emoce a obsahuje sama o sobě hlubší pointu.
Vedlejší postavy, kterých není málo, zůstávají nakousnuté a jejich osudy se nadále nerozvíjí. Kam třeba zmizela Alžbětina nevlastní sestra Marta? Proč nemá více prostoru Helena, nejmladší dcera Alžběty? Po přečtení zůstane viset ve vzduchu bez odpovědi několik otazníků. Celkově je publikace propletena spoustou záhad, kterým je potřeba přijít na kloub, ostatně na to odkazuje už samotný podnázev Tajemství mojí babičky.
Přemýšlela, jestli mluví ještě pořád k ní, nebo k sobě. Kluk, který ztratil tátu v první válce. Muž, který narukoval k hranicím, když se mobilizovalo. Statkář, který v hospodářské krizi postavil nové zděné stáje a dal tak práci několika propuštěným dělníkům z okolí, včetně Jiřího. Muž, který se neoženil, protože se jeho sestra nevdala a nechtěl ji vyhánět ze stavení. Sedlák, nad nímž se stahovala neviditelná ruka, která chtěla chňapnout po tom, co jeho předci vytvářeli po generace. A on musel tušit, že je to předem prohraný boj. (str. 216)
Typickým rysem slohu Jany Poncarové je vysoké využití lyričnosti a dlouhých popisů, které přibrzďují gradaci. Autorka nevystavěla knihu na silné zápletce, ale oplývá velkou slovní zásobou a snaží se využít různých básnických figur. Někdy ovšem přílišná snaha o poetičnost spadá do kýčovitosti. Stejně tak vlivem používání přehnaných slovních spojení vznikly velmi nepřirozené dialogy mezi postavami, opětovaně sklouzávají k patosu. Důraz na poetičnost klade i ve svých dalších dílech, v Cyklistce to bylo třeba zdlouhavé líčení přírody, jež dominovalo a do jisté míry narušovalo strukturu děje. Čtivost naopak zvyšují relativně krátké kapitoly a časové proskoky.
Spisovatelka ve svém románu, vyprávěném v er-formě, rozvíjí a popisuje několik témat najednou. Jako styčné body je třeba zmínit česko-německé postoje, hlavně v negativním slova smyslu, a poukazuje na nenávist, jež mezi těmito dvěma národy panovala. Dále se zaměřuje na rozdíly mezi generacemi a obecně na rodinné vazby, zároveň se dotýká i židovství či hledání vlastního nitra, ale do všeho se pouští jakoby s opatrností a nikdy nejde u zvolené tematiky do hloubky, pouze bruslí po povrchu. Stejně tak již několikrát zmiňované tajemství, jež je také ústředním motivem, není uchopeno správně a na mnoha místech zůstává ploché.
Pisatelka nechala dlouhou dobu Ninu v životě tápat, nevěděla, co se sebou, co se svým vztahem a najednou, během zanedbatelného okamžiku, se z ní stal jiný člověk s nehynoucím optimismem. A to jen díky tomu, že jí babička prozradila něco z rodinné historie, což vlastně nebylo nic podstatného, pouze skutečnost, jež by lidskou psychiku nedokázala otočit na ose existence o sto osmdesát stupňů.
Přiťukly si, a zatímco Nina si víno vychutnávala po douškách, s nimiž polykala ostych, Alžběta vypila celou skleničku naráz, ale další už odmítla. Nina se zamyslela. Před očima se jí odehrával babiččin příběh. Cítila, že v něm začíná jít do tuhého. Že dívka se brzy změní ve vdanou ženu. Přála si, aby babička ještě chvíli zůstala svobodná a rošťácká. (str. 126)
Během čtení lze narazit na nelogickou souvislost. Např. na straně 156: „Srdce se jí rozbušilo. Kdyby chodila o sobotách a nedělích pracovat, dostala by se mezi lidi. Zdeněčkovi by hlídání zařídila u maminky. Šestnáct dní v měsíci by se oblékla, učesala a namalovala, protože by šla pracovat. Ale hlavně, vydělala by si své vlastní peníze.“ Kdyby skutečně chodila do práce každý víkend v měsíci, strávila by tam cca osm až deset dní, podle toho, na jaký datum by zrovna víkend připadl, ale rozhodně by to nemohlo být šestnáct.
Bohužel tento pisatelčin literární počin nemůžu hodnotit příliš kladně. Spoustu věcí nedokázala objasnit, pohár pochopení zůstal nedolitý a žízeň po rozuzlení neuhašená. Vzhledem k anotaci jsem čekala něco více šokujícího a ucelenějšího.
Závěrečné hodnocení: 64 %
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2020
Žánr: společenský román
Počet stran: 347
Vazba: pevná s přebalem
Komentáře
Okomentovat