Recenze: EUGENIE (Jana Poncarová)

  Příběh silné ženy v nesnadné době

Eugenie (Jana Poncarová, nakladatelství Albatrosmedia – Motto)

Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.
Chci zakoupit tento titul!

Jana Poncarová pracuje jako novinářka, copywriterka a blogerka. Mimo jiné má na svém kontě sbírku 13 intimních povídek, memoáry Děvčata první republiky a čtyři romány: Podbrdské ženy (recenze), Eugenie, Alžběta a Nina (recenze) a Cyklistka (recenze). Dnes se budeme věnovat její v pořadí druhé vydané knize Eugenie.

„Brzy? Matce rozčilením poskočil hlas. Holčičko, bude ti sedmnáct. Čekají tě už jen dva roky školy – snad se za tu dobu aspoň naučíš, jak správně položit příbory – a potom se budeš přece vdávat.“ (str. 35)


V životě mladé Eugenie Egertové nejde nic podle plánu – přesněji řečeno jejího. Místo gymnázia jen obyčejná dívčí škola, místo studia a cestování sňatek z rozumu. Na manželství není ambiciózní žena připravená, a už vůbec ne s mužem o devět let starším, jehož viděla jen několikrát. Rodiče s podnikatelským duchem se však touží dostat k hotelu Continental a svatba s novým majitelem Emanuelem Ledeckým je díky nevěstině věnu oboustranně výhodný.

V Continentalu stráví třináct let, během nichž porodí dvě děti a prožije okupaci. Bombardování Plzně na sklonku války však učiní torzo nejen z jejího podnikání, ale i rodiny, neboť přichází o oba rodiče a muže. Osvobození americkými vojsky má pro ni ovšem dvojí význam: Konečně nachází to, co jí doposud chybělo nejvíce – lásku.

Skutečně se to děje, pomyslela si. Dělám, co po mně chtějí, znělo jí hlavou, když kněz recitoval římský misál. Sklopila mírně hlavu a zahleděla se na své ruce. Musím si ty pocity v sobě utřídit. Ovládnout je. (str. 98)


Historický román Eugenie je beletrizací skutečného příběhu Eugenie Egertové Ledecké Janečkové, jež se jako mnoho dívek té doby, ač žijící ve svobodné zemi, musela potýkat s nesvobodou a omezeními ze strany mužské části rodiny. Je smutné, že skutečné štěstí a možnost realizovat se zažila až po smrti svých nejbližších. V podstatě se ještě nacházela v relativně dobrém postavení, neboť její manžel jí alespoň „dovolil“ podílet se na chodu Continentalu a mít částečně soukromý život. 

Autorka se věnuje zejména této části jejího života a následně období, kdy zůstala sama s rozbombardovaným hotelem a dvěma dětmi – ne však na dlouho. O jejím osudu po odchodu z rodné země se čtenář dozví jen několik střípků v úvodu.

„Pootevřela ústa, aby se z nich vydral jeden veliký mohutný vzlyk. Pak se teprve volně nadechla. Katarze, napadlo ji. (str. 258)

Jana Poncarová se ve své tvorbě zaměřuje na takzvané „malé dějiny“. Příběhy lidí, již sice nestáli za významnými historickými událostmi, jejich životy však jimi byly utvářeny. Svými počiny tak zaplňuje prázdná místa na poli české literatury, což je rozhodně chvályhodné. Na druhou stranu nestačí jen vybrat zajímavou „osobnost“, nýbrž i správně uchopit formu. Toto se v případě Eugenie bohužel příliš nepovedlo.

Spisovatelka, jak sama uvádí, strávila při práci nemálo času v archivu, pročítáním dopisů Eugenie i rozhovory s lidmi, již ji znali osobně. Její syn, George Janeček, svolil, aby příběh jeho matky byl zpracován nikoli jako životopis, nýbrž román. Pro mnohé čtenáře atraktivnější žánr však utrpěl množstvím „vycpávek“, jimiž Poncarová vyplňovala místa mezi jednotlivými událostmi, respektive do nichž je halila. Děj se tak topí v závějích vanilkového krému a zmrzliny, teplých paprsků slunce a všemožných klišé, která tvoří snad polovinu obsahu. Poetičnost jazyka na člověka nejdříve zapůsobí, počáteční obdiv se však velmi rychle může změnit v averzi.

Až příliš květnaté a košaté popisy i té nejjednodušší činnosti románu rovněž škodí. Styl psaní zahlcený obrovským množstvím metafor, přirovnání a personifikací tak ve finále působí poměrně těžkopádně a místy připomíná žákovské vypocené slohové práce. V podstatě by se dalo říct, že dílo zachraňuje poslední třetina, kdy se Poncarová konečně zbaví výše uvedeného balastu a příběh dostává spád. Samozřejmě že zčásti i díky událostem v životě opravdové Eugenie – ale skutečnost, že se pisatelka v závěru konečně dostala do formy, je nesporná. Bohužel dialogy (zřejmě ve snaze zachytit prvorepublikovou mluvu) působí po celou dobu nepřirozeně a škrobeně, čímž se opět snižuje čtivost a plynulost.

„S každým otočením kol a s každým novým douškem vzduchu, jenž se do vozu protahoval pootevřeným okénkem, Eugeniino tělo měklo. Krajina se vlnila v nepravidelném rytmu. Za zatáčkami se rozbíhala malebnost obrazů plných sytých barev zkrášlených živými slunečními paprsky.“ (str. 150)

Co se týče postav, hlavní hrdinka je vykreslena velmi dobře, psychologie a její vnitřní monology jsou zvládnuté téměř mistrně. Oba rodiče reprezentují typické představitele vyšší střední třídy, jejichž cílem je dceru dostat do dívčí školy a následně náručí zámožného muže. Sympatický protipól tvoří tetička Vilma, jejíž náhled a dobré rady Eugenii nejednou pomůžou. Emanuel Ledecký, stejně jako jeho rodiče, jsou popsáni poměrně ploše, a to jako lidé s ne špatnými úmysly, avšak obchodním duchem a úctě ke společenským konvencím silnějším než city. Nová láska, ačkoli figuruje jen na několika stranách, působí lehkým a bezstarostným duchem, jenž přináší do její existence svěží vítr.

„Mám všechno. Všechno, co jsem nikdy nechtěla. A nemám nic z toho, po čem jsem toužila. Vyjma několika obrazů, jejichž barvy mě osvěžují, když už si myslím, že zámek na mém srdci povolí, protože je zrezlý slzami, které tečou uvnitř mého hrudníku.“ (str. 226)

Pokud jde o vyprávění, er forma je zvolena vhodně. Nacházíme se převážně v perspektivě Eugenie, z malé části se však ocitneme i v pohledu jejího otce Arnošta, tchána Václava Ledeckého či nového partnera. 

Jana Poncarová se specializuje na tvorbu vycházející ze skutečných událostí, což ale znamená, že je nutné ohlídat si fakta, která jsou v počinu zakomponována. Tento důležitý prvek se jí povedl až na malou výjimku. V roce 1930, v němž se odehrává následující úryvek, nebyly Lída Baarová a Adina Mandlová ani začínajícími herečkami (první roli dostaly až o rok, respektive o dva později), natož natolik známými hvězdami, aby se mohly objevovat v časopisech pro tehdejší smetánku. Mimochodem, své umělecké jméno si první jmenovaná zvolila až právě po své první filmové roli – tudíž v daný časový úsek ji všichni znali pouze jako Ludmilu Babkovou.

Všiml si, jak si ji posledně prohlížela v jednom z těch časopisů, které předplatil o Vánocích. Na obálce byla vždy usměvavá tvář, kolorovaná, takže vynikla barva rtů i líček. Občas se mezi neznámými modelkami mihla Mandlová nebo Baarová. (str. 51)

Eugenie má potenciál zaujmout všechny, kteří mají rádi pohnuté příběhy z české minulosti. Příznivci svižného stylu a dramatičnosti, jakou známe například od Mornštajnové, Lednické či Körnerové, však pravděpodobně budou z pojetí zklamaní.

Ze svého prvního setkání s autorkou jsem byla mírně rozpačitá. Osud Eugenie mne na první pohled zaujal, románové zpracování se však dle mého názoru příliš nevyvedlo. Jak již bylo zmíněno, příliš mnoho „vycpávek“ knize i přes zajímavý námět podstatně ubírá na kráse. Jelikož jsem zvyklá na svižnější tempo, musela jsem se do čtení častokrát nutit a s výjimkou poslední třetiny tak pro mne dílo ztrácelo na přitažlivosti.

Závěrečné hodnocení: 65 %  


Anotace:
Román je inspirovaný skutečnými osudy Eugenie Egertové Janečkové a plzeňského hotelu Continental. Eugenii jako většinu žen té doby čeká smluvený sňatek. S manželem se stará o chod hotelu, kde prožijí okupaci i válku. Bombardování Plzně poškodí hotel a připraví ji o otce a manžela. Až osvobození americkou armádou přináší do jejího života nejenom novou naději, ale i lásku…

 
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2019
Žánr: historický román
Počet stran: 376
Vazba: pevná

Komentáře