Válku si nikdo nezaslouží
Na konci louky se Anna nadechne, vytáhne brousek a přetáhne jim ostří kosy. Mírní tak námahu, kterou musí na položení klasů vynaložit. Zkontroluje slunce. Zanedlouho přispěchá Josefína s obědem. Ještě že přišla k rozumu. Utře si pot z čela a rozmáchne se. Být tu místo ní František, měl by louku dávno pokosenou. (str. 192)
Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.
Chci zakoupit tento titul!
Více než sto let staré dopisy odhalují skutečný příběh a pisatelé ožívají. František Reindl, majitel rozlehlého hospodářství odcházející do války, je nucen rodinné statky a pole přenechat na ramenou své družky. Ta čelí nejen extrémní fyzické zátěži, ale i psychickému nátlaku. Trýzní je samota, s níž se každý vypořádává jinak, i pomluva závidějících lidí. Kvůli společným dvěma dětem musí zůstat Anna silná a doufat, že kruté boje brzy skončí a manžel se jí vrátí ve zdraví domů.
Nejnovější román Jany Poncarové je vystaven na historicky podložených podkladech. Předlohou se stala korespondence mezi manžely Reindlovými, která se dochovala na půdě autorčiny chalupy v Dobřívě u Rokycan, kam je děj také zasazen. Velká část se odehrává v dobřívském statku č. 5, což je jedno z nejstarších stavení ve vsi. Stručné záznamy domu a tehdejších reálných obyvatel si můžeme přečíst v krátkém shrnutí v medailonku na konci.
Spisovatelčina minulá díla se vyznačovala honosným jazykem, velkou záplavou různých metafor a vycpávkového výraziva, jež akorát ubíralo na kvalitě a odkloňovalo čtenářovu pozornost nesprávným směrem. V tomto případě se od všeho patosu oprostila, využívá stručnosti, údernosti a daleko lépe pracuje s větnou stavbou. Na způsobu, jakým se vyjadřuje, je znát obrovský posun. Doménou je spisovná čeština s několika archaickými výrazy, ty jsou v závěru v mini slovníčku vysvětlené.
Tempo je velmi pozvolné, vyprávění plyne pomalu a stereotypně, stejně jako tenkrát život na dědině, což není na škodu, naopak se tím zvyšuje míra autentičnosti. Nelze očekávat žádné turbulentní zápletky, jež by úplně převrátily obsah naruby. Převládají dobové motivy, například každodennost vesnické populace a útrapy, jimiž si museli procházet. Kromě zmíněné války to jsou sousedské krádeže a neshody nebo rodinné rozepře. Politický kontext ustupuje až na výjimky stranou.
Anna vstane a přejde k oknu. Z nebes padají cáry vody a spolu s nimi beznaděj. Vidí odtud na ty zpropadené záhony, lesknou se na nich zrcátka louží. Semena budou plavat. Představuje si podmáčená pole, zem se proměňuje v bažinu, sápe se jí po kotnících, putuje ke stehnům, stahuje ji do svého chřtánu. Dobře jí tak. Za všechno si může sama. (str. 161)
Narativ s vypravěčem v er-formě se větví na dvě základní časové linie. První z nich se začíná odehrávat v roce 1913 a pokračuje další dva roky. První světová válka zuří, v zemědělství chybí mužská síla, mezi lidmi se usadil hlad a na řadu přicházejí přídělové systémy, které jim ještě více snahu o přežití znesnadňují. Manželé Reindlovi zažívají těžké chvíle, ovšem největší zkouška přichází v momentě, kdy je František povolán k narukování. Druhá se posouvá do roku 1938. Obě roviny jsou vyvážené, osa z třicátých let je navíc od začátku zahalena závojem tajemství, dlouho se rozkrývá, kdo je ústřední postavou této fáze, proč si ona neznámá mnohdy počíná zvláštně a kde se vzala holčička zvaná Drnda.
Velkým mínusem je psychologie aktérů. Těch klíčových je hned několik, málokdy ale máme možnost sledovat rodící se myšlenkové pochody. Neoplývají žádným výrazným rysem, jenž by je od ostatních odlišoval. Jejich plochost se postupně lehce zlepšuje a dostávají obrys, nicméně nedostatečně.
Povaha Františka Reindla, hlavy rodiny, je tuze přátelská a pracovitá. Jako muž je schopen zastat fyzickou práci, nevymlouvá se a pro pohodlí své i blízkých usilovně dře až do vyčerpání. Je známý spravedlností. City není zvyklý dávat najevo, když ho odvedou do probíhajících bojů, lituje, že tak neučinil.
Anna, dvojnásobná matka, a hlavně šikovná hospodářka, je prototypem ženy, jež kromě výchovy zvládne práci kolem domu a ještě jí zbývá čas na pomoc manželovi. Navenek vypadá silně a neoblomně, vládne tvrdou rukou, ale v nitru se probouzí malá holka, která touží po pochvale a obejmutí. Slabost drží hluboko v sobě a dovolí si pobrečet jen v soukromí.
Pomocník Šimon je zřejmě největším záporákem. Pohnutý charakter, sobeckost a touha mít vždy to nejlepší pro sebe z něj dělají vyhlášeného lumpa po celém okolí.
Mařenka a Frantík, dvě malé nevinné děti, jimž bylo částečně ukradeno dětství. Neznají dosud intenzitu problémů dospělého světa, dokáží vnímat, že jim shází jeden rodič a že ten druhý tu vzniklou díru nemůže nikdy zaplnit.
Jelikož se podařilo hodnověrně zachytit dobové způsoby a zvyklosti, titul lze bezpochyby doporučit milovníkům historického čtiva nespecializujících se na velké dějiny, spíše na personální osudy konkrétních jedinců.
Ve vrátkách se ještě ohlédne ke stodole. Ve stínu, který vrhají pootevřená vrata, se mihne rukáv Šimonovy kazajky. Zrada ji udeří do hrudníku. Myslí na Tondu, myslí i na dřevo v kůlně, které měl ten lump naštípat, a zatím se zašívá tady. (str. 66)
Jana Poncarová je novinářka a copywriterka na volné noze. Tvoří obsah webů, novin a časopisů. Ráda odpočívá v lese nebo s hrnkem kávy nad zápisníkem. Město střídá s venkovem a kavárnu se zahradou. V příbězích, které píše, hledá pravdu o světě a vlastní osvobození. Na kontě má mnoho úspěšných počinů, mezi první patří Podbrdské ženy, následovala Cyklistka, Alžběta a Nina, Eugenie, Herečka a další.
Literátka není v mé knihovně žádným nováčkem, četla jsem od ní určitě tak pět knížek, ale Anna R. se mi líbila rozhodně nejvíce. Možná se mi povedlo podchytit načasování, v němž jsem po publikaci sáhla, ale zdaleka nejvíce mě uchvátilo prostředí a téma, jež se v knize rozebírá.
Závěrečné hodnocení: 86 %
Komentáře
Okomentovat