Veden pomstou, nebo touhou po odpovědích?
Žili dva. Jeden s tak těžkým zraněním pánve, že mu nemohlo zbývat než pár vteřin života. Druhý seděl vedle kusu kola na hřídeli, alespoň patnáct yardů od místa exploze. Obličej i celou přední část hlavy měl tak rozmlácenou, že připomínala misku vídeňského guláše. Nemohl mluvit ani se hýbat, snažil se pouze dýchat. Kdybych měl slitování, věnoval bych mu kulku. Jenže já nikdy nebyl milosrdný k těm, kdo na mě pozvedli zbraň. (str. 149)
Za recenzní výtisk děkuji autorovi Tomáši Sekerkovi.
Chci zakoupit tento titul!
Mělo smysl nechat se zabít? Jistěže ne. Slavný boj muže proti bezvýznamné hroudě tkání, u bezvýznamného vstupu do vestibulu metra, nikým neviděn a nezaznamenán. O jedno monstrum méně nic neznamená. A dost možná neznamenala nic ani ta řada ostatních, která jsem zabil předtím. Záleželo vůbec na něčem? Ta myšlenka mě pobavila i zaujala. Rozkašlal jsem se. Cosi mi ucpalo krk. Nechutnalo to jako krev. Zřejmě jsem měl podrážděnou sliznici z toho štiplavého, čpavkovitého pachu, který některá monstra vypouštěla. (str. 11)
Kniha je rozdělena na tři velké bloky Sami, Spolu a Od sebe. Seznámíme se s protagonistovým dětstvím i dobou, v níž mu zemřela máma kdy jako desetiletý vyrůstal pouze s tátou. Geneticky po ní zdědil Friedreichovu ataxii, což ho velmi limitovalo. Nechodil do školy, neměl kamarády, osamocený v pokoji s milovaným kocourem. Zdravotní stav se prudce horší, a pokud nemá dopadnout stejně jako matka, musí se udít zázrak. Hraje se vabank, takže nezbývá nic jiného, než že na něm Harrison Badluck vyzkouší neschválené sérum. A světe div se, zadaří se. Z churavého neduživého mladíka se stane supervoják se zázračnými regeneračními schopnosti i pomalejšími projevy stárnutí.
Přestože jsem měl krk ucpaný krvavými hleny, v ústech jsem měl sucho, jako bych svačil kočičí stelivo. Hlas se mi ztratil do ochraptělého šelestu a žízeň jsem měl tak velkou, že bych snad dal za sklenku vody i svou poslední cigaretu. Pokusil jsem si odkašlat. Bolelo to, ale ne tolik, jak jsem čekal. (str. 88)
Sci-fi připomínající kombinaci akce s aplikací vědeckých poznatků Přístav u řeky Styx. Oproti tomu, kdo má rád série Legie či Masomlejnek, pro něj bude Čas krmení trochu pomalejším čtením. Nicméně to vůbec není na škodu – dojde k většímu propojení k prostředí, hrdinům i vyvstalými problémy.
Zajímavostí je, že Mark svého otce oslovuje převážně příjmením – navzdory tomu, že se ocitáme v době, kdy je teprve desetiletým chlapcem. Ostatně jeho vyprávění i rozumové schopnosti odpovídají podstatně staršímu dítěti. Trochu nahuštěně může působit prostřední úsek, kdy je kapitol minimum. Pro větší přehlednost by stálo za úvahu text více rozsekat. Na druhou stranu jsou některé přesuny zase až moc snadné. Titul obsahuje několik překlepů, byť v relativně únosném množství. Trochu lakonicky vyznívá konec. Co bude dál? Máme snad očekávat pokračování? V rámci obsahu se dozvídáme o aplikaci pravidelných injekcí na stabilizaci Markova stavu, nicméně posléze o nich není zmínka.
Přemýšlivé sci-fi předestírající otázky etiky i lidství v kontextu přežití jednotlivce i celé populace. Pomalejší tempo se vám odmění propracovaností a naprostým napojením na příběh. Opravdu se nejedná o přehršel, kdy akce střídá akci, takže dílo ocení hlavně ti, kdo si rádi vychutnávají nové světy plnými doušky. Ve své podstatě ani příšery nehrají zásadní roli, i když... Možná se největší monstrum skrývají v nás samých.
Tomáš Sekerka na projektu není nováčkem, z tvorby jsme vám představili Otrok megaměsta a Nájezdník z Pustiny. Pastafarián a milovník konspiračních teorií vystudoval informační technologie, v současnosti pracuje v administrativě. Děčínský rodák, toho času žijící v Praze, rád sbírá zkušenosti a obohacení v mnoha zálibách. Psát začal v roce 2009 na popud jedné extra špatné knihy a rozhodl se, že ukáže, že on by to zvládl lépe. Výsledek můžete posoudit sami.
Musím říct, že v rámci žánru jsem se velmi bavila. Autorovi se podařilo vykreslit natolik zajímavé kulisy, jež mě lapily. V prostřední části lze pociťovat mírnou stagnaci, zakončení i hlavní pointa by si zasloužily větší propracovanost, stejně tak několik opomenutých drobností zmíněných výše. Naopak oceňuji, že ačkoliv je Mark supervoják s řadou vylepšení, to, co předvádí, dává smysl a nestaví situace na štěstí či náhodě. Užité zbraně a moderní vychytávky jsou třešničkou na dortu. V konečném důsledku se jedná o komplexní dílo, uhranující technickými vymoženostmi. Román jako takový funguje, a pokud by se chystalo pokračování, vůbec bych se nezlobila. Inteligentní repliky, svižnost i vzájemná proudící energie. Doporučuji.
Komentáře
Okomentovat