Co se ukrývá pod europským ledem?
Cítil blízkou přítomnost zla. Nesmírného, nepopsatelného zla. Možná spalo zamrzlé v ledu, možná kroužilo v černých vodách kolem základny, možná běsnilo v rozžhaveném nitru měsíce. Možná o něm věděly ty nevinné bílé rybky. A možná vůbec nebyly tak nevinné…Bože, pomoz mi, pomyslel si… Ještě na Ganymedu ve skrytu duše doufal, že obavy církve mohou být plané, ale tady jako by mu Bůh otevřel oči. Něco se stane. Dříve či později. A ti blázni v řídícím centru k tomu přispívají, seč mohou. Ruší zdejší klid, jako by byli slepí. Pouštějí reflektory, brzy dosáhnou dna a Diego vzdor zdržení nakonec zahájí chystaný lov. (str. 89)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.
Chci zakoupit tento titul!
Šest set padesát milionů kilometrů od Země je kosmická základna Ganymed. Z té se plánuje pokračovat na jiný Jupiterův měsíc – Europu. Pod ledovou krustou se skrývá neprobádaný oceán s možnými odpověďmi na mnoho otázek. Skupina vědců nejrůznějšího zaměření spolu s profesionálními astronauty se může zapsat do historie. Jenže co když objeví něco, na co zdaleka nejsou připraveni?
Osm kapitol nás zavede k posádce, s níž strávíme nemálo času. Komparativní anatomie, fylogenetika, evoluční biologie, oceánologie, molekulární biologie, medicína i hlas církve jsou oblasti, díky kterým byli vybráni Debora Reesová, Keneth Hutton, Tomas Rossi, Jason Petach a Dina Penezičová. Příběhem provází nezainteresovaný pozorovatel, zaměřující se na jednotlivé postavy, abychom pochopili jejich povahové vlastnosti a úlohu svěřenou v rámci týmu. Vytvořený celek spolupracuje, užívá si natěšenost z neznámého, nešetří vtípky i odbornějším tónem. Pak se ale představy začnou bortit…
„Uložím tady toho a pomůžu vám zpátky,“ řekla Penezičová. „Nemusíte, dojdu sám.“ „Radši ne. Jak se cítíte?“ „Fajn. Dokonce se mi vrací nálada.“ „Tak to je to nejlepší znamení.“ „Akorát mě pořád svědí kůže.“ „Dejte si vlažnou sprchu a smyjte pot. Ale pokud možno nepoužívejte mýdlo.“ „Neměl jsem pocit, že mě dráždí.“ „Nedráždí, dochází. Jako všechno tady.“ (str. 14-15)
Jazyk je plný technických a tematicky specifických termínů, avšak způsob zakomponování pochopí i laik. Pokud jste fanoušci chemie, biologie a fyziky, srdce zaplesá. Na druhou stranu se nemusíte obávat přehnané složitosti, poněvadž kontext pracuje ve váš prospěch. Možná vám unikne drobný interní humor, ale to byste museli být opravdu úplně nepolíbeni výše zmíněnými obory. Neobjevila jsem gramatické, pravopisné ani stylistické chyby.
Dominantním prostředím budou temné vody europského oceánu se svou faunou a flórou. Na základně mají potřebné vybavení; dálkové sondy i hlubinnou ponorku, schopnou ze dna sbírat vzorky a provádět analýzy. Zhodnotit vulkanickou činnost, zmapovat podloží a samozřejmě veškeré organismy. Zdá se to jako nudná laboratorní práce, naneštěstí výzkumníci začnou nacházet mrtvoly předchozího týmu a hlavně tvory neslučitelné s tamními podmínkami…
Keneth seděl na zemi, zády se opíral o stěnu a sváděl bitvu s vlastním třeštícím mozkem. Ve vzduchu páchly zvratky. Někdo hulákal. Snažil se myslet, myslet, myslet… Najít alespoň trochu rozumné vysvětlení té delirické šílenosti, ale marně. V hlavě měl chaos, třásl se a nohy měl jako z papíru. Fyzicky by své pocity přirovnal k závrati z výšky. Všude okolo něj se nacházeli lidé. Někteří chodili a něco vykřikovali, jiní jen strnule stáli či seděli jako on. Ten, který křičel ze všech nejvíc a rozhazoval rukama, byl mladý černoch. „Jak to, že jsou tam mrtvoly?“ řval na Diega. „Jak to, že jsou tam mrtvoly?“ (str. 139)
Tempo je vražedně svíravé, hmatatelná atmosféra dusí myšlenkou, kdy nastane onen bod, od něhož se začne vše kazit, protože některé události jsou nevyhnutelné. Postupné odkrývání tajemství ukazuje, jak lze z bezpečné podmořské základny učinit past. Autor mísí dramatické a leckdy peprné rozhovory s pragmatickým popisem krajiny i filozofickými úvahami o podstatě světa. Kromě externího zla se vypořádávají i s interním problémem. Určitá část vojenské sekce má své instrukce, jimiž se chce řídit…
Charaktery jsou propracované u několika ústředních postav, zbytek tvoří letmé zmínky o minulosti a fenotypu. Pavlu Fritzovi nedělá problém nechat kohokoliv náhle i detailně zemřít, takže vazba k protagonistům nemusí mít dlouhé trvání. Do poslední chvíle nebudete tušit, kdo přežije. Jestli vlastně někdo. Co když je však smrt ta nejlepší varianta?
Vydat se do hlubin vesmíru a objevovat neznámé je samo o sobě zajímavá myšlenka, poněvadž se pokaždé přijde s něčím novým. Přístav u řeky Styx kombinuje již známé motivy s vlastní osobitou interpretací. Pokud vás bavila Věc či Vetřelec, dostanete, z mého pohledu, podobně kultovní dílo. Skvělé hlášky, napětí a chorobná chuť pokračovat ve čtení dál. Chopit se toho velký producent, byla by to skvělá minisérie.
Protáhlá místnost s obrovským černým oknem se znovu ponořila do ticha, občas proloženého úsečnou samomluvou Diega soustředěně manipulujícího se servisním člunem. Nezaměstnaný Keneth tupě zíral na mírně sešikmenou podlahu. Dokud byla suchá, zajišťovaly speciální povrch a protiskluzová obuv bezpečnou chůzi. Na mokru to trochu vadit může… „Sakra!“ zaklel Newkirk. „Zdá se, že mi jde naproti.“ Keneth se probral a rychle k němu přiskočil. Na sonaru Skarabea se zmítalo cosi obrovského, připomínajícího klubko hadů. (str. 171)
Text je staven se stále se zvyšující dynamikou bez hluchých míst. Někomu by mohl vadit detailní popis znázorněných poranění a útoků, jež jsou leckdy docela nechutné, případně závěrečné překlenutí do fatalistického tónu. V tomto případě mi velmi chyběly ilustrace, protože mít k tomu i grafický doprovod by byla naprostá pecka a knihu vystřelila ještě o stupeň výš.
Pokud jste milovníky hard sci-fi, volba je jasná. Nicméně dílo je natolik čtivé a poutavé, že má aspiraci zaujmout naprosto každého, kdo nepociťuje vyslovený odpor k vědecko-fantastickému žánru.
Pavel Fritz je občanským povoláním biolog ve virologické laboratoři. Psát začal až kolem čtyřicátého roku, nicméně konto se pomalu rozrůstá. Debutoval románem Letka 307, následoval Přístav u řeky Styx, jenž se v současnosti těší druhému přepracovanému vydání v edici Jiné světy. Produktivní je i s povídkovými sbírkami, např. Archa zrůd, Studené světlo hvězd, sborníky Žoldnéři fantasie i antologie Ve stínu říše, Zákon genu či Krev, monstra a cukroví.
Byla jsem nadšená? Ano! Propracovaný sloh, zajímavý námět, řada napínavých scén. Jediné, co mi přišlo trochu překombinované nebo až moc přitažené, byl závěr, který jsem nakonec přijmula, byť bych byla radši za podstatně ráznější a možná i nekompromisnější konec. To je ale spíš názor psychopata ve mně. Spisovatel bravurně zhodnotil své znalosti a vystavěl příběh, na nějž jen tak nezapomenete. Věřím, že budete spokojeni. Jednoznačně doporučuji.
Závěrečné hodnocení: 95 %
Pod ledovým krunýřem Jupiterova měsíce Europy se rozprostírá tajuplný oceán. Skupina vědců s nadšením zahajuje jeho průzkum, aniž tuší, čemu stane v blízké budoucnosti tváří v tvář. Temné vody ukrývají zahnívající tajemství a vyslance lidstva očekává poznání, že nejen život, ale i smrt mohou nabývat ve vesmíru netušených podob.
Království plynného obra není místem pro slabé...
Nakladatelství: Epocha
Edice: Jiné světy
Rok vydání: 2024
Žánr: hard sci-fi
Počet stran: 456
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat