Cesta ve znamení víry může být krvavá
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fantom Print.
Chci zakoupit tento titul!
Nakladatelství Fantom Print zaměřené především na fantasy, sci-fi a hororovou literaturu vydává jak zahraniční autory, tak své naděje vkládá i do tuzemské tvorby. Jedním spisovatelem z jejich stáje je Tomáš Sekerka. V roce 2020 vydal svůj debut Nájezdník z Pustiny, což je prvním dílem série Clona. Společně se nyní podíváme na dystopický román, pyšnící se propracovanou obálkou, jež zdobila i titulní stranu časopisu Pevnost.
Svět pohltila nachová clona, která nutí lidi šílet a umírat. Nikdo neví, odkud se vzala, ale lidstvo se s ní po určité době naučilo žít. Stejně tak Erik, jenž byl v dětství vytrhnut ze svého domova divochy a vychováván ve víře v Rubínového Boha. Stejně tak jako sestra Nikky. Ta se dostala na opačnou stranu do megaměsta. Oba sourozenci bojují o svou existenci. Jeden musí zabíjet, aby žil a druhý předstírat a být vždy o krok napřed. Mohou se někdy shledat? A stojí vůbec o to vědět, co se s tím druhým stalo?
Nájezdník z Pustiny je rozdělen na dvacet sedm kapitol, ve kterých se střídají pohledy Erika a Nikkol Gaileyhových. Dvacátá šestá kapitola je zasvěcená Gavinovi, což je bezvýznamná a pro příběh naprosto zbytečná postava, zakomponovaná jen pro jiný náhled na děj. Vyprávění o sourozencích se odehrává v rámci čtrnácti let po D. T. (Době Temna). Autor zvolil vyprávění v první osobě u obou protagonistů. Publikaci otevírá složitý Prolog. Ten ani po přečtení prvního dílu nemá jednoznačné poselství, ale může lehce naznačovat, co se stalo před Dobou Temna.
Hlavní hrdina Erik neboli Duch pouště, je po celý čas nesympatický a prakticky mu chybí jakékoliv emoce. I když není úplně zřejmé proč. Jeho fungování v Klanu bez jména by mohlo napovídat jeho vytvořený charakter, ale čtenáři neujde, že se to s Erikem táhne od doby, kdy mu divoch vyrazí dveře jeho domova. Ani snaha vytvořit tomuto emocionálnímu mrzákovi vztah založený na náklonnosti, také zrovna nevyšla. Erikova největší vlastnost je záhadná nesmrtelnost. Všichni členové klanu se vyznačují tím, že oplývají vysokou výdrží a jsou schopni vydržet i fyzické strádání, jaké by obyčejný smrtelník těžko přežil. Erik v této odolnosti dominuje. Nakonec mi přijde trochu škoda, že si Erika nemůžeme zařadit ani do záporných vrahounů, které milujeme a nechceme o ně přijít, i když jsou zlí.
Nikky, vychovávaná na druhé straně bariéry v pohodlném a bezpečném megaměstě, mi přišla lépe zpracovaná a vznikl i větší prostor pro budování její osobnosti. Nakonec se však mladá dívka po čase také zbavuje emocí a na konci už připomíná pouze nutnou postavu. Pohybuje se na plánku tak, aby se na ní nezapomnělo a aby se dostávala na předem vybraná místa.
Nastíněný svět, kde Zemi pohltila tma, později známá jako Doba Temna, má svá pravidla, hierarchii i náboženství. Čtenář neplave v nekonzistentním světě po zkáze, ale je si vědom dvou hlavních frakcí. Těmi se stávají divoši žijící a umírající v Pustině, kde není nic krom věčného strádání a utrpení. Na druhé straně stojí TechCorp, společnost budující megaměsta, kde lidé mohou pracovat a těšit se obecnému pohodlí. V dystopických titulech jsou tato společenství obvyklá a mohlo by se zdát, že T. Sekerka vytěží akorát to, co je známé. To mohu tvrdit jen napůl. V příběhu se velice často objevuje konfese, zavánějící magií či něčím, co si nejsme schopni vysvětlit. Tento aspekt je natolik povedený, že zvědavost nutí do dalšího čtení.
Věděli jsme tak například, že čím větší rychlosti projektil dosáhne, tím pevněji se Faradayovo pole semkne. Sílu nárazu absorbuje a přemění ve svůj prospěch. Energetickému štítu se oficiálně říkalo Faradayovo fotochromatické pole s resilientní vazbou. Jeho struktura integrovala s hmotou v okolí. Čím větší silou byl objekt proti poli tlačen, tím větší silou jej odpuzovalo. (str. 177)
Každopádně je třeba uvést, že kniha obsahuje spoustu podnětů, kterým se čtenář chce anebo je nucen se věnovat. Autor ne vždy ale poskytne dostatečný prostor. Dávat si pak souvislosti dohromady je obtížné. Do nastalých zmatků vstupují dlouhé bitvy, názvy zbraní současných nebo futuristických. V soubojích nás také nešetřil. Sekerka rozpoutává masakry, kde si porochní nejeden akční fanda. Končetiny se válí po zemi, krev stříká po okolí a lidé si drží vyhřezlé orgány. Co více si přát.
Do textu je složitější se začíst, nebo držet pozornost. Spisovatel často využívá zdlouhavé pasáže a odborné výrazy. Ty se v tomto podání nehodí nebo vyrušují od čtení. Čtenáři by mohli být citlivější na scény, které se dějí bez výrazného odůvodnění a působí samoúčelně nebo jako potřeba, co nejvíce šokovat. Nájezdník z Pustiny patří mezi akční tituly připomínající díla Kotlety nebo Kulhánka, ale za těmito mistry T. Sekerka pokulhává ve zpracování, kterému chybí určitá svižnost.
Mohu román doporučit? Ano i ne. Z mého subjektivního pohledu by bylo třeba lépe motivovat hrdiny a soustředit se na důležitou kostru příběhu, aby měl čtenář přehled o situaci. T. Sekerkovi se jednoduše rozlil příběh i tam, kam nechtěl a na jeden počin je toho přehršel. Uvidíme, zda druhý díl vnese do série trochu více světla.
Komentáře
Okomentovat