Dva mladíci, kteří mají moc se zachránit, nebo zničit...
Kluci nebrečí. To mi odmalička říkávala máma. Vlastně je to možná jedna z mých nejranějších vzpomínek.
Spadl jsem z kola, odřel si koleno a moje máma, většinu života veselá, trochu chaotická, ale úplně vždycky krutě upřímná žena, se nade mnou sklonila a řekla, že kluci nebrečí.
Ne, Nathanieli — byla vždy jediná, kdo mě oslovoval celým jménem, pro ostatní jsem byl jen Nate —, pláč, fňukání, popotahování nebo brekot tě v životě nikam nedostanou. (str 7)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host
Chci zakoupit tento titul!
Rozsáhlá publikace čítající 584 stran, vyzývavá fialovo-růžová obálka a osudy dvou mladíků, kteří každý po svém prožívají vlastní utrpení. Tak by se dala stroze popsat novinka sesterského dua Pospíšilových, jež si už v žánru LGBTQ+ stihlo vybudovat pevné jméno.
Jak už samotný úvod napovídá, nejnovější počin se opět točí kolem komplikovaného vztahu dvou mladých mužů. Autorky se přitom nevyhýbají ani závažným tématům, která jsou čtenářům „pospíšilovek“ víceméně dobře známá – ať už jde o drogy, sexuální obtěžování, prostituci, stihomam, abstinenční příznaky, ztrátu blízkých, smrtelnou chorobu, sebevraždu, posttraumatický stres, vtíravé myšlenky, nebo sebepoškozování. Těchto motivů je v knize opravdu hodně; některé jsou zpracovány do hloubky, jiné zůstávají spíše na povrchu.
Samotné vyprávění působí místy zvláštně a poměrně nevyváženě. Styl psaní sice zůstává působivý, ale text je nadmíru rozvláčný, soustředí se především na myšlenky a pocity postav a v určitých situacích se zbytečně cyklí. Zatímco popisné pasáže se drží striktně spisovné češtiny, přímá řeč kolísá mezi spisovností a nespisovností – jako by se tvůrkyně nedokázaly rozhodnout. Tento zlom někdy nastává i v rámci jednoho odstavce, což působí rušivě. S ohledem na prostředí, v němž se Nate pohybuje, by k němu mnohem lépe seděla čistě nespisovná mluva. Tyto nedotažené dialogy tak bohužel ztrácejí na autenticitě. Běžný konzument žánru nad tím zřejmě mávne rukou, pozornější publikum to však může nepříjemně vytrhávat ze čtení.
Kapitoly psané z Eliho pohledu jsou méně tradiční – spisovatelky se v nich uchylují k du-formě, skrze niž Eli emotivně promlouvá přímo k Nathanielovi. Tyto pasáže jsou velmi citlivé a odhalují těžké životní období, jímž si protagonista prochází. Ústřední dění je však většinou nazíráno Nathanielovou optikou.
Rozpaky vzbuzuje také použití výrazu „klofnout“, který běžně známe ve smyslu někoho sbalit či ulovit. Zde mu byl ovšem vtisknut zcela nový význam, jenž se k tomuto slovu vlastně vůbec nehodí. Jde sice o detail, ale u Pospíšilových jsme zvyklí na vyšší literární promyšlenost.
Nathaniel se musel vyrovnat s rozvodem rodičů, po němž ho otec odsunul na vedlejší kolej, zatímco matka si našla nového partnera. Vlivem nepříznivých okolností a špatných rozhodnutí se Nate nakonec ocitá bez domova, propadá se na ulici a drogy ho stahují do světa, z něhož nevidí úniku. Jeho vnímání reality je často zmatečné a dezorientované. Přihlížet jeho strastem a pádům je chvílemi opravdu bolestné.
Vše se začne měnit ve chvíli, kdy narazí na Elkana. Nic ale nejde hladce: změny jsou stejně jako samotný děj velmi pozvolné. Jelikož k sobě tito dva z pochopitelných důvodů zpočátku cítí nevraživost (zejména Nate, protože Eli se utápí ve vlastních starostech), nebude snadné k sobě najít cestu. Vypravování nám nejprve předkládá jen určité výseky z jejich životů a teprve později získá ucelenější podobu. Obě ženy tak obratně přeskakují hluchá místa a soustředí se jen na podstatné milníky, které Elkana a Nathaniela posouvají žádoucím směrem.
Milostná linie je stejně specifická jako samotný román – je totiž plná emocí, odmítání a tužeb. Jeden krok vpřed, dva zpátky. Traumatizovaní kluci si nesou těžké břímě minulosti, které je stahuje ke dnu, ubírá jim na sebejistotě a vzbuzuje v nich strach. Přesto (nebo právě proto) je tato romantická linka citlivá, krásná a bolestivá zároveň. Po tom všem, čím si prošli, jim zkrátka přejete happy end víc než komukoliv jinému.
Hlavní postavy jsou velmi dobře psychologicky prokreslené. Vnímáme v nich vnitřní rozpory, bolest i křehkou naději, která postupně sílí. Během čtení v nich odhalíte širokou škálu lidských vlastností, ať už těch kladných, nebo záporných, čímž si vás stoprocentně získají. Důležitou roli zde hrají také Alex a Samantha, kteří jsou rovněž skvěle napsaní. Některé vedlejší figury ve vás naopak vzbudí čirou hrůzu – například Johnny vyvolává až fyzicky ošklivé pocity.
Titul Eli tak na rozdíl od předešlých děl může u čtenářů vyvolat rozpaky. Nedosahuje totiž takových kvalit, na jaké jsme u autorek zvyklí. Zvolené téma bylo nesmírně těžké a jeho zpracování patřičně komplikované, bohužel ne vše se podařilo dotáhnout do konce. Pro mnohé může být tato knížka tvrdý oříšek, zatímco jiní se v ní naopak najdou.
Klára a Eva Pospíšilovy patří k předním českým autorkám gay romancí, do nichž promítají reálná a závažná společenská témata. Než vydaly svůj debut, zúčastnily se několika sbírek. Na literární scénu pak naplno vstoupily v roce 2020 s titulem Pátá minuta je o nás. Následovala temnější neexistence, Letní bouřky, Nocturno pro Erika, Klukovina a prozatím posledním titulem je právě tento nový přírůstek z nakladatelství Host – Eli. U nás si můžete přečíst také rozhovor.
Osobně se nemohu zbavit dojmu, že Eli potřeboval více času na dozrání, aby se vychytaly všechny výše zmíněné mouchy. Jak už bylo řečeno, nenáročný čtenář je možná přehlédne, ale ten náročnější s nimi bude zřejmě bojovat. Celé to působí jako zbytečně urychlené vydání, kterému by prospělo nechat rukopis ještě chvíli uležet. Od dua Pospíšilových jsem přečetla všechny vydané romány včetně povídek a Eli je za mě bohužel jejich nejslabším kouskem. Nedotažená přímá řeč, častá zacyklenost a nevyváženost obsahu byly ty největší překážky, se kterými jsem se při čtení potýkala. U těchto autorek jsem zvyklá na rozvláčnější styl, ale rozhodně ne na takové redakční nedostatky. Je to obrovská škoda, protože pod tím vším se ukrývá zážitek, který je opravdu nezapomenutelný.
Závěrečné hodnocení: 79 %
Anotace:
Dokážou společně přepsat svůj příběh? Měl to být příběh o ztrátě, strachu a přežívání. Jenže pak potkal jeho. A najednou bylo úplně všechno o něm. O Elim. Nathanielovi někdy připadá, že tam, kde měl mít duši, je zpustošený svět. Drogy ho berou na místa, odkud se jen těžko vrací, ale nebýt nich, musel by si znovu prožít každou špatnou zkušenost. Táta ho opustil. Máma zemřela. A pak šlo všechno hodně rychle do háje. Elkan nežije, poslední roky spíš přežívá. Většinu nocí tráví v pokoji a hraje na playstationu jednu hru za druhou. Nemůže spát, protože spánek s sebou nese noční můry, které ho rvou na kusy.
V tom, že se Nathaniel a Elkan po letech znovu potkali, je jistá osudovost. Můžou si navzájem pomoct a vytáhnout se ze dna, nebo se společně propadnout ještě hlouběji. Dokážou tihle dva kluci přepsat svůj příběh a proměnit ho v nový začátek?
Komentáře
Okomentovat