Proletariát a jeho modla
Iška se konečně cítila v životě spokojená. Má skvělou kamarádku, Josífek je na tom už dlouho dobře, práce je placená přímo královsky, a ke všemu má dokonce nápadníka. Její ekzém, spolehlivý ukazatel míry stresu, se úplně vytratil. Měla všechno, co si jen mohla přát. Jak mohla vědět, že to bude jen na tak krátkou dobu? (str. 44)
Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.
Chci zakoupit tento titul!
Iška je mladá vdova vychovávající syna Josífka. Díky tetě Věře a vlivnému strýci na ministerstvu je nastěhována do bytu k cizí ženě. Emilka ho dříve obývala s manželem, ale s nástupem komunismu už jí nic nepatří a může být ráda, že dožije na známém místě. Dítě je pojítkem k mnohému a možná i díky němu se snáze otupí hrany. Dokáže si však zvyknout na novou profesi, již má také protekčně?
Ve dvaceti čtyřech kapitolách se vydáme do let 1954-1962. Sledujeme protagonistku v novém zaměstnání, kde pracuje jako uklízečka. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby se nejednalo o mauzoleum na pražském Vítkově. Udržuje sterilitu, aby se soudruh Gottwald co nejdéle zachoval v kvalitním stavu a zástupy návštěvníků se mu mohly poklonit, vzdát hold a zamáčknout slzu dojetí. S Iškou otíráme každou kachličku a dbáme, aby nikde nebylo nic, co by mohlo započít rozklad.
Er-formový vypravěč nám letmo nastiňuje politickou atmosféru: důsledky měnové reformy, vyvlastňování i vztahy. Proměnlivé názory na Čepičku či Stalina a následně tomu odpovídající kroky. Sledujeme běžný život matky snažící se o výchovu, ale i nalezení přátelství a partnerství. Syn má naneštěstí záhadnou chorobu nervové soustavy a zničehonic mu ochabují svaly. V tomto stavu je nemožné ho umístit do školky, a tak dává zavděk hlídání, kde se dá. Emilka už ale má svůj věk a teta Věra vlastní vizi o tom, co je pro hocha nejlepší. Parťák do života by se jí hodil, ale kde k němu přijít, když je ze všeho ztrhaná a o dohozené nápadníky nemá zájem. Zasáhne ji nečekaná štěstěna?
Jedna z laborantek onemocněla, takže Iška byla povolána, aby ji zastoupila. Poprvé se tedy ocitla v bezprostřední blízkosti mrtvého těla v laboratoři, kam byl obyčejným uklízečkám vstup zapovězen. Chvíli podvědomě zadržovala dech, nechtěla vdechnout pach smrti a rozkladu, ale pak si uvědoila, že všudypřítomný formaldehyd s thymolem převládají i zde. Připadala si neuvěřitelně zvláštně, když spolu s ostatními zírala na mumii, téměř jako by všichni byli spojeni v jakémsi prapodivném rituálu, který ji má přivést k životu. Opak byl ale pravdou – pátrali po sebemenší známce života, aby ji mohli okamžitě zahubit. Navíc bylo opravdu nepravděpodobné, že by měl někdo upřímnou radost, kdyby soudruh Gottwald obživl, snad kromě toho bezrukého traktoristy a nejbližší rodiny. (str. 29-30)
Do rukou se mi dostal recenzní výtisk před vydáním, takže nebudu hodnotit pravopisné, gramatické, stylistické chyby či opakování. V jazyku převažuje spisovná čeština propojující dialogy s popisnými pasážemi a hrdinčiným vnitřním světem.
Prostředí je rozděleno do několika vrstev: osobní rovina, v níž je sama sebou, pracovní, kde si musí dávat pozor na chování i jazyk, a návštěvy u tety, kdy, přestože se jedná o rodinu, nedokáže být naplno uvolněná. Cítí, že před ní Věra něco tají. Kousek po kousky se jí do skládačky rovná minulost a události, jež některé aktéry silně ovlivnily a předurčily jim další směr.
Tempo se veze na vlně komunistického stereotypu, někdy více, jindy méně zažijeme drobné vzrušení. Knihou se line atmosféra příjemně nepříjemného. Je jasné, že se schyluje k něčemu, co se Išce líbit nebude… Každodennost v kontextu doby. Mezi řádky se dozvídáme např. zajímavosti, zda bylo pro režim závažnější domácí násilí nebo ničení socialistického majetku a jakým způsobem příslušníci reagovali na stížnosti. Co vše bylo bráno za provokaci?
Ano, četníkům se teď říká esenbáci, hasičům požárníci a papírnictví je přejmenované na narpu. Koneckonců mumii se říká „objekt zvláštního zájmu“ a tím výčet změn ani zdaleka nekončí. Ti, kteří vládnou, se snaží pojmenovat věci nově, aby v lidech vznikl dojem, že je vše lepší. Ve skutečnosti je to horší, jen se to jinak nazývá. Ale tím se Iška zabývat nechce, po očku sleduje sousedky, jestli její krycí historka zabrala. (str. 33)
Největší pozornost je upřena na protagonistku, úlohu mají ale i některé dílčí postavy. Emilka, která se více než bytnou stává Iščinou pomocnicí, co vyslechne a pohlídá Josífka, spolupracovnice Tonča, jejichž přátelství dostává trhliny, teta Věra i nápadník Karel, který svým chováním velmi překvapí. Charaktery jsou uvěřitelné, lidské i správně chybující. Vždy je možnost volby, sic se situace jeví jako krajně bezvýchodná…
Náročnější čtenář bude zklamán triviálností. Co ze začátku působí jako příjemný rozjezd s humornými prvky, postupně zamrzá a na malém prostoru je předestřeno zbytečně moc vážných témat až dramat vyřešených mávnutím kouzelné hůlky. Naivní počin s nedostatečně vykresleným pozadím, aby celek působil reálně.
Gottwaldova mumie představuje historicko-společenský román nabízející informace o Mauzoleu Klementa Gottwalda a seznamující s běžným dnem socialistického občana. V doslovu zjistíte, jaký byl mumiin další osud a jiné podrobnosti vztahující se k přelomu padesátých a šedesátých let. Pokud hledáte nenáročné čtení, při němž se díky použité literatuře něco dozvíte, můžete zkusit nejnovější počin Lucie Hlavinkové.
Zvykla si zajít se občas podívat do smuteční síle ke svému zesnulému chlebodárci. Nepřiznala by si to, ale bavilo ji pozorovat a poslouchat pro změnu jiné lidi. Střídaly se tu školní výpravy a oficiální delegace se zájezdy pracujících z venkova, kteří se ve veselých hloučcích obvykle ani netajili tím, jak jsou nadšeni z bezplatného výletu do Prahy. Však se kvůli nim taky upravovala otevírací doba mauzolea tak, aby stihli nějaké nákupy a večer divadlo nebo jinou zábavu. K vypínání proudu docházelo častěji než kdy jindy, proto bylo občas slyšet, jak někdo tiše vyjádřil obavu, že kdyby proud vypadl zrovna teď, zůstali by tu všichni potmě s mrtvolou. Iška ovšem ví, že to se stát nemůže. V mauzoleu nikdy proud nevypadne, na to je neživotný „objekt zvláštního zájmu“ příliš důležitý. Proud pro živé lidi není, protože jsou obyčejní, ale pro významného mrtvého bude vždycky. Jistí to záložní agregát. (str. 25-26)
Lucie Hlavinková je autorkou publikací pro děti i dospělé. Na projektu jsme vám představili Pravda nebyla k dostání, Sestry Foxovy, Svátek hada a Bylinkovou babičku. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity vystudovala obor historie-religionistika, kde pokračovala i v doktorském studiu.
Příjemná četba, na druhou stranu nemám pocit, že by mě zasáhla a já si ji déle pamatovala. Všední příběh vybočující jen pracovním zařazením. Dle mého nevyužitý potenciál, jenž mohl být zpracován podrobněji i do větší hloubky směrem k postavám.
Závěrečné hodnocení: 76 %
Kolik lidí je potřeba, aby udrželi jednu mrtvolu jako živou?
Naneštěstí pro Išku to není začátek anekdoty, ale její nové pracovní rutiny. Mladá vdova a matka malého chlapce nastupuje jako uklízečka do nejstřeženější budovy tehdejšího Československa — Mauzolea Klementa Gottwalda na pražském Vítkově. Mrtvý je tu uložen k věčnému odpočinku, zato živí kolem něj jsou pod neustálým dohledem. Iška každý den dezinfekcí bojuje proti zárodkům jakéhokoliv života. A ten její přitom postupně mizí pod nánosem špíny.
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2025
Žánr: historie, společenský román
Počet stran: 232
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat