Nevěř ostnatému drátu, byť by se stokrát tvářil jako stonek růže…
Teprve teď uviděla, do jak nebezpečné země se vydala, s čím si vlastně zahrávala. Uvěřila něčemu, co bylo na pohled krásné, tak jako kdysi, když hloupě věřila, že ve svátek hada je možné dotknout se jedovaté, nebezpečné krásy beztrestně. Nic takového neexistuje, je to jen pohádka. Tenkrát věřila vyprávění bláznivé vorožky, teď zase podlehla horování Dimitrije. Nechala se oklamat, protože chtěla být součástí jeho světa, vidět vše jeho očima. Oba sáhli na hada a on je uštkl. Mělo ji napadnout, že Svátek hada ve skutečnosti nemůže znamenat, že lidé jsou v bezpečí, ale naopak, že se ten den bude hadům obzvlášť dařit. A tady v Sovětském svazu měli hadi svátek každý den. (str. 70-71)
Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatros Media.
Chci zakoupit tento titul!
Jan Dvořák sedí nad zaprášenými fotografiemi a přemýšlí, kdo je ten muž stojící na svatebním snímku vedle jeho matky. Otec to rozhodně není. Rodiče jsou nicméně po smrti a on už se jich zeptat nemůže. Píší se osmdesátá léta dvacátého století a on zjišťuje, že možná historii své rodiny vůbec nezná…
Přesouváme se do roku 1928. Helena, Michal a Roman tvoří nerozlučný trojlístek přátelství. Přestože je Podkarpatsko chudou oblastí, dokáží se radovat z maličkostí. Dívka je dcerou ovdovělého lékaře a kromě krásy, kterou oplývá, se jí dostává i společenského uznání. Jí na tom pranic nesejde – dojí krávy, lítá po mezích, hraje si s kukuřicí. Na módu a umění nemyslí, užívá si přírody i místních pověr. Změna nastane s příjezdem tety Reginy, matčiny sestry. Nemůže se dívat, jak holka roste jako dříví v lese, a švagra přesvědčí, že je nezbytné, aby Helena navštívila Prahu a poznala zbytek příbuzenstva. Z občasných návštěv se stávají čím dál častější, až se rozhodne pro tamní studium. Dětství postupně odkvétá a s příchodem dospívání pozná i osudovou lásku. Netuší, co všechno jí dá, ale i vezme…
Devatenáctka kapitol se z konce dvacátých let dopracuje až do roku 1948. My ale zapátráme v mezidobí, kdy se cesty ústředních protagonistů rozdělí a čtenář pozná odlišné, v lecčems však podobné osudy. Zamilovaná Helena je ochotná s milovaným Dimitrijem odcestovat do Sovětského svazu a být mu po boku v dobrém i zlém. Roman se do téže země vydává s úmyslem zapojit se do válečných bojů a nemuset tak nosit nenáviděnou maďarskou uniformu. Michal prozatím zůstává v rodném Podkarpatsku, aby se postaral o nejbližší, i tak se snaží drobnými úkoly pomoci odboji. Dokáží přečkat v poklidu a nalézt své vytoužené štěstí?
Vypravěč je veden v er-formě, takže si nás nepustí úplně k tělu, přesto nám dá nahlédnout do pestré škály pocitů a situací. Dokonce na úplném začátku volí věty s varovným až osudovým podtónem, jež dávají příslib, že neobdržíme lehké čtení. Postavám klade mnoho překážek, které musí zvládnout. Nacistická a maďarská okupace, nelidské podmínky v Sovětském svazu, na Sibiři i v Kazachstánu. Lze si uchovat víru v lepší zítřek, když ani v rodné zemi nenastane ideální společenské klima?
Tatínek měl pravdu. Tehdy byla malá, město jí vůbec nechybělo. Když s ním jela občas do Chustu pro léky, připadalo jí, že je tam plno hlučících lidí a nepříjemných pachů držících se v ulicích, raději už chtěla být zpátky v horách. Byla romantička, protože nevěřila, že jí něco krásného může ublížit. Nebyla hloupá, byla zkrátka ještě dítě. Tenkrát. Později mohla být chytřejší a mohla si na romantiku dávat pozor. Měla vědět, že to nejkrásnější jí naopak může ublížit nejvíce. (str. 13)
Spisovný jazyk je přístupný širokému čtenářstvu, kombinuje poetiku i krutost. Samotná stylizace do několika vyprávěcích proudů dokáže citlivě, a přitom lidsky zachytit nepřívětivou dobu. Autorka zakomponovala svátek hada a na tento živočišný druh v různých obměnách odkazuje. Přestože by se dalo lehce sklouznout k patosu či přílišnému hraní na city, obavy nejsou na místě. Zjistíme, jak snadno lze přijít o ideály – pak zůstane jen prastará touha přežít.
Pestré prostředí nabízí i mnoho reálií (Heliodor Píka, Karel Vaš, Jan Masaryk aj.). Věděli jste, že v roce 1937 byla plnoletost až v jednadvaceti letech? Ponoříte se nejen do života, ale i způsobu myšlení, které je vhodné mít správně nastavené, aby vás daný režim nesemlel. Když sovětský ráj vidíš na vlastní oči a i pro hrdiny je připravena oprátka…
Tempo je úzkostně svíravé a neúnavně se dere vpřed. Řada možností visí na vlásku a stačí troška, aby se miska vah překlopila na špatnou stranu, z níž není úniku. Ačkoliv kniha není nikterak rozsáhlá, obsahově toho nabízí spoustu. Naivitu záhy musí vystřídat pragmatičnost. V kom hledat opravdového přítele?
Lucie Hlavinková staví do opozice charaktery protagonistů a stát jakožto aparát moci. Ukazuje, jak je jednotlivec jen pomyslným kolečkem ve stroji, který případně pojede dál setrvačností. Měli bychom bojovat proti zlu, na které stačíme, ale co když vůbec nechceme bojovat a jen si žít poklidný rodinný život? Hrdinové jsou vykresleni jako charakterní a zásadoví lidé, občas sklouzávající k bezprostředním rozhodnutím. Jak moc se jim to vymstí?
„Z viny svého původu se nelze nijak vykoupit. Z viny svého smýšlení se nelze nijak vykoupit. Možná jsou náboženství, kde to lze, ale ne, když tvůj Bůh je on… On. Muž z ocele.“ (str. 60)
Román obsahuje minimum drobných překlepů a vět, jež by si zasloužily lepší stylistiku. Zpracovaný námět by byl hoden hlubšího ponoření, poněvadž některé pasáže a vývoj může být pro někoho až překotně rychlý.
Čtivý počin popisující závažné relikty minulosti lehkou rukou. Ukazuje, jak je důležité poslouchat zážitky ostatních, protože jednoho dne už může být pozdě. Jak nás poznamenávají naše sny a bezbřehá důvěra v dobro? Jak se postavit střetu představ a reality? Morálně silní bojují, co jim síly stačí. Bude to dost?
Den za dnem měl pocit, že ho přemůže hněv, že vypění kvůli té bezmoci. Bezmoc byla ten nejhorší pocit, ještě horší než strach, a on ji teď zažíval neustále. Strach může být i přínosný, díky němu začal více milovat své nejmladší sourozence, díky němu dělal vše, aby ochránil svou rodinu. Jenomže toho, co mohl dělat, bylo ve skutečnosti příliš málo. (str. 45)
Zajímavostí je, že se z velké části dočkáme textu založeném na skutečných osudech. Postava Michala vychází z Michala Hečky, majora v. v. a rodáka z Podkarpatské Rusi. Helena a Roman jsou mixem několika československých občanů, byť obsahují i fikci.
Lucie Hlavinková je brněnskou rodačkou, jež rozhodně nepatří mezi začínající autory. V roce 2016 zvítězila v literární soutěži s knihou pro děti Projekt pes (ten můj). Z další produkce znáte série Sesterstvo a Mnohokluk či nejnovější počin Bylinková babička. Pro dospělé debutovala historickým románem Sestry Foxovy, následovaly Kdo šije u Podolské?, Apatykář či Pravda nebyla k dostání.
Největší nevýhodou Svátku hada je ta, že je moc krátký. Vůbec se mi nechtělo daný svět opouštět, zároveň jsem nedokázala číst pomaleji, abych si požitek protáhla. Literárně i obsahově vyrovnané, přiložené prameny ukazují, že si spisovatelka dala práci vystihnout pravdivý a dobový kontext. Smutné, čím si museli lidé dříve procházet a co zažívali. Bolavé čtení, jenž připomíná věci, na něž bychom neměli zapomínat. Vřele doporučuji.
Závěrečné hodnocení: 95 %
Osudy uštknuté dobou. Příběh inspirovaný skutečným vyprávěním.
Mrazivé ulice Moskvy, bezútěšný gulag, bojiště druhé světové války i poválečná Praha. Tam všude zavanou dějiny trojici přátel vyrůstajících v nedotčené přírodě Podkarpatské Rusi. Bezstarostné dětství se pro Helenu, Michala a Romana proměnilo v hýčkanou vzpomínku. Během strastiplného putování podstupují řadu zkoušek, ale také zažívají záblesky naděje a lidskosti. Jenže v jedovatých časech se pod maskou člověka může skrývat charakter hada…
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2024
Žánr: historický román
Počet stran: 232
Vazba: pevná s přebalem
Komentáře
Okomentovat