Recenze: PRAVDA NEBYLA K DOSTÁNÍ (Lucie Hlavinková)

Příběh socialistické pravdy a rodinného tajemství

Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.

Chci zakoupit tento titul!

Lucie Hlavinková publikuje pro děti i pro dospělé. Na kontě má tři úspěšné historické romány Apatykář, Kdo šije u Podolské a nejnovější Pravda nebyla k dostání. Narodila se a žije celý dosavadní život v Brně. Studovala na gymnáziu Slovanské náměstí a poté na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity obor historie–religionistika. Roku 2010 ukončila doktorské studium religionistiky. V roce 2015 vyhrála literární soutěž „Hledá se autor bestselleru“ nakladatelství Fragment se sci-fi povídkou Seance.

Jana, jako každá patnáctiletá slečna, prochází pubertou, tedy nelehkým obdobím, kdy neví, co sama se sebou. Nepomáhá ji ani ruštinářka, jež si na ni zasedla a snaží se znepříjemnit každý vhodný moment, kdy spolu přijdou do styku. Jaňoušek, jak jí přezdívá babička, totiž vyrůstá v době socialismu a kvůli tomu má dětství omezeno pouze na věci povolené a schválené režimem. Zdá se, že ze začátku to vůbec nevnímá, o politickou sféru se totiž nezajímá. Je uzavřenější a s mámou nemá moc dobré vztahy. Vyčítá jí věci, o nichž ale pramálo ví, a nevědomky tak trochu hloubí propast, jež už mezi nimi vznikla. 

Pavla, Janina matka, žije ponořená v minulosti, postihly ji věci, za které viní své rodiče a ani po tak dlouhé době není připravena jim odpustit. Navíc se stále nevzpamatovala z nedávné smrti manžela a cítí se osamělá. Staré rány se předávají z generace na generaci a záleží na Janě, jestli dokáže pevnost mlčení, budovanou roky, prolomit.

Sledujeme dvě časové osy, jedna spadá do osmdesátých let dvacátého století a ta druhá do let padesátých. V „osmdesátkách“ působí jako klíčová účastnice patnáctiletá Jana, pro niž je to současnost. Narazí na matčin tajný deník a s ním i na plno nejasností ohledně mládí jednoho z rodičů. V první části najdeme pouze kapitoly v hlavní roli s dospívající dívkou, historie na nás dýchá akorát skrz nalezený sešit. Teprve až od druhé poloviny se vracíme zpět v čase, kde se najednou do dění výrazně zapojují i jiní příbuzní, například Janin strýc Olda nebo právě zmiňovaná matka.

„Co to s tebou je?“ Jana se teď už opravdu naštvala. A hodně! Za všechnu snahu a dobrou vůli se jí dostává jen nadávek a ponižování? "Co seš to vůbec za člověka? Co je s tebou špatně? Proč seš taková? Všechny od sebe odháníš, seš nepříjemná, a to vůbec nemluvím o tom, jak tě furt zajímají nějaký sposťárny nebo co! Vždyť to není normální!" Jana zvýšila hlas a poprvé v životě někomu řekla, co si o něm opravdu myslí. Na pár chvil pocítila až závratnou svobodu. Jenomže opravdu jen na pár chvil, protože Mašlová se sesypala na obrubník a začala brečet. Ten tichý pláč byl mnohem horší než jakékoliv její utrhování a povyšování. V Janině žaludku se vytvořila smyčka podobající se chemlonovému vláknu, nepříjemnému, cizorodému a pevnému, a tvrdě ho utáhla. (str. 122)

Prostoupit přes zábrany do psychické stránky ústředních postav není příliš snadné. Chování je někdy naivní, popisované skutečnosti se odráží na vystupování a to se tím pádem stává nevěrohodným. Spisovatelka se v případě teenagerky snažila vžít do křehkého uvažování mladého vyvíjejícího se člověka, což někdy vyšlo, avšak ve vybraných okamžicích byly reakce na životní poměry k věku puberťačky vyhodnoceny neadekvátně. Například Petra Soukupová se dokáže ve svých vyprávěních do dětské duše vcítit daleko uvěřitelněji.

Doma měla máma hlavu zabalenou v ručníku, vlasy napatlané pravidelnou maskou z vajíčka a medu. Nabízela, že ji udělá i Janě, ale ta znechuceně odmítla. Bylo s tím moc práce a strašně špatně se to vymývalo a vůbec. Jana rozhodně nedělala kolem svých vlasů takové haló jako máma. Ta to tedy opravdu přeháněla. V jejím věku měly všechny matky dávno krátký praktický sestřih s trvalou, ale ona si zakládala na tom, že má vlasy dlouhé a nebylo jí líto času, který s nimi stráví. (str. 66)

Vypravování je velmi střídmé, někdy až fádní, tvůrkyně se nesnaží o žádné převratné metafory. Básnické figury sice využívá, ale i tak styl příliš neobohacují. Jednoduchost táhnoucí se skrz celý příběh může občas čtenáře ukolébat nudou. Hlavní pilíř slovní zásoby tvoří spisovný jazyk, v rámci přímé řeči pak přebíhá příležitostně k výrazům z obecné češtiny. Kompozice drží pohromadě, i přes časové skoky, a nadmíru dobře se do odlišných rovin adaptuje. Děj je v určitých úsecích bohužel předvídatelný a konec otevřený. Nechává tak čtenáři možnost přemýšlet o naznačených událostech a zároveň jsou tudíž odemčená vrátka k potencionálnímu pokračování.

Důležitou roli na pozadí nastalých situací hraje politika. Narazíme na problematiku původu nebo na svobodu náboženství, kterou podporovatelé režimu sice hlásali, avšak vlastně žádnou svobodou nebyla. Zpracování této části socialistické problematiky je určitě velkým plusem. Většinou se ostatní svazky podobného zaměření věnují konfiskaci majetku a podobně, osobní víra středobodem pro tento žánr obvykle nebývá. Autorka historii vystudovala a s dobovým kontextem si vyhrála. Někdy jen okrajově a mohla ho vklínit hlouběji do osudů hrdinek, ale poselství, jež chtěla svěřit, je i tak znatelné. Snahu předat čtenářům co nejvíce reálií umocnila seznamem použitých pramenů, umístěného na konci titulu.

Na rozdíl od románu Kdo šije u Podolské, kde figurovalo mnoho protagonistů ve velkém časovém horizontu, sáhla literátka po menším počtu postav a zaměřila se na příhody v kratší periodě, což jí sedlo více. Tentokrát vyšlo proniknout skrz text hlouběji do tématu, přesto je to oblast, kterou by mohla ještě Lucie Hlavinková vybrousit do konkrétní podoby.

Apatykáře jsem nečetla, ovšem počin Kdo šije u Podolské mě moc nezaujal. Vše bylo příliš chaotické, často se střídaly osoby a jelo se pouze po povrchu dění, pod povrch sáhla Lucie Hlavinková minimálně. Pravda nebyla k dostání je v tomto ohledu vyváženější a propracovanější. I přestože se nevěnuje tak dlouhému období. Původně jsem k dílu přistupovala trochu s odstupem, nýbrž ve finále si knihou u mě spravila reputaci, i když se nejedná o žádný převratný spis, který by obrátil mou čtenářskou duši naruby.

Závěrečné hodnocení: 71 %

Anotace:

Co všechno vám můžou vzít? Historický román od autorky bestselleru Kdo šije u Podolské.

Píše se rok 1982 a v patnáctileté Janě se kromě dospělosti probouzí i poznání, že s minulostí její rodiny není cosi v pořádku. Otec před rokem zemřel a v matčině ložnici se ukrývá sešit plný nepochopitelných zápisků. Prarodiče se chovají přinejlepším výstředně a mluvit před nimi o některých tématech je tabu. Jana dospívá v totalitním bezčasí, přesto není otupělá – a tak se pouští do pátrání. Dokáže najít pravdu o rodinné historii i vlastní identitu?

Nakladatelství: Motto

Rok vydání: 2022
Žánr: historický román
Počet stran: 240
Vazba: pevná s přebalem