Jedna chvíle, co vám změní celý život…
„Už zase lež zapouští kořeny, stává se normou, a většina jí snad dokonce začíná věřit. Já sám jsem v bláhové snaze někam se posunout přistoupil na tu jejich hru. Mám toho pokrytectví plné zuby. To, co v nás zažehlo nějakou naději před pár lety, už není. Zadupali to do země. Bolí mě se na to koukat, stávat se toho součástí. Nechci sklízet nějaká uznání jen díky tomu, že budu dělat a říkat to, co oni chtějí. Že budu pomáhat stavět pomníky těm jejich soudruhům.“ (str. 150)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Albatros Media.
Chci zakoupit tento titul!
Pavlovi Leitnerovi táhne na sedmý křížek a nemá už co ztratit. To nejdůležitější zůstalo ve staré vlasti. Žije v nizozemském Leidenu, vlastní antikvariát a kocoura. Žena od něj odešla a zbytek času, co mu zbývá, tráví mezi knihami a na procházkách s cigaretou v ruce. Ze zaběhlého režimu ho vytrhne telefonát od neznámého Petra, který za ním chce přijet a předat mu dopis od svého zemřelého otce. Hodně mu na tom záleželo a on hodlá naplnit poslední přání. Přijmout mladíka z republiky, z níž před pětadvaceti lety emigroval? Ostatně proč ne… Když si spojí, že hochovou matkou byla jeho životní láska Kateřina, není nad čím dál přemýšlet.
Kniha je rozdělena do tří částí. První (Antikvariát Dullenbrug) nás zavede k setkání, v němž dojde k předání zmíněného psaní. Poněvadž Petrova matka zemřela velmi mladá a on je zvědavý, jaká vlastně byla, proč nevyužít tak daleké cesty a kromě odevzdání dopisu si s Pavlem více nepohovořit? Pro něho je však hovor o Kateřině bolestný a hlavně má pocit, že zdaleka nedovede dopodrobna popsat charakter a oduševnělost, jíž oplývala, ani své city k ní. Rozhodne se podělit o zápisky, jež si pravidelně sepisoval. Společně s nimi se v druhé časti (1970) dostaneme do zmíněného roku a k důvodům, proč vlastně vše opustil. Novelu uzavírá pasáž odkrývající, co měl Jan Vyškovský na srdci a co ho natolik tížilo, že na to nepřestal myslet ani na smrtelné posteli (Dopis).
A teď tu sedí, po čtyřiceti letech sám s kocourem v antikvariátu, a zase ho dohnala minulost. Ačkoliv – dá se to tak vůbec říct, že člověka minulost dohání? Není tomu spíše tak, že je všechno prožité neustále s námi, maximálně živé pod povrchem a ovlivňuje nás to stejným způsobem jako třeba plamen pod hrncem, který v něm přivádí vodu k varu? Je pak minulost dobou skutečně minulou, anebo spíš jen ukrytou, protože člověk ztrácí schopnost tuto část reality vidět přímo před sebou? (str. 21)
Styl vyprávění je rozdělen stejně jako titul. Nejdříve se jedná o heterodiegetickou formu, v druhé části o autodiegetickou. V ní k nám dolehnou protagonistovy myšlenky, představy i pochybnosti. Ztráta rodičů, dospívání za komunismu s nálepkou nedůvěryhodného původu, výchova babičkou, hledání lásky i pracovního uplatnění… Zaměstnání v lodní dopravě dává naději – jednou by se mohl dostat k mezistátní plavbě a dojet až do Hamburku. Vypadnout z marasmu cenzury, udávání a pochlebování. Jenže vždycky je něco za něco…
Zdroj: archiv recenzentky
Jazyková stránka brousí po hraně poetiky a blížící se tragédie. Pokud znáte klasiku Petr a Lucie, jedná se o něco podobného. Užíváte si bezstarostnost mládí a první lásky, ale závany větru k vám ženou neštěstí. Vy to tušíte, nepřejete si tu chvíli zkazit, ale víte, že se to bez toho neobejde. Dílo je bez gramatických, pravopisných či stylistických chyb, využívá spisovné češtiny s prvky obecné.
Zapálil si cigaretu. „Člověk jako já, který nemá v životě už nikoho kromě kocoura, ani vlastní ženu, ani vlastní rodinu, dokonce ani vlastní zemi, ti těžko může radit nebo soudit, co je správné a co není – sám o tom mám denně pochybnosti. Domnívám se však, že člověk by měl za každou cenu hledat smysl svého života, a to jak v samotném bytí, tak ve svém konání. Za žádnou cenu nepolevovat, nespokojovat se s nějakými náhradními cíli, pořád by měl mít na svém vnitřním kompasu střelku nasměrovanou ke smyslu toho, proč na tomhle světě je. Jedině pak může najít rovnováhu sám v sobě a ve svých vztazích. Víc o životě, příteli, nevím nic.“ (str. 38-39)
Prostředí je bezpředmětné, mnohem podstatnější jsou mezilidské vztahy v kontextu doby. Nahodilé setkání v hospodě, s lyžařskou výstrojí a nezbytnou kytarou, nedává tušit, že ta nenápadná dívka, co si v koutě kreslí, se stane vaším osudem. Komplikací je, že je zadaná a přítelův otec je ve straně váženým členem. Při zamilovanosti však nemyslíte racionálně a některé věci necháte prostě plynout…
Komorní tempo nenápadně, ale důsledně graduje a stahuje se kolem vás jako smyčka. Podprahově si přejete, aby byl jiný politický režim, v němž by nehrálo roli, jaký máte kádrový posudek, s kým se znáte či nakolik oslavné ódy pronesete směrem k Sovětskému svazu. Abyste si plnili sny a nepřemýšleli, co za důsledky můžete svým chováním způsobit.
Charakterové pojetí nemá za cíl hlubší psychologickou analýzu, spíš nahlédnutí do mysli zmítané pochybami. Pavel, jakožto syn vězně z Jáchymova, nechce zažít totožný osud jako otec, zároveň nedokáže bez skrupulí ohnout hřbet a tvářit se, že se kolem nic neděje. Emigrace se pro něj zdá jako jediné východisko.
S druhým pivem si ke mně na chvíli sednul a tichým hlasem si mi postěžoval, že když si tak čte zprávy v novinách, čím dál víc přestává rozumět tomu, co se v Československu děje, a že z toho všeho má jediný pocit: že v tuhle posranou dobu – tak to přesně řekl – nezbyde slušnýmu člověku než se schovat za průměrností davu, nijak nevyčnívat a nestavět se proti proudu, protože zvítězila hloupost a především tupost, a že má takový pocit, že bude hrát prim minimálně dalších dvacet let. (str. 103)
Někteří čtenáři mohou vnímat nelibě, že víc než nabitá obsahová část, kde se objektivně zase tolik neděje, je větší důraz na lyrické až poetické pasáže plné symboliky a vnitřního chvění z časů budoucích. Nicméně krásnou práci s jazykem musí ocenit každý milovník mateřštiny. Počítejte tedy s tím, že nedostanete dramatické a srdceryvné zvraty, ale tísnivou komorní novelu ukazující, jak je láska křehká slupka, jež může kdykoliv prasknout.
Ilustrace má na svědomí Veronika Zubíková, byť nečekejte ilustrace ve standardním slova smyslu. Příběhem se promítá motýl poletující mezi textem či oddělující jednotlivé kapitoly. Grafické předěly jsou i mezi většími bloky. Pokud mě nešálil zrak, i samotné písmo bylo zbarvené domodra.
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
Celkem třicet dva dní strávíme s Pavlem, Kateřinou a jejich přáteli v Československu. To je celá doba, jež je nám vymezena, abychom si k nim vytvořili vztah a pochopili motivace ke konkrétním činům. Nejedná se o kontinuální tok, takže v reálném čase se ocitáme ve větším úseku. Dílo je něžné i kruté, okusíte nespravedlnost i hořkost. Pokud dáte četbě dostatečný prostor, odmění se vám. Jestliže upřednostňujete svižnější tempo, zbytečně se ochudíte o prožitek.
Berounský rodák Robert Kapal osobně pracoval u československé plavby labské jako lodník. Vystudoval politologii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně. V současnosti pracuje v mezinárodní logistické společnosti. Píseň pro Kateřinu je literární prvotinou, s níž debutuje na poli literatury.
Edici Tvář u nakladatelství Vyšehrad mám moc ráda a Zahrada mrtvých duší, Raci v hlavě, Paví hody či Papírové domky mi silně uvízli v hlavě. S Písní pro Kateřinu to bylo složitější a delší čas jsem si k ní hledala cestu. Pořád jsem měla pocit, že oproti jiným počinům dostávám málo. Ale pak se něco zlomilo a já pochopila ten něžný příběh navzdory zlovůli společnosti i jednotlivci a dolehl na mě. Je to něco jiného než výše zmíněné knihy, ale pokud vezmu v potaz, že se jedná o autorovu první publikaci, ta jazyková vybavenost a krásná stylistika je obdivuhodná. Konec jsem si musela číst několikrát a je silnou tečkou za celým vyprávěním. Doporučuji.
Závěrečné hodnocení: 90 %
Příběh velké lásky, kterou poznamenala emigrace z totalitou sevřené vlasti
Pavel Leitner žije v nizozemském Leidenu, kam v roce 1970 emigroval z Československa. Patří mu antikvariát, společnost mu po rozpadu dlouholetého manželství dělá jen kocour. Jednoho dne jeho poklidný život naruší telefonát ze staré vlasti. Jakýsi mladík jménem Petr má pro něj dopis, který mu na smrtelné posteli svěřil otec, Leitnerův dávný známý. Událost stárnoucího antikváře uvrhne do víru vzpomínek – na mládí, na rodnou zemi a hlavně na krásnou Kateřinu, Petrovu maminku...
Nakladatelství: Vyšehrad
Edice: Tvář
Ilustrace: Veronika Zubíková
Rok vydání: 2025
Žánr: společenská novela
Počet stran: 184
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat