Recenze: PAVÍ HODY (Jan Štifter)

 Horní Jelení v kontextu historie

Paví hody (Jan Štifter, ilustrace: Sabina Chalupová, nakladatelství Albatrosmedia – Vyšehrad)

Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.
Chci zakoupit tento titul!


Jan Štifter je český novinář a spisovatel, vystudoval kulturní dějiny na Fakultě filozofické v Pardubicích. Život jeho rodiny je úzce spjat s jižními Čechy, on sám pobývá konkrétně v Českých Budějovicích. Paví hody byly dlouho očekávanou a avizovanou novinkou, na niž se řada čtenářů velmi těšila. Překvapivě hlavní dějiště je zasazeno do východní části republiky. Titul vychází jako součást edice Tvář u nakladatelství Vyšehrad, obohacené o ilustrace Sabiny Chalupové. Potvrdí autor svou jazykovou šikovnost, kterou mě okouzlil ve Sběrateli sněhu?

Malá lidská dramata na pozadí velkých historických dějin je téma, které se na současné literární scéně rádo skloňuje. Jenže jak to vnímali oni pamětníci? Považovali svou dobu za něco výjimečného, nebo si chtěli jen žít svůj obyčejný život?

Paví hody (Jan Štifter, ilustrace: Sabina Chalupová, nakladatelství Albatrosmedia – Vyšehrad)
Zdroj: archiv recenzentky

Janu Štifterovi byla inspirací vlastní rodina, konkrétně pradědeček, podle jehož přezdívky Tarzan je pojmenována i jedna z hlavních postav. Babička mu před spaním vyprávěla příhody o svém bratrovi Jendovi, souboji s medvědem i o slavných pavích hodech, což byla velká událost. Vznikla tak kronika jedné rodiny, vesnice i části 20. století. Kde končí reálné základy a začíná fabulace je nejisté, však samotný autor píše: „Trochu se bojím, jestli to nebylo nějak takhle.“

Přivítá nás netradiční úvod; neznámá rodina přijíždí do Trutnova, kde na kopci spatři patrovou vilu. Je jisté, že pochází z nuznějších poměrů a na takový přepych nejsou zvyklí. Píše se rok 1946 a my netušíme, jestli obývají majetek samotných Němců, nebo lidí, jež s nimi sympatizovali. Styl vyprávění je veden v budoucím čase a předestírá nám, co se stane, co uvidí. Působí to trochu vizionářsky a nezúčastněně. Jenže najednou tohoto cizího muže a ženu opouštíme a začíná pro nás úplně jiný příběh.

Tonda si prohlíží skleničku červené barvy proti rannímu slunci. Jsou v ní bublinky vzduchu, barva stéká po vnější stěně, pár kapek zašpiní jetel pod nohama. Přemýšlí, jaká červená půjde nejlépe k Jarunině chalupě, jaká půjde k ní. Jaruna by s ním chtěla nastoupit na dobrodružnou yoyage za krásnem, ale Tonda ji na ni nezve, snad proto má pocit, že odstín, který by se hodil k Jaruně, ještě netrefil. Vyslovila přání, že chce červenou; ptal se jí, jestli červenou jako jahoda, růže, tulipán nebo karafiát, používal slova jako bordó, šarlat a karmín a Jaruna myslela na srdce a krev, která pravidelně zbarvuje hadřík v jejích kalhotkách, zatímco sousedky pod jejími okny vystrkují svá těhotná břicha. (str. 28)


Ocitáme se ve vesnici Horní Jelení
, což je malá dědina mezi lesy. Průvodci nám jsou dva kamarádi – Tonda a Václav. První je tak trochu bezstarostný mladík, milovník barev, květin a hlavně žen. Václav stojí tak trochu v jeho stínu a v hlavě má jediný cíl, dostat se do Ameriky a vybudovat si něco svého. A právě na druhého muže je stále častěji orientována pozornost. Postupné budování živobytí a rozrůstání rodiny.

Paví hody (Jan Štifter, ilustrace: Sabina Chalupová, nakladatelství Albatrosmedia – Vyšehrad)
Zdroj: archiv recenzentky

Autor střídá několik časových rovin, vypravěčských postupů i míst. Konec první světové války, předzvěst i průběh druhé, její konec a nástup komunistů. Z Horního Jelení se podíváme do Hamburku, Dašic i na Slovensko, mezi prostě žijící lidi i ty, kteří se bouří proti tehdejším poměrům.

Když se Němcům zachce, budou střílet nebo si budou brát rukojmí. Něco se pokazilo. Něco se odlomilo a zatím to nejde opravit. Jsem rád za české Jelení. Protože v českém pohraničí už nevládnou Češi, ale zatím ani Němci, tam se zřízení zmocnil strach. Strach je nakažlivý, kdyby Němci mohli, sypali by ho do čaje. Strach lidi paralyzuje. Trhá duši na dva díly – část se rovnou podvoluje, zbytek doufá. Učím se nebát. Nejde to vždycky. Jsme národ sokolů a legionářů, rytířů republiky – i když velká část z nich je dnes už obtloustlá a plešatá, jejich hvězdná hodina odbíjí na starých pendlovkách, od kterých zrezivěl klíč. (str. 166)


Popisy vesnice a tamních obyvatel, dalo by se říci až archetypů, jsou obzvlášť povedené. Nejhezčí holka obletována nápadníky, poctivý dříč, svůdce i podivínka, jež se kvůli lásce pomátla na rozumu. Z jedné veselé tancovačky, drobných každodenních povinností a radostí plné popisů květin, jejich vůně a barev, se příběh stává temnější. Kromě drobných příhod zasazených do hlavních událostí, se naplno rozjíždí válka a s ní i dilema, jakým způsobem se jí postavit. Do jaké míry nás ovlivňují živí i mrtví?

Kde jsou hranice svobody, když člověk může všechno; je hranicí jen slušnost, vychování, svědomí, pánbůh, nebo je to všechno dohromady, v jednom psaní, jen jinými jazyky? Všude čte o legionářích – těm teď bude patřit tahle země, to jsou teď největší hrdinové. Udatní rekové, kteří tančí na mrtvole starého mocnářství, vítězné mužstvo za světové války, heroická armáda, která dodává sebevědomí nové republice. Noviny jsou plné jejich příběhů, současně ale ve spodních patrech pod hlavními zprávami otiskují výzvy – nábory do německých přístavů a nejlevnější lístky na plavbu do světa, kde stačí pracovat a ostatní už jde tak nějak samo. (str. 54)


Spisovatel má dokonale poskládanou kompozici
. Drobné zmínky se postupně začínají propojovat a dávat svůj smysl. Na druhou stranu čtenář nedostane nic zadarmo a textu by měl věnovat plnou pozornost, aby pochopil všechny souvislosti. Mnoho zvratů a významných situací je popsáno tak lehce, že se musíte k dané pasáži navrátit, protože nevěříte, že se to opravdu stalo. Jazyková stránka je maximální delikatesa ve špičkové restauraci. Přestože jsem dostala reading copy před finální úpravou, nevšimla jsem si významných prohřešků. Delší souvětí, řada středníků, avšak stále zůstává čtivý román. 

Paví hody (Jan Štifter, ilustrace: Sabina Chalupová, nakladatelství Albatrosmedia – Vyšehrad)
Zdroj: archiv recenzentky

Přestože bychom mohli jako protagonisty vnímat Václava a jeho syna Jendu, i jiné vedlejší postavy mají svou kardinální úlohu. Můžeme se jen domýšlet, jakým způsobem by se jinak vše událo. Charaktery jsou komplexní, na každém můžete objevit rys, proč si ho oblíbit, i důvod mít výhrady. Jan Štifter se nevyhýbá psychologickým motivům, ani syrovosti, kterou daná doba přinášela.

Václav díky Tondovi pochopil, jak moc jsou dívky soustředěné samy na sebe – chtějí poslouchat řeči o tom, jaké jsou, co v nich druhý vidí a proč to v nich vidí, a ze všeho nejvíc se jim hodí, když Tonda vypráví, jaké by mohly být, ale nejsou, přičemž to celé staví tak, že právě takovými se už staly, a dívky v sobě objevují něco vyššího a vznešenějšího, než dosud tušily. To celé je předehra, písnička zazpívaná předtím, než si dívku Tonda odvede na pole nebo na kraj lesa, někdy navíc oceněná tím, že na ni navazuje práce a příležitost si něco vydělat, ale tady Václav nechce, aby Tonda něco rozehrál, aby o ní vůbec přemýšlel, protože od myšlenky je tak blízko k činům, tu dívku dnes objevil sám. (str. 82)


Součástí románu jsou ilustrace Sabiny Chalupové.
Černobílé dvoustránky podtrhují venkovský duch. Grafické specifikum má i začátek každé kapitoly, jež nese černý podklad a bíle psaný úryvek z následujícího textu.

Paví hody (Jan Štifter, ilustrace: Sabina Chalupová, nakladatelství Albatrosmedia – Vyšehrad)
Zdroj: archiv recenzentky

Paví hody jsou literárním zážitkem. Počin je interpretačně velmi bohatý, plynule reflektuje změny ve společnosti. Dává do kontrastu krásu a křehkost květin vůči krutosti války, i odkrývá životní peripetie běžných lidí. Pokud bych měla srovnat se Sběratelem sněhu, u obou se jedná o kvalitní počiny, nicméně v tomto případě počítejte s větší náročností. Odměnou vám za to bude hluboké a mnohovrstevnaté čtení.

Z tribun i balkónů, říká se tomu agitace. Všichni něco slibují. Hlavně ten nový, spravedlivější svět, ale ani na ten Václav nevěří, protože lidi se nemění. Převlékají slova a slova objevují nové významy. V životě přitom jde stejně jenom o pár stejných věcí – nejdřív se dostat holce pod sukni a pak se té správné sukně držet, protože bez sukně je v životě smutno. O tom se nahlas nemluví, do projevů je to příliš nízké, ale lidé jsou už takoví. A pak přijde chvíle, kdy i s tou obnošenou sukní chce mít člověk trochu klid. Kdy se potřebuje zastavit, aby se do plic dostalo víc vzduchu – jen tak si být. Ideálně tam, kde to má člověk rád. Život je moc krátký na nějaké delší trápení. (str. 245)

Kniha je prezentována jako venkovská románová kronika a nemám proti tomuto označení výhrady. Určitým způsobem ve vás může evokovat stejné pocity jako Šikmý kostel Karin Lednické. Bere si na paškál jednu rodinu a sleduje s ní těžké osobní i historické časy. Určitou poznámku bych měla k samotnému konci, který mohl vzbudit dojem iracionálního chování jedné z postav. Čtenář dostane hodně otázek a prostoru k přemýšlení.

Paví hody (Jan Štifter, ilustrace: Sabina Chalupová, nakladatelství Albatrosmedia – Vyšehrad)
Zdroj: archiv recenzentky

Pokud holdujete české literatuře (a měli byste!), chcete si odpočinout od imaginárních světů a naopak se nechat pohltit realistickým vyprávěním, Paví hody jsou skvělou volbou. Jan Štifter má mnoho, co nabídnout.

Závěrečné hodnocení: 95 %



Velké dějiny hýbou nebývalou silou i malými městečky – Horní Jelení je toho důkazem. Podivná sešlost, při které se místní obyvatelé oddávají pavím hodům, oživuje dávné démony, rodinná tajemství a především touhy, bez nichž by svět utonul v nehybnosti. Jak žít a přežít, když kolem bouří historie? Dramatické osudy první poloviny 20. století vás zavedou do jelenské divočiny, do krásné vily po Němcích v Trutnově i do luxusního hotelu ve válkou zmítaném Trenčíně.

Nakladatelství: Vyšehrad
Rok vydání: 2022
Ilustrace: Sabina Chalupová
Žánr: historie, román
Počet stran: 320
Vazba: brožovaná 

Komentáře