Vesmírný hřbitov by mělo být klidné místo. Mělo…
Gark očima znovu zatěkal sem a tam. „Ale buďte opatrní. Nikdy nevíte…“ Poslední slova nechal viset ve vzduchu, jako by čekal, že je doplním, ale protože toho bylo dost, co jsme nevěděli, jen jsem neurčitě pokýval hlavou. Když obrazovka potemněla, měl jsem co dělat, aby se garkova nervozita nepřenesla i na mě. Pokud hlídače to, co jsme se chystali udělat, děsilo dřív, než jsme s tím začali, bylo to asi děsivější, než jsme si uvědomovali. (str. 76)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.
Chci zakoupit tento titul!
Františku Moravci a zbylé posádce se podařilo přežít akci na Namathé, zničit En-ruka a osvobodit Amandu s Dankou. Přestože se, alespoň dočasně, vymanili z rukou enlilů, upsali se Aštarovi. Zástupce huntů, vlastnící obchodní společnost, což je spíš eufemismus pro vesmírnou mafii, si pro ně připravil úkol. Vydat se na Vrakoviště, kde se nachází zničené lodě zaniklých ras a z jedné z nich mu přinést klobouk. Vstup do této části sektoru je zapovězený, poněvadž jedno špatné odbočení a, obrazně řečeno, vrazíte do atomové bomby. Ochranné pásmo je hlídané garky, ale každý je úplatný. Meziplanetární dohoda o zákazu vstupu vyprší přesně za měsíc, a pak už Společenství nic nebrání, aby zbytky prohledala. Je tedy potřeba být o krok napřed. Jsou však členové Kraksny, pardon Vzdorující, správnou volbou na dělání nenápadné, tiché a přesné práce?
V devatenácti pojmenovaných kapitolách a dodatkovém deníku sledujeme plánování a následný výsadek na požadovaném místě. Alois Vodička, Gerasim, Giuseppe, profesorka Danka, Amanda, Aga a František Moravec jsou doplněni o mirsku Karame, jež funguje jako Aštarova prodloužená ruka a nucený dozor. Tok vyprávění vnímáme skrz ich-formu protagonisty, kapitána tajné české policie a bývalého kápa. Autorka propojuje situační humor i repliky – stálice, typické pro konkrétní osoby (špatná kuchyně, název lodi, sexuální apetit, tupé maso apod.). Vtipné vsuvky a příznačná přirovnání vytváří odlehčenou až rodinnou atmosféru. Stylisticky jednoduché, přesto barvité. Neobsahuje gramatické, pravopisné ani stylistické chyby.
Doufal jsem, že garkovo blouznění nebude mít vliv na kvalitu mapy, která nás měla mezi troskami provést. „Jsou to jenom vraky.“ „Nejsou a nikdy nebyly. Tohle je jiný svět. Svět mrtvých…“ Gark roztáhl jeden pár rukou, ale když na nás jeho dramatická slova neměla valný účinek, zavrtěl rozplizlou hlavou. „Nepochopíte to, dokud tu nestrávíte tolik času jako já.“ (str. 82-83)
Prostředí Skořápky, jak si familiárně pojmenovali plavidlo, na němž se nachází klobouk hunta řídícího loď před posledním letem, skrývá mnohá tajemství. Evidentně došlo k definitivnímu souboji mezi neveny a gyaskuty. Mrtvoly pokrývající celé chodby umocňují napětí a tíživý tlak z neznáma. Získají materiální i technické zdroje, jež jim pomohou vylepšit technologie předané rutaši. Zdá se, že výrobní postupy i produkty, na nichž se může legie zahojit, po všech stránkách kompenzují riziko. Opravdu ale převažuje zisk před možnou ztrátou?
Tempo se veze na pomalejší vlně. Krok za krokem objevujeme interiéry za bohatého informačního doprovodu profesorky. Nevenové představují vyspělé a inteligentní tvory (šprty), kteří byli náhle přepadeni a vymláceni gyaskuty (frajery). Jenže každá mince má rub a líc a i hrdinové poznají, že nic není takové, jak se na první pohled zdálo… Vyvíjená tíseň se zvyšuje a nezáleží jestli, ale kdy nastane okamžik, který znovu zamíchá rozdané karty. Ostatně osazenstvo Kraksny není jediné, jež dostalo geniální nápad k rabování, takže se setkáme i s dalšími aktéry z předchozích dílů.
„Něco se mi na tom všem nezdá…“ Rozhlédl jsem se po mrtvých. Bílé oči, které se v některých lebkách zachovaly i po sto letech, nehybně zíraly do stropu. „Zuřivost toho útoku… Jako by to celé bylo osobní.“ „Nebo jen gyaskutové nenáviděli všechny ostatní.“ podotkla Karame. „Ráda vidím, že jste zatím nenarazili na žádnou past, nebo jste ji aspoň nespustili. Můžeme Kraksně oznámit, že je Skořápka bezpečná.“ (str. 155)
Charaktery tentokrát nemají mnoho prostoru k rozvinutí, spíše těžíme z toho, jak je známe a co na nich buď milujeme, nebo nesnášíme. Největším zpestřením jsou mrtvoly opředené aurou zániku i okolí nabízející neprobádanou zlověstnost. Nestabilní prostředí s řadou pastí dovede značně znepříjemnit bytí, podaří se skupině splnit úkol a zároveň vyváznout bez ztráty člena? Přinese zklidnění větší obezřetnost?
Oproti Amandě nezažíváme zdaleka tolik akčních pasáží či neznámých koutů. Statický a delší rozjezd, v němž neopustíme pomyslné dveře vesmíru, potažmo Skořápky, nenabídne potřebnou dravost, naopak klade důraz na dialogy v kombinaci s popisem a historickým podkladem nevenů. Milovník Legie sice dostane oblíbené universum, nicméně s vágnější dynamikou, což může mírně nudit. Ubylo hlášek, vulgarit i snahy o záchranu lidstva. Trochu vycpávka sloužící protagonistům, aby si rozmysleli, co vlastně do budoucna chtějí. Šprti & frajeři vám přirozeně představí Operaci Thümmel i Amandu, pokud tedy uplynul delší čas od četby, nebudete mít problém navázat. Stejně jako Nostromo mělo svého vetřelce a Ripleyová mu musela čelit s nedostatečnými zbraněmi a chabými znalosti, i my okusíme nepřítele, o němž toho mnoho nevíme a přímý střet může být tím posledním. Vyvražďovačka na omezeném prostoru, zato s urputností kapitána Bouchače a Lorda Mrdáka. Skvělým prvkem je závěrečný deník, kde máte pohromadě nakreslené konkrétní potvory, ale i trefné popisky, jež opravdu pozvednou laťku. Škoda, že drobné ilustrace nejsou součástí celé knihy. Sexy Aga, Švestky i bojová slepice.
Možná to bylo tónem Loydova hlasu, tím, že je to už od pohledu debil, co krade vesmírné lodě, nebo nám gyaskut rozuměl. Zničehonic se kolem nás přelil jako medúza. S Gerasimem jsme uskočili, někdo za námi zařval, paprsek světla sklouzl po panelech na zdi, a když se Miler pokusil posvítit zprátky, příšera nikde. „Kde to je?!“ zaječel Loyd. „V prdeli,“ odpověděl zrzek. Podle řevu, který se na to konto rozlehl můstkem, se možná nepletl. Prudce jsme se otočili. Miler nasměroval baterku do místa, odkud se řev ozval, ale myslím, že bychom byli všichni radši, kdyby se mu to nepovedlo. Pruh světla dopadl na gyaskuta, který zrovna chapadlem trhal hlavu jednomu z Loydových mužů. (str. 200)
Kristýna Sněgoňová vystudovala sociologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Posledním samostatně vydaným počinem je román Bezčasí.
Osobně mě překvapila určitá zaprděnost tohoto dílu. Jak kdybych četla věty, o nichž jsem věděla, že přijdou. Vesměs se mi líbil poklidný, až naučně vyprávěcí tón s menším množstvím násilí (byť samozřejmě je), ale pokud bych měla hodnotit celkový narativ série, tímto kouskem jsme se moc neposunuli. Nudí? Ne. Pobaví? Ano. Do ranku legendární se ale nezařadí.
Závěrečné hodnocení: 76 %
Porazit Společenství, osvobodit zotročené lidstvo, získat zpátky Zemi – to jsou sice záslužné cíle, ale jen odhodlání nestačí a prostředky k jejich dosažení posádce lodi Kraksna chybí. Zakázka pro vesmírnou mafii se proto nedá odmítnout. Naštěstí nevypadá složitě – dostat se na místo poslední bitvy dvou vyhynulých druhů a něco speciálního odtamtud odnést. Vesmírný hřbitov plný mrtvol a zničených lodí ve vzdáleném koutu sektoru nevypadá jako nic, s čím by si kapitán Bouchač, ehm, tedy Moravec nedokázal poradit. Aspoň do okamžiku, než se objeví staří nepřátelé a jejich vinou si posádka Kraksny začne dělat nové. Závod s časem začíná a poslední svobodní lidé ve vesmíru nejsou jediní, kdo v něm hraje svůj part o přežití.
Vítejte v sérii Legie – světě Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňové, space opeře temné, akční i zábavné, jak jen to chladný vesmír dovolí.
Nakladatelství: Epocha
Série: Legie (3.díl)
Rok vydání: 2025
Žánr: space opera
Počet stran: 336
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat