Kluk, který věděl víc než všichni dohromady
Přečesala by si své krásné dlouhé vlasy: rostou jí od Dorova narození, ani jednou je nestříhala, pro jistotu. Měli by svou první společnou fotku – chodila by se na ni dívat v noci, jako sedává nad Dorem, když spí – vypadá jako anděl. Svítila by si na tu fotku, když je v domě ticho. A snad by to Dor i chvíli vydržel, snad by se nehýbal. Jenže matka se bojí výsledku. Přesně ví, co by fotografie ukázala. Mezi mužem a ženou by na fotografii stál motýl. S kresbou na tmavé hrudi, který připomíná umrlčí lebku. Dor, jejich malý smrtihlav. (str. 23)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Albatros Media.
Chci zakoupit tento titul!
Dolní Vltavice byly dříve vesnicí, kde by nikoho nenapadlo, že se jednou dočkají odsunu německého obyvatelstva, srovnání se zemí i definitivního zaplavení. A přesně takový osud byl spjat s lipenskou přehradou. Někdo ale přeci jen věděl, jak se věci vyvinou, ale kdo by desetiletému prosťáčkovi Dorovi věřil. Společně se stárnoucí Emou se vydáváme po stopách historie a odkrýváme minulost utopenou pod Vltavou…
Román je rozdělen do tří částí a stejného počtu časových rovin, v nichž pokaždé hrají Dolní Vltavice nějakou úlohu. Část první – Dor – nás zavádí do roku 1900. Úplný počátek představuje chlapcovo narození i následnou specifičnost. Pro někoho blázen a dítě, co věčně vyrušuje a dělá problémy. Pro jiné naopak kluk, jemuž bylo umožněno nahlédnout za oponu času i prostoru a spatřit něco, co běžnému smrtelníkovi zůstane skryto. Doba tradic a zažitých zvyklostí, které nepřipouští jakoukoliv odchylku. Chování jdoucí mimo normu je trestáno, nebo eliminováno. Co na tom, že mohl jako vymodlený potomek zdědit grunt. Lidé ho vnímají jako nebezpečného a na svět má dovoleno pohlížet, ze zamřížovaného okna, kde nemůže nikomu uškodit. Pro rodiče je to velké zklamání i obava z budoucnosti. Jediná kamarádka Líza mu naslouchá a věří, že jednou budou všude kolem plavat ryby a nemusí se bát…
Neumí si představit, že v domě, který společně koupili, zůstanou jen tři stárnoucí ženy, protože Daniel stejně zmizí, když teď Petra zůstane bezdětná. Ema je zná, chlapi milují, líbají a slibují a vždycky mají připravený ještě jeden další plán, který milují skoro stejně. Ema nevěří na lásku na celý život – nevěří Danielovi, je opatrná i u Robina – potkali se tady, ví, že teď mají jít spolu, ale jen na chvíli, Robin je o pět let mladší, jak dlouho to vydrží? Vídají se, milují se, i když to jeden druhému nikdy neřekli, dávají jeden druhému čas, ale nic spolu neplánují, Ema si to zakazuje, aspoň prozatím, protože Robin určitě jednoho dne zmizí, bude zase sama – ale na tu samotu neměla být sama, budou tu holky a pak… (str. 57)
Druhý blok nás zavádí do roku 1982, v němž je Ema dospívající dívkou, která touží po opravdové lásce. S rodiči jezdí na chatu a zajímá se o střípky okolní historie. Líza Kindermannová je jedinou Němkou, jež nebyla vysídlena. Proč? Jaké je její tajemství? Je pravda, co se mezi lidmi říká, že než se ostatní Němci vrátí, hlídá jejich majetek? Bezstarostnost mládí v kontrastu s nelehkou dobou, kdy jedna špatná věta může někomu definitivně zničit život.
Po holkách začal běhat, udržovala se v kondici – běhala k řece, a když tam pak po revoluci vybudovali cyklostezku, oblíbila si trasu do Českého Vrbného, ale teď už dávno neběhá – a zkoušela soukromého trenéra i trenérku, ale byla u nich jen párkrát: nejdřív chtěla ženskou, protože věřila, že cvičení bude důvěrnější, že žena spíš pochopí, co potřebuje, a pak zkusila chlapa, protože od něj čekala zase drsnější výcvik, rychlejší cestu k ideální formě, ale nakonec skončila u domácí knihovny plné příruček o tom, jak ležet v obýváku na koberci – a občas některou z nich skutečně otevře a něco dělá, ale je to spíš hra, aby měla pocit, že na sobě pracuje. Vůbec se neliší od Agáty – a taky je podobná Vilémovi, i on pořád něco hledá, ale netuší, jestli se dobere výsledku. Jenom by mu to nikdy neřekla. (str. 108)
Třetí část s názvem Dorka lze vnímat jako naději jedné rodiny, již nebudu více specifikovat, abych vás neobrala o moment překvapení. Všemi oddíly prosakuje současnost zasazená do roku 2025. Ema žije ve vile s dcerami – partnery věčně hledající Agátou a po dítěti toužící Petrou s manželem Danielem. Blížící se šedesátku by ráda oslavila v rodinném kruhu s partnerem Robinem. Podaří se jim do té doby vylovit ze zaplavených Vltavic sochu Jana Nepomuckého?
Er-formový nezaujatý pozorovatel popisuje vybrané období s citlivostí i určitou dávkou přetrvávajícího tajemna, kdy je na čtenáři, aby si pokračující kroky domyslel. Pro text je typická velká symbolika. Proč si spisovatel vybral za vypravěčku Emu, která na zmizelém místě nikdy nežila? Postupně se rozplétající nit ukáže, že někdy jsou osudy propojené víc, než se na první pohled zdá. Mnohem důležitější než obsah je forma, jež jasně ukazuje krásnou práci s jazykem i snovým oparem.
Genius loci je intenzivně cítit nehledě na období, v němž se momentálně nacházíme. Ve větších či menších kruzích obíháme kolem vody a ukrytých tajemství. Tempo se líně povaluje a občas na vás šplouchne informaci, jež vás cíleně zasáhne. Právě sdělování zásadních vět jen tak mezí řečí je signifikantní pro Štifterovu prózu, díky čemuž ho buď milujete, nebo ne. Žádné složitě stavěné dialogy, ale osobní dramata obyčejných lidí, kteří se cíleně nederou vpřed, jen si tiše probleskují a o to silněji vás zasahují.
Charaktery některých postav dovedou být i přes úzce vyměřený prostor velmi kruté a vzbuzují otázku, za co jsme ochotni zaprodat naši morálku, pokud vůbec? Kniha je nadmíru osobitá, což autorovy stálé čtenáře nepřekvapí. V případě, že preferujete lineární vyprávění s jasně vymezeným rámcem, nebude to četba pro vás. Delší, často odbočující souvětí, nemusí udržet vaši pozornost, pokud nejste naladěni na stejný typ literatury. Emoce nejsou vzbuzovány účelově a záleží na vás, s jakým umem dovedete číst mezi řádky.
Ilustrace doprovázející jednotlivé předěly rámují daný text. Má je na svědomí Jaromír Švejdík, známý pod pseudonymem Jaromír 99. Jsou příjemným a ozvláštňujícím prvkem skvěle zapadajícím do celkového vyznění.
Vltavice jsou krásnou ukázkou pomíjivosti; je jedno, zda jsi sedlák či domkař, pokud se voda rozhodne, jsou si před ní všichni rovni. Co na tom, že jsi dřív chodila s mým vysněným klukem, když teď je z tebe bezdomovkyně dojídající pozůstatky po návštěvnících kantýny Družba a vysávající zbytky omáčky zpod protézy. Nejen krása a majetek, ale i zdraví může dát jasně najevo, že některá rozhodnutí už byla vyřčena za nás a my se s tím jen musíme smířit. O to důležitější jsou kvalitní rodinné vazby a vyřešené neshody. Pokud vyhledáváte díla věnující se psychologickým a společenským tématům, nezaleknete se snovosti a nedořešených látek, s Janem Štifterem se potkáte na stejné vlně.
Byla to obžaloba světa, lítost nad svým životem. Ten večer neskončil dobře. Agáta se opila příliš brzy. Brzy na to, aby si ostatní ještě druhý den pamatovali, co všechno jim řekla. Protože máma má Robina, Petra Daniela – a Agáta svůj byt v podkroví vily. Zatímco Dorův vzkaz odpočívá srolovaný na komodě, dolévá si Agáta další skleničky vína a odhaluje, co jindy zůstalo skryté za vtipy a náznaky – teď to tu leží v absolutní nahotě. Snad byl spouštěčem Emin pocit štěstí – snad dávala příliš najevo svou spokojenost nad tím, jak všechno je. Protože nic nemůže být stoprocentní – a Agátin život už vůbec ne. Ten večer to už navždy rozlomí do dvou dílů. (str. 175)
Jan Štifter je novinář a publicista, absolvoval kulturní dějiny na Univerzitě Pardubice. Působil v řadě redakcí (MF DNES, Lidové noviny, MF Sedmička), založil lifestylový magazín Barbar! Na projektu Čteme české autory jsme vám z jeho tvorby doposud představili Paví hody, Krajina roztavených zvonů a Sběratel sněhu.
Subjektivní názor: Opět jsem dostala příběh, kde se vyskytují prvky magického realismu. Prolínání světa živých i zemřelých, nadpřirozených motivů i skutečného odsunu Němců a zanikání obcí. Vykreslení lidské psychiky, nostalgie i paměti, která dovede být nemilosrdná. Osobně se mi více líbila Krajina roztavených zvonů, kde byla větší míra imaginace i poetična.
Závěrečné hodnocení: 80 %
Román o lidech a krajích, které smetlo 20. století
Hladina Lipna skrývá víc než jen mlčící hlubiny. Pod vodním zrcadlem leží pozůstatky Dolní Vltavice, vesnice, která měla kostel, školu i hřbitov. Dvě časové roviny se proplétají a odhalují osudy těch, kteří ztratili domov i sami sebe. Desetiletý Dor za zamřížovaným oknem vykřikuje, že tu jednou budou plavat ryby. Šedesátiletá Ema o více než sto let později odmítá nechat vltavickou minulost utonout. Láska, závist i křehká blízkost – to vše voda neutopí, jen na čas umlčí. Co zůstává, když místo zmizí z mapy?
Nakladatelství: Vyšehrad
Ilustrace: Jaromír Švejdík
Rok vydání: 2026
Žánr: společenský román
Počet stran: 264
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat