Jaké jsou naše kořeny?
Tahle zahrada je útulek pro všechny, jako je Tomáš. Pro lidi a zvířata, kterejm stačí jen tak si bejt. Nestresovat se. Do ničeho se nenutit. Nenechat se natlačit do škatulek – nikdy nešukat z povinnosti. Sem tam se nějaká nachomejtne, přijde sem z vesnice nebo jede kolem, někdy zůstane dva tři dny, ale pak zase zmizí, takhle to Tomáš potřebuje. Číslo na sebe nedává, stejně má telefon věčně vypnutej, volá hlavně mámě, tátovi a Vojtovi do Budějc, ten jedinej sem jezdí, toho jedinýho sem pouští, protože ten jedinej to má stejný – ten jedinej se nenechá spoutat konvencema, není hňup, vykastrovanej systémem. (str. 19)
Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatros Media.
Chci zakoupit tento titul!
Jací asi byli a co prožívali naši předci? Podobnou otázku si klade dvojice postav, jejichž úloha se projeví až v samotném závěru. Leitmotiv rodinné kroniky Soukupů je zachycen v proměně času. Roky plynou, životy ubíhají, generace se mění, avšak jedno je jisté – chtějí být šťastní a spokojení. Vyvíjí se myšlení člověka tím správným směrem, nebo včera bylo lépe?
Na první pohled je znát, že kniha je graficky rozdělena na standardní světlý podklad s tmavým písmem a tmavě šedé strany s bílým textem. Co to znamená? Vzhledem k tomu, že tmavé pasáže vždy reflektují předchozí část, mohlo by se zdát, že se jedná o určité zápisky / drobné vzkazy, nicméně jde o rozfázovanou závěrečnou povídku Kruh, která vám vytvoří konečný obraz až při úplném dočtení.
Zdroj: archiv recenzentky
Titul obsahuje sedm příběhů, v nichž stejný počet mužských představitelů dává nahlédnout do rodinné větve Soukupů. Společným jmenovatelem je taktéž obec Trhové Sviny. Lékař, učitel, sedlák, budovatel a zároveň výpomocný číšník, dítě, tajemství zrození či umělá inteligence. Relativně velký rámec zaměření má jediný cíl: zatopit pod kotlem vašich mozkových buněk a přehodit roušku tajemna na objekt vyprávění.
Jazykové ztvárnění pracuje s autodiegetickým i heterodiegetickým vypravěčem, s výjimkou Kruhu, kde jde o čistý rozhovor. Malebná čeština kombinuje spisovnou i obecnou formu, dle místa přidává vulgarismy či dobové výrazy. Mozaika naplno projeví svou krásu pozornému čtenáři, poněvadž Jan Štifter dovede jednou větou úplně změnit význam, nebo odhalit překvapivé tajemství, k němuž se už zpětně nevrací. Měli byste tedy zůstat ve střehu. Bravurní stylistika i kompozice bez gramatických či pravopisných chyb, zato s pořádnou dávkou obrazotvornosti při minimálním rozsahu. Nenechte se však zmýlit tím, že by šlo o těžkotonážní literaturu, jejíž čtení bude náročné, naopak poetika života je zachycena lehce.
Jednotlivě nelze hodnotit, pouze v rámci celku, nicméně pojďme si je trochu přiblížit.
Kozín 2.0 (2019)
Tomáš nejí maso a jako muž bez závazků se rozhodl zvelebovat chatu, kde by v budoucnu chtěl i bydlet. První krok je jasný – postavit obydlí pro kozu. Jenže někdy je existence až moc náročná… Er-formový vyprávěč, velké množství vulgarit a nadsázky. Někomu může vadit až přílišná naturalita lecjakého popisu.
Je náruživá a tátu to s ní i po sedmdesátce pořád baví, na gauči v trenkách s flaškou gambáče poučuje kluka, že s ženskou po dětech musíš hluboko a doširoka, aby z toho něco bylo. (str. 16)
Krajina roztavených zvonů (1832)
Přednáší svědectví o epidemii cholery. Přestože je lékař o krok napřed, myšlení maloměšťáků nelze tak snadno obrátit a nemoc si vybírá svou daň. Osud mu nadělí příležitost. Využije osobního štěstí, nebo se obětuje pro blaho lidu? Úsek, po němž je pojmenovaná celá publikace, je zároveň dílem nejpropracovanějším a nejrozsáhlejším. Drásavé pasáže s psychologickým a sociálním rozborem tehdejší společnosti.
„Jestli věříte, že je Pánbůh takovej ten hodnej fousatej děda, tak to si ho pletete se mnou, pane doktor, Pánbůh je pořádně přísnej pantáta, kterej vás vezme rákoskou přes prsty, když něco vyvedete, a navíc to švihnutí nebolí hned, ale přijde na něj. Kdyby tenkrát neslíbil, že už s potopou světa na lidi nepůjde, mohlo bejt dávno po všem, nad hladinou by jenom ptáci vítali novej den. A tak se tu trápíme, pane doktor, a děláme pořád stejný chyby. Na nás neplatí požár ani tahle nemoc, všechno se nám vrací a my to nechceme vidět. Tak už mi dopřejte dobrej konec. A běžte už, ona mi bude něco říkat a já to chci slyšet dobře.“ (str. 71)
Deogracias (1852)
Vyklízení pozůstalosti promítá záblesky minulosti i netradiční přátelství. Krásná čeština s dvojsmyslnými větami umožní čtenáři některé okamžiky chápat podle jeho mínění…
Nikdy by mě nenapadlo, s jakou lehkostí je možné probírat se vlastní minulostí, že tak lze činit skoro nezúčastněně. Přitom všechno je tak povědomé, důvěrné, tváře na zčernalých obrazech se mi něčím podobají, ale nedokážu je určit. Snad se nechali portrétovat proto, aby k nim na věčné časy někdo vzhlížel, chtěli se zařadit mezi vyvolené, jejichž mládí nepožere čas a červi v hlíně, a přesto se už brzy rozprchnou do všech koutů Rakouska, až je obchodníci nabídnou sběratelům – nehodlám si z té trapné okázalosti ponechat vůbec nic, odmítám jejich hru na vznešenost. (str. 105)
Respekt z hlíny (1930)
Je potřeba ustanovit nového starostu. Bude jím Vrabec, Drásal, Hohenberger či Dvořák? Sedláci zvolí netradiční řešení. Způsob výběru je pobuřující a zábavný zároveň. Odlehčená povídka, jež přesto předestře vztahy, zvyklosti i nepsaná pravidla vesnice.
Deset (1955)
Malý chlapec, vyrůstající s dědou, nezná matku ani otce. Jednoho z rodičů nakonec pozná a s ním i překvapivé detaily. Jak málo leckdy stačí k tomu, aby se ničím nevymykající člověk stal v očích ostatních vyvrhelem. Co znamená věrnost a jaké bylo postavení ženy v tehdejší společnosti? Smutné, vyvolávající pochopení i rozhořčení.
Zdroj: archiv recenzentky
Růže z papíru (1859)
Cesta zrození plná trnitých i alternativních příběhů. Jaký byste si vybraly, pokud byste měli na výběr? Opět prostor, kdy je zapotřebí zvýšené pozornosti, jen tak k vám dopluje šok, ohromení a úvaha nad tím, jestli by prostá upřímnost nepředešla mnohým nedorozuměním.
Kruh (2069)
Futuristický dialog strefující se do palčivých otázek současnosti, přestože je zasazen do budoucnosti. Vystupňovaná absurdita práva na vlastní názor, samozřejmě podpořený řadou účelových citací. Kam se jako lidstvo řítíme? Neměli bychom některé věci zakládat na prožitku, emocích a spontánnosti než na pragmatickém plánování? Poslední část nemusí být pro většinu čtenářstva stravitelná, ale pokud se zaměříte na vyznění v kontextu celku, oceníte silnou rezonanci s přítomností.
„Člověku se můžeš přiblížit jeho pasivitou, ale jeho podstaty se dotkneš tím, že začneš přemýšlet a něco chtít. Touha nepotřebuje zdroje, stejně jako instinkty a reflexy. Bylo to jasné od začátku. To jablko je od začátku nakousnuté.“ (str. 197-198)
Tempo se veze na vlně dramatu, a i když se někomu může zdát až moc pomalé, vytváří důmyslnou atmosféru s vhodnými reáliemi a správnou úderností. Obrovské plus je v nepřeberném množství interpretací a předestřených tématech, jež nejsou prvoplánově představená, ale mezi řádky vedou k hlubšímu zamyšlení. Expedice od 19. do 21. století. Tehdejší mravy, způsob komunikace, seznamování i prosté bytí.
Charaktery jsou vykresleny způsobem, že nepochybujete, že jsou z masa a kostí. Titulem prostupuje silná melancholická nálada, všímáte si těžkostí každodennosti i nečekaných nástrah. Co znamená rodina a láska napříč stoletími?
Přestože se domnívám, že se mi do rukou dostalo prozatím nejkvalitnější dílo Jana Štiftera, zároveň je neobtížnější na uchopení. Ať již pro svou dominantní poetiku, či relativně velkou míru abstrakce počítající s čtenářovou schopností imaginace. Nevyhledáváte psychologickou prózu, jež vás nutí nahlížet na situace z více úhlů pohledu a háčkující vám v mysli hypotézy? Nechte knihu být, zbytečně byste se trápili.
Ilustrace tvoří důležitou komponentu a díky tmavým barvám zesilují pochmurný tón. Dittě Kůtové se podařilo natolik zdařile propojit vizuální a obsahovou stránku, že dokážete nemalý čas hledět jen na ně a v hlavě si odvíjet svou linku a domýšlet si, kam by pokračovala. Krásná práce.
Chcete-li titul, z něhož sálá bohatá slovní zásoba, zamýšlí se nad rodinnými kořeny, kolektivní i individuální pamětí, naťukává oblasti lidské psychologie, budete spokojeni. Krajina roztavených zvonů právem spadá do edice Tvář a rozhodně se v ní neztratí. Najít si svůj způsob sebepojetí, prezentace i spokojenosti.
Jan Štifter je novinář a publicista, absolvoval kulturní dějiny na Univerzitě Pardubice. Doposud má na kontě pět děl, z nichž Sběratel sněhu obdržel Cenu čtenářů. Z našich stránek znáte i další populární román Paví hody. Zajímavostí je, že publikuje odborné texty z oblasti z nejjižnějších Čech, a přímo v Trhových Svinech, kam je sbírka zasazena, organizuje festival Svinenské čtení.
Tohle byla literární delikatesa! Ukázka, jakých kvalit dosahuje český jazyk, pokud ho formuje dobrý tvůrce. Potěcha pro oči i duši, co zahřeje u srdce všechny milovníky netradičního čtení se zálibou v poetice, libozvučnosti a psychologii. Vřele doporučuji.
Závěrečné hodnocení: 98 %
Dvě staletí příběhů. Povídková mozaika bouřlivé rodinné historie.
Jak daleko sahá paměť jedné rodiny? Ve vyprávění sedmi mužů se odvíjí pohnutý příběh prorůstající dvěma staletími. Lékař v roce 1832 se připravuje na nejdůležitější životní zkoušku, když do Čech přichází dosud nepoznaná epidemie. Chlapec v roce 1955 pátrá po tom, co se v jeho rodině přihodilo na konci druhé světové války. Nejmladší generace se chce odpoutat od společenských konvencí a zařídit se po svém. Kniha jako rodokmen, slova jako most mezi generacemi. Vstupte na něj… a kráčejte opatrně.
Nakladatelství: Vyšehrad
Ilustrace: Ditta Kůtová
Rok vydání: 2024
Žánr: povídky, rodinná historie
Počet stran: 200
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat