Recenze: POVĚSTI Z KUTNOHORSKA (Monika Alžběta Svobodová)

Když starý štajgr začne vyprávět

František vyprávěl tak krásně, že u jeho nohou začaly sedat všechny děti z okolí, pak už i z druhého konce města, a nakonec se k nim přidávali i jejich rodiče, babky a dědové. Ti nejstarší pokuřovali fajfky a přitakávali: „Ba, ba. Tohle pamatuju i já.“ A o to víc byly děti napjaté, jak příběh dopadne. (str. 5)

Za recenzní výtisk děkuji autorce M. A. Svobodové.
Chci zakoupit tento titul!

Když si někdo sedne na lavičku a začne rozprávět tak, že i ptáci v korunách přestanou zpívat, poznáte, že ten dotyčný je skvělý vypravěč. Takový je i starý štajgr František – muž, jenž věří, že kutnohorské legendy nesmějí zmizet, a proto je s radostí předává dál. Svým vnoučatům, jejich kamarádům, ale i dospělým sousedům – někdy tak, jak je sám slyšel, jindy trochu „vylepšené“, aby se jeho posluchači náhodou nezačali nudit.

Pověsti z Kutnohorska od Moniky Alžběty Svobodové vydalo nakladatelství Fragment. Přinášejí jedenáct povídek z kraje spojeného se stříbrem, tajemstvími i časy někdejšími. Spolu s Františkem se čtenáři zatoulají do štol a podzemních chodeb, zabloudí na břehy rybníků i pod Žižkův dub a potkají bytosti, které jako by právě vystoupily z mlhy dávných let: vodníky, víly, čerty, polednice i permoníky.

Autorka hned na začátku přiznává, že s původními pověstmi pracuje volně. Nejde jí o doslovnost, ale o živost – o to, aby téměř zapomenuté historky znovu ožily v dětské představivosti. Díky tomu kniha působí přirozeně a přístupně, aniž by ovšem ztratila kouzlo českého vypravěčství.

Ilustrace a obálka z tvorby Lenky Filonenko k tomu všemu krásně ladí. Jsou jednoduché, s jemným humorným nádechem a pohádkovou atmosférou; někdy celostránkové, jindy jako malý doplněk k textu. Nesnaží se o velkolepou uměleckost, spíše podtrhují celkovou náladu a dodávají teplo i lidskost.

Jak sedlák odcházel z pole, všiml si, že mu na souvrati někdo rejdí pšenicí. Ihned se na to místo rozběhl a už z dálky tomu lotrovi hrozil sukovou holí. A ejhle, na poli se proháněla Polednice. (str. 25)

Představení vybraných povídek

(Zdroj: archiv recenzentky)

O stříbrných kňourech a mnichovi ze sedleckého kláštera

Pověst zaujme etiologickým motivem, neboť (po svém) vysvětluje původ názvu Kutné Hory a propojuje legendu s lidskou pílí i důlní temnotou. Napětí a poetika mezi sebou dobře fungují a text se čte plynule, bez zádrhelů.

Spisovatelka tu pracuje s jazykem vypravěče zkušeně – používá hutné popisy a přirozené dialogy, které dodávají rytmus a věrohodnost. Styl je lehce archaizující, ale přístupný i dětskému publiku, a právě díky tomu působí autenticky.

Vodník ve Spáleném mlýně

Druhé vyprávění má jemnější, až melancholický tón. Vodník Vendelín není typický strašák, ale spíš osamělá bytost, jež se po zklamání z lásky změní v mstivého ducha, dokud ho nezachrání nová láska.

Působivý příspěvek o odpuštění, který dokáže být temný i něžný zároveň. Jazykově patří k těm nejvyváženějším z celé sbírky – věty jsou plynulé, střídání přímé řeči s popisováním vyznívá přirozeně a skvěle se tu pracuje s melodičností češtiny i emoční gradací.

O studni pod skalou

(Zdroj: archiv recenzentky)

Nejlyričtější kousek z celé publikace. Mísí v sobě tragický tón s pohádkovou symbolikou – příběh o lásce, vině a odpuštění se zde přeměňuje ve starý mýtus o proměně duší. Vztah otce a dcery, jenž se z nevinné náklonnosti mění v posedlost, připomíná klasické baladické prvky. Svobodová s nimi ovšem pracuje citlivě: z napětí mezi city a proviněním vyrůstá poetický závěr, který historku uzavírá s dojemnou katarzí a nádechem smíření.

O Rozině Ruthardové

Stránky o Rozině přinášejí jinou polohu vypravování – pohádku o chamtivosti, pýše a vítězství lásky nad zlem. Zatímco předešlé O studni pod skalou sází na jemnost a smutek, tady převažuje dobrodružný tón a lehký vtip. Motiv čerta svádějícího lidskou duši patří ke klasice slovanské lidové tvorby, ale Svobodová ho předkládá s moderní lehkostí – čert je spíš karikatura hamižnosti než démon. Jazyk je i v tomto případě živý a čtivý, dialogy plynou nenuceně, tempo je svižné a nechybí ani půvabné obraty. 

Štajgr Ptáček se zřítil do hlubiny. Jak dlouho letěl a kam spadl, to netušil. Probral se až po chvíli. Protřel si oči a viděl, že leží na břehu velikánského jezera. Musel si zaclonit zrak před září, která se rozlévala kolem a dočista ho oslepovala. Dno i břehy byly z ryzího stříbra, ve vodě se proháněly stříbrné rybky a nad hladinou odpočívaly stříbrné mráčky. (str. 41)

Jednotlivé příhody jsou tematicky pestré a mají víceméně jasnou strukturu: úvodní situaci, fantastické či napínavé rozuzlení, někdy morální ponaučení, avšak bez kázání. Pracuje se tu s motivy tradičními (chamtivost, zrada, spása, odvaha) i netradičnějšími (lokalita, hornická hantýrka, vztah člověka k místu). Celkově si sbírka nehraje na novátorství, ale na osobité ztvárnění již známého – kutnohorské legendy dostávají čtivější a modernější kabátek, zároveň však zachovávají lidový tón.

Propojení historie s fantazií tu působí naprosto naturálně a dodává knize zvláštní přitažlivost. Člověk totiž nejenže sleduje děj, ale zároveň poznává kraj se vší jeho pamětí, pohádkovostí i lidmi, kteří tu kdysi možná mohli skutečně žít.

Průvodcem je hornický mistr František, jemuž i přes všechnu "popletenost" uvěříte každé slovo. Má nadhled člověka, který už něco zažil, a trpělivost dědečka, jenž ví, že někdy je třeba k pravdě přidat trošku fantazie, aby se nikdo nenudil. Vedle něj ožívá celá galerie jak nadpřirozených, tak i obyčejných postav – mniši a mlynáři, děvčata i horníci. Tvůrkyně je nevykresluje s přehnanou snahou o realismus, ale s citem pro charakter: i čert, který by mohl být strašidelný, je nakonec trochu nešika a vodník topící lidi je vlastně nešťastník, co touží být milován.

M. A. Svobodová píše s nenucenou lehkostí. Její jazyk je srozumitelný mladším i starším. Používá přirozené obraty a místy se objevují archaické či regionální výrazy; nejsou však překážkou k pochopení (na konci je navíc slovníček), naopak dodávající opravdovost a tu správnou staropohádkovou atmosféru. Střídají se Františkovy krátké dialogy s pasážemi, o nichž vypráví, čímž se utváří příjemně plynoucí rytmus.

Pověsti z Kutnohorska jsou přesně ten typ publikace, kterou by měl mít doma každý milovník českých báchorek a lidové slovesnosti. Je to literatura, jež baví a současně učí, avšak nekáže. Autorka nepředstírá, že se jedná o věrný přepis historických pramenů, naopak přináší jejich novou a čtivou podobu: ctí ducha minulosti, ale zároveň rozumí dnešnímu čtenářstvu.

Je to laskavá pocta Kutné Hoře i samotnému umění vyprávět. Připomíná, že legendy nejsou jen zkazky o strašidlech, ale i o lidech, kteří si svět kolem sebe vysvětlili po svém. Doporučuji dětem zhruba od sedmi let, ale také rodičům, prarodičům a učitelům, již hledají četbu spojující zábavu s poznáním.

Monika Alžběta Svobodová (1982) je spisovatelka a trojnásobná maminka z Kutné Hory, která rodné město promítá i do svých titulů. Věnuje se především dětské a oddechové literatuře, kde zúročuje poznatky ze studia pedagogiky a pedagogické terapie. Na kontě má již několik pohádkových publikací (série Jak je to doopravdy… nebo Jak chtěl být modřín vánočním stromkem, 2022) i historické romance (Pomsta, 2021, Boemo e Bastardella, sen probdělé noci, 2022) či román pro ženy (Spláchnem to!, 2024). Po letech v korporátu dala přednost psaní, které přináší radost dětem i dospělým. Sama o sobě říká, že je staromilec, jenž miluje obyčejné věci a občas krájí chleba nakřivo – nejspíš právě díky téhle směsi obyčejnosti a fantazie mají její knihy tak osobité kouzlo.

Subjektivní názor: Pověsti z Kutnohorska nejsou přehnaně moralizující, ale naopak jsou lidské, klidné a s pochopením pro naše drobné slabosti. Je v nich něco, co na chvíli přenese do dětství, kdy člověk ještě věřil, že i v rybníce za jeho vesnicí nejspíš žije vodník. Tvorbu této spisovatelky se rozhodně chystám i nadále sledovat – už její předešlé knížky byly skvělé a tahle to jen potvrdila.

Závěrečné hodnocení: 98 %

Anotace:

Pověsti z Kutnohorska převyprávěné pro děti. Nikdo nezná pověsti z Kutné Hory a jejího okolí lépe než starý hornický mistr František. Chce, aby se na ně nezapomnělo, proto je rád vypráví nejen dospělým, ale hlavně dětem, kvůli kterým si občas i maličko vymýšlí. V jeho příbězích se setkáte s vodníkem, permoníkem, čarodějnicí i čertem, zavedou vás do starého mlýna nebo do hlubokých stříbrných štol. U některých se možná budete bát, u jiných zas od srdce smát. Tak se pohodlně usaďte, vyprávění začíná.

Nakladatelství: Fragment

Ilustrátorka: Lenka Filonenko

Rok vydání: 2025

Žánr: dětská literatura

Počet stran: 72 

Vazba: pevná vázaná