Recenze: CHRÁM AZYLU (Lucie Lukačovičová)

Kdo se bojí, nesmí do pralesa

„Mystika ti kašle na biologii a fyziku.“ (str. 172)

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.
Chci zakoupit tento titul!

Lovec monster Teodor se potýká s přebytkem jangové energie a nerovnováha čchi ho pomalu zabíjí. V Praze si s ním bohužel nikdo neví rady, pročež je nucen vyhledat pomoc učeného mistra Ngựới Che Chởa sídlícího až v daleké deltě Mekongu. 

Po boku svého bratra Benedikta, léčitelky Tien, golemky Yissl a ducha Gabriela musí čelit nejenom nástrahám exotické divočiny, ale též vyhrocené politické situaci mezi tamním Chrámem a hadím národem nág.

Samostatný román ze světa Azylu volně navazuje na Zákon Azylu (recenze) a Čepel Azylu (recenze). Ač ústřední postavy zůstávají stejné, vždy zažívají zcela nové dobrodružství – tentokrát v kulisách vietnamské džungle.

„Součástí našich dobrých vztahů s Chrámem Azylu ve Vietnamu je, že si vzájemně prokazujeme službičky,“ dodal pro úplnost. „Je tím zachována rovnováha, nikdo není nikomu nic dlužen. A všude je spektrální chleba o dvou kůrkách.“ (str. 20)

Vyprávění se odehrává v er-formě minulého času a střídá perspektivy Teodora s Benediktem, čímž přispívá dynamice (obzvlášť ve fázi, kdy pátrání sourozence rozdělí). Text snad ani nemá hluchá místa, každé setkání nebo potyčka příběh posouvají. Zakomponování asijského folklóru, kultury či dalších reálií umocňuje atmosféru a autorka kromě rešerší a odborných konzultací uplatila i vlastní zážitky z toulek po Vietnamu.

Navzdory rapidní čtivosti a (ryze marketingovému) stanovisku, že „tohle není série“, budí Chrám Azylu dojem výplňového dílu, nicméně v rámci oddechové fantasy to určitě nevadí. Lukačovičová spisovatelskému řemeslu opravdu rozumí, vyniká v barvitých popisech i svižných dialozích se špetkou sarkasmu. Zlepšuje se i v oblasti výstavby detektivní zápletky, přestože pozorní čtenáři či krimi mazáci pravděpodobně odhalí pravou identitu vraha mnohem dříve nežli hrdinové, což vrhá na tým lovců neblahé světlo.

Podobně jako v předchozích knihách nechybí ani pěkně vyvedená mapa, po Argentině a Andalusii přichází na řadu Jižní Vietnam. Rovněž se v úvodu kapitol opět vyskytuje nějaký citát, poučka, lidové rčení, úryvek básně apod.

Zdroj: archiv recenzentky

Zatímco některá monstra představují jakousi východní variaci na již známá stvoření (Ma Da připomínají chováním topivce či rusalky), v jiných případech se originalita dokonce dotýká bizáru (upíří pulci). Objevují se jak primitivní a ryze nepřátelské, tak inteligentní a téměř lidské druhy, viz liščí démon nebo nága, hadí kříženec a měnič. Není nouze ani o všeliké neklidné duše a přízraky.

Teodor v novince vystupuje ze stínu staršího Benedikta a přebírá pomyslné dějové otěže. Metodě buddhistického vymýtání se kdysi vyučil právě v Chrámu a při návratu do Vietnamu se setkává s přáteli ze studentských let: Anh Haiem, jenž se stal mnichem, a Hàem, který se od řádu odtrhl. I když návaly jangu podtrhují Teovu výbušnou povahu, do nesympatického mizery z prvního románu už má naštěstí daleko a jeho postava se může chlubit největším psychologickým vývojem.

Mírnější Benedikt je bratrovým protikladem a coby azylový „externista“ se ne vždy drží kodexu. Terakotová válečnice Yissl ochraňuje skupinku před hmotnými hrozbami, duch mrtvého antikváře Gabriel zprostředkovává komunikaci se spirituální sférou a Nguyen Thi Tien přispívá jak ranhojičskými dovednostmi, tak vědomostmi o zemi svých předků. Poslední ze skupinky se přitom dočká milostné linky… a záhy se ukáže, že hřát si hada na prsou se občas vyplatí.

„Svazky lidí a monster prakticky nikdy nekončí dobře, protože pocházíme ze dvou odlišných světů. Křepelka a pstruh se spolu mohou milovat, ale kde spolu budou bydlet?“ 

„Leda na talíři,“ pravila Tien chmurně. (str. 194)

Titul v sobě snoubí inspiraci cizokrajnými tradicemi a moderní vypravěčský přístup, s radostí ho doporučím (nejen) jako dovolenkové čtivo. Znalost předešlých dílů skutečně není potřeba a jedná se o ucelený příběh, takže pokud vás třeba láká vyloženě vietnamská tematika, nemusíte mít obavy.

Lucie Lukačovičová dobývá žánr fantasy hned na několika frontách – od historické přes urban až po steampunk! Ráda sbírá mýty a legendy, které posléze promítá do svých textů. Mimo populární sérii Azyl o lovcích a monstrech má na kontě pěknou řádku románů (Vládci času, Detektivní kancelář Sirius, Hořící kůň, Poslední bůh aj.) i povídek (např. v antologiích Žena se lvem, Legendy: Praga caput regni, Krásky a vetřelci, Zákon genu, Hlubiny města, Hrdinové českých zemí nebo Krev, monstra a cukroví). Publikuje též cizojazyčně a věnuje se literárnímu překladu.

Subjektivní názor: Azyl momentálně patří mezi mé TOP 3 série od Epochy! Zamilovala jsem si svět, postavy i styl psaní. Co se nejnovějšího dílu týče, tak oceňuji větší prostor pro Teodora a díky neustálé akci stránky jen svištěly. Romantika mě však příliš nenadchla pro svou účelovost (jako by rozvíjející se vztah sloužil pouze k udržení nági v partě kvůli finálnímu rozuzlení, necítila jsem mezi partnerkami žádnou chemii).

Závěrečné hodnocení: 80 %

Anotace:

Samostatný román ze světa Azylu „Použij cokoliv, co funguje, a přežij!“ – to je heslo lovců nadpřirozených monster. Benedikt je samotář, který se s loveckou organizací Azyl nerozešel v dobrém. Ale když je v sázce život jeho bratra, je připravený zatnout zuby a spolupracovat s kýmkoliv, jen aby našel lék. Sourozenci se vydávají do tajemného Vietnamu, kde ve stínu džungle číhají neznámé nestvůry.

Nakladatelství: Epocha
Série: Azyl (3.)

Rok vydání: 2024

Žánr: fantasy

Počet stran: 320

Vazba: brožovaná s chlopněmi