Když se k moci dostanou slova a ženy
Prý už máme moc. Můžeme volit, ale na náš názor se nikdo neptá. Můžeme mluvit, ale náš křik nikdo neposlouchá. Můžeme žít pod vlastní střechou, ale jen pokud budeme poslušné. (str. 7)
Za recenzní výtisk děkuji autorce Aleně Adrianet Heinrichové.
Chci zakoupit tento titul!
Svět čelí válce a jejím důsledkům. Město, v němž žije Amálie Erbenová, je však před nebezpečím zvenčí uzavřeno – což ovšem neznamená, že se mezi jeho zdmi neodehrávají žádné boje či nespravedlnosti.
Mnohým z nich se musí postavit právě Amálie, mladá a čerstvá slovodějka, která magické schopnosti zdědila po otci, jenž byl popraven za údajnou kolaboraci. Aby očistila rodinné jméno a uživila své nejbližší, musí sloužit těm, již jejího milovaného tatínka zbavili života. Příliš nepomáhá, když se jí do srdce začne pomalu vkrádat pohledný klavírista Artur Zlatý… K tomu všemu se město pomalu mění. Kdysi tu totiž vládli muži. Moc se však začíná přenášet na ženy, a ne všem se tato skutečnost bude líbit.
Do řad české young adult fantastiky přibyl další román – Slovodějky od Aleny Adrianet Heinrichové. Kromě magie jím prostupuje jemná romantika, feminismus či nádech dystopie. Vyprávěn je v ich-formě, z pohledu ústřední hrdinky Amálie.
Příběh se odehrává v ulicích nepojmenovaného města, především ve zdejší knihovně, což utváří komornější prostředí. Doba a letmo načrtnutá architektura dýchá přelomem 19. a 20. našeho století – zpívá se v kabaretech, mluví se anglicky i francouzsky, branou projíždí vzácný automobil… Ačkoliv samo o sobě není načrtnuté prostředí pro průběh děje příliš důležité, někoho může jeho nadměrná tajemnost a neurčitost spíše zmást – nebo vyvolat nemálo otázek, na něž se ovšem nedostane odpovědí.
Oproti tomu si autorka více vyhrála s knihovnou, v níž Amálie pracuje jako nejvyšší slovodějka. Ta je na rozdíl od obezděného centra veškerého dění propracovanější a má nemalý potenciál potěšit čtenáře, jež knihovnické prostředí láká. Není totiž jen tak obyčejná – mění své prostory, jak se jí zachce, je neposlušná, vcelku svérázná a jednoduše si dělá, co se jí zamane. Jenže zkrotit a podmanit si rozpustilou budovu není jen tak… S magií jako takovou si A. Heinrichová poradila vcelku obstojně, zejména opatrné volení vhodných slov, jejichž špatná kombinace by mohla ztropit neplechu, či využití zlaté mízy a rytců je působivé a originální.
Znalosti jsou moc, Amálie, a jazyky nástroj, jak je používat. (str. 37)
Najít si cestu k protagonistce může být pro některé čtenáře složité, pro jiné zas osvěžující změnou v záplavě neochvějně odvážných a přidrzlých hrdinek. Sice charakterem moc nevyniká a její vypravování působí místy poněkud monotónně, je ale hodná, obětavá, pro rodinu by udělala cokoliv, a odhodlaná najít pravdu o svém otci. Bohužel se však příliš neprojevuje a místy připomíná spíše loutku snadnou k ovládání.
Její protějšek Artur Zlatý, šarmantní pianista, jenž povahou dostává svému příjmení, může být pro mnohé vítaným osvěžením mezi všemi těmi nadpřirozeně přitažlivými alfa samci napříč YA literaturou. Jeho dvojsmysly jsou úsměvné, stejně jako flirtování s odstup si držící Amálií. Sice to mezi nimi zrovna dvakrát nejiskří, ale jemnost jejich romantické linky opět bourá stereotypnost toxických vztahů mezi mladými lidmi, čím dál častěji vyskytujících se v knihách.
Dvojici doplňuje hned několik dalších postav, v některých případech dokonce zajímavějších a snáze oblíbitelných. Například oživlý chrlič Hugo pobaví sarkasmem a nejapnými poznámkami, Amáliinu babičku a knihovníka Bedřicha si zamilujete pro jejich rozumné uvažování a humor. Za ústředního antihrdinu lze považovat Josefa Radu, jenž se nechce spokojit s faktem, že moc přebírají ženy – v čele s jeho manželkou. Anastázie Radová bojuje s nastalou nechutí k ženské moci po svém, a ne každému mohou její způsoby připadat sympatické.
Bylo to snad poprvé, co jsem chtěla něco říci, ale nedostávalo se mi slov. Většinou jsem trpěla opačným problémem. Teď jsem však zřetelně cítila, jak jsem zrudla až za ušima. Ještě horší, než kdyby mi Zlatý učinil návrh před mojí rodinou, bylo. že jsem si myslela, že se tak stalo, a mýlila se. (str. 124)
Slovodějky obsahují hned několik lákavých a moderních námětů, od feminismu přes LGBTQ+ až po mocenské boje. Téměř všechny jsou však zpracovány veskrze povrchově a nedostává se jim hlubšího prostoru, jaký by si zasloužily. Ačkoliv je spisovatelčina snaha zapojit do svého vypravování citlivé problémy (nejen) soudobé společnosti obdivuhodná, v konečném důsledku je jejich nadužití a následná nepropracovanost více na škodu než k užitku. Zejména feministické vsuvky působily někdy nepřirozeně a jako vložené na sílu.
Ačkoliv příběh zpracovává celkem zajímavá témata a oplývá jímavou a dobovou atmosférou, děj jako takový má pomalejší tempo a je vhodnější spíše pro čitatele oddechové literatury. Po působivém prologu, jenž dokonale naladí na další čtení, přichází pozvolně plynoucí části, které tu a tam zachraňují příležitostné vtipné situace. Větší akce přijde v podstatě až v samotném závěru, který je zas vzhledem ke klidnějšímu zbytku zbytečně uspěchaný a poněkud překombinovaný.
Autorčin styl psaní je ovšem svěží, čtivý a nenáročný, tedy vhodný pro cílovou skupinu. Nechybí ani líbivé popisy a metafory či zpestření sympatickým humorem, ačkoliv aspekt Améliina vypravování je spíše monotónní, oproštěný od výraznější emotivnosti. Text by si zasloužil pečlivější redakční práci a korekturu. Román je protkaný drobnými chybami, především co se týká interpunkce či používání hyperkorektního, tedy spisovně nesprávného výrazu „přeci“. Taktéž u číslování kapitol se kamsi vytratila devátá.
Navzdory zmíněným negativům se stále jedná o mile oddechové počtení, které potěší milovníky lehkých romancí a prostředí čarovných knihoven. V rámci žánru na české literární scéně se Slovodějky vyjímají osobitým pojetím magie, zapracováním důležitých společenských problematik a jistou mírou noblesnosti.
Dílo na první pohled zaujme slibným názvem a krásnou obálkou, kterou si vzal na starost Lukáš Vašut. Jeho tvorbu můžete znát například z obálek děl Balada mrtvého světa od Alžběty Bílkové nebo Soumrak Edenu od Lucie Ortegy.
Alena Adrianet Heinrichová, brněnská rodačka a absolventka knihovnické školy, debutovala v roce 2022 knihou Medovník s pepřem (naše recenze si můžete přečíst zde a tady). U téhož nakladatelství (CooBoo) jí vyšly právě Slovodějky, které propojují nejen jí tolik známé knihovnické prostředí, v němž se pohybuje i pracovně, ale také lásku k příběhům, kterou v sobě objevila již v dětství.
Subjektivní názor: I když knihu hodnotím jako lehce nadprůměrnou, mě osobně si bohužel nezískala. Těšila jsem se na silné hrdinky bojující za ženská práva, místo toho jsem se dočkala nevýrazné a neprůbojné Amélie a starostky, o níž dosud netuším, co si mám myslet. Zmínky o feminismu mě spíše rušily, než oslovily. Škoda nevyužitého potenciálu – protože ten tady dýchal snad na každé stránce, ať už se jedná o zajímavý, ale bohužel jen minimálně nastíněný dystopický svět, nebo studnici poutavých námětů, žel bohu zpracovaných jen povrchově. Také mě rušil interpunkční freestyle, který by vzhledem ke knižnímu tématu mohl být přece jen o něco hlídanější. Na druhou stranu se mi moc líbil koncept svéhlavé knihovny a umně vybudovaná dobová atmosféra.
Závěrečné hodnocení: 60 %
Amáliina otce, nejvyššího slovodějce, popravili za kolaboraci s nepřítelem. Podědila jeho moc a s ní spojené povinnosti. Pod přísným dohledem představenstva města a nové starostky musí pracovat pro ty, kteří jejího otce nechali pověsit, aby očistila rodinné jméno. Vůbec jí nepomáhá, když se k tomu všemu potýká s klavíristou Arturem, který do města přináší svěží vítr v podobě nové hudby i svůj neodolatelný šarm. Amálie ale není jedinou ženou, u níž se projevila kouzelná moc. Město se mění. Ne každému se to bude líbit…
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2023
Žánr: YA fantasy
Počet stran: 312
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat