Minulost jako na dlani
Šumava je jedním z nejstarších pohoří v Evropě. Jeho libé zvučné jméno pochází od pravoslovanského slova šuma, což znamená hustý les nebo hvozd. To, že život v této oblasti nebyl vůbec jednoduchý, dokládá i historie osidlování jejího území. Život ve špatně přístupných oblastech hor člověka moc nelákal...
Za recenzní výtisk děkuji autorce Lucii Oudové.
Chci zakoupit tento titul!
Kniha obsahuje dvě úvodní pasáže. Tou první je prolog, který velmi krásně hovoří o Šumavě. Druhý je úvod Bylo – nebylo, v němž jsou představeny pověsti spolu s upozorněním, že texty byly ponechány v originálním znění. Autorka čerpala z mnoha pramenů, které jsou samozřejmě v závěru publikace uvedeny.
Knížka se dělí na tři ústřední části. Na Bylo – nebylo, Kronika dní a Očitá svědectví.
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
Bylo – nebylo obsahuje sedmnáct krátkých oddílů, které jsou v obsahu označené i místy, jichž se dotýkají. Jedná se o pověsti, které tíhnou k určitým oblastem. Pokud Šumavu neznáte, tak vám to stejně jako mně vůbec nic neřekne, bohužel. Autorka je ani nijak nepřibližuje, takže vám čtení může připadat necelistvé a nejspíš neudělá takový dojem jako na čtenáře, kteří oblast znají. Šikovné naopak je, že je zobrazen rok, z kterého pověst pochází – spolu s autory, předpokládám. Některé úseky jsou krátké, jiné delší. Zajímavostí je, že některé legendy jsou natolik známé, až vás může překvapit, odkud pocházejí.
Kronika dní je částí, u níž vás nepřekvapí, že se zaměřuje na úryvky z kronik. Je až obdivuhodné, kolik práce si s dohledáváním jednotlivých zajímavých kousků spisovatelka dala. Samozřejmě nechybí zdroj, rok, ročník a číslo, které na čerpané prameny odkazuje. Tohle je nejdelší část, nabízí proto logicky nejvíce scénářů, které se podle svědků skutečně odehrály. Délka se znovu liší, některé jsou přes stránku, jiné vydají na odstavec.
Očitá svědectví už svým názvem mohou na někoho působit magicky. Jedná se o převyprávění a vzpomínky lidí z Šumavy. Tentokrát se jedná víceméně o povídky, které Oudová získala přímo od pisatelů. Svá díla mají podepsaná a nechybí ani dodatky, odkud pochází.
Stejně jako v předešlé knize, i tentokrát je čtení proložené nebarevnými, ale velmi povedenými ilustracemi. Ty rozbíjí monotónnost, protože jinak by titul působil až příliš černobíle. Takhle přece jen nabízí o něco víc a kresby mu svým způsobem dodávají šmrnc. Připravila je Veronika Víchová, která ilustrovala i Bejvávalo na Šumavě – smutno i veselo.
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
Ústředním tématem všech oblastí, ze kterých autorka čerpala, jsou příroda a zvířata. Můžete si být jistí, že právě tím vás nadchne a okouzlí. Některá vyprávění jsou zábavná, jiná plná emocí, další zobrazují osudy či smutné události. Rozmanitost je ohromným lákadlem pro všechny, kdo chtějí znovu zažít staré časy. A zde jich mnoho ožívá. Vzpomíná se na situace, které už jsou dávno zapomenuté, a právě v tom tkví skutečné kouzlo. Kdysi se tohle skutečně dělo a nyní má i cizí člověk možnost poznat, co již proběhlo.
Co si budeme povídat. Bejvávalo na Šumavě jsou dva podobné tituly, které nepatří mezi běžné čtení. Nejedná se přímo o autorčinu tvorbu, ale sběr informací, vhodně rozřazených a zobrazených pro nynější generace. Jenom pátrání po tolika příbězích muselo být ošemetné a složité, ale rozhodně stálo za to. Další počin, který ukáže lidem, jaké byly dříve hodnoty, a představí život sice bez technologií a sociálních sítí, na druhou stranu mnohem opravdovější a v lecčem možná i veselejší a hezčí.
Bejvávalo na Šumavě – smutno i veselo a Bejvávalo na Šumavě – příroda a lidé nejsou knihy, které by na sobě závisely. Můžete je číst samostatně, ale já bych doporučila pořídit si obě a kochat se. Každá nabízí jiná témata, ale též stejně okouzlující vzpomínky na dobu minulou. Nejsou vhodným počtením pro každého, ale pokud jste těmi, kdo touží po nahlédnutí do pověstí, koho zajímá , co si lidé mezi sebou předávali a jak viděli tehdejší svět, pak budete nadšení.
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
Lucie Oudová prožila dětství v šumavské vesničce u Velhartic. Má vystudovanou vysokou školu ekonomického zaměření i vyšší odbornou školu sociální. Se svými dvěma dětmi se ráda toulá po Šumavě a při tom nachází příběhy, které vám předává formou knih. V roce 2020 jí vyšel debut Dary Pošumaví (recenze). O rok později to bylo Bejvávalo na Šumavě – smutno i veselo (recenze). Všechny autorčiny dosavadní knihy se dostaly na seznam regionálních certifikovaných produktů.
Mně se moc líbila první publikace a nadchla mě i tato. Čtení působí jako legenda, která se před vámi rozprostírá. Jedná se o vzpomínky na realitu, i když možná přikrášlené, jak se mezi lidmi předávaly. Nabízí toho tolik, i když jsou stručné. Věřím, že sběr informací z různých zdrojů musel být složitý a oceňuji, jakou si s tím autorka dala práci. Leckdo by mohl namítnout, že tím nepředvedla, jak sama umí pracovat s textem. Ano, možná je to pravda, nicméně přednosti a literární um již ukázala ve svém debutu. Takže namítat můžete cokoliv, ale Lucie Oudová je skutečně spisovatelkou, která ví, jak oživit minulost. A já za to velmi děkuji. Kéž by se jednou odhodlala a zabloudila do míst, odkud pocházím já.
Závěrečné hodnocení: 94 %
Krátké šumavské příběhy o blízkém kontaktu člověka s přírodou. Pověsti, dobové záznamy a vyprávění pamětníků, které otevírají dveře poznání života na staré Šumavě.
Žili na Šumavě a Šumavou. Hory a kopce byly jejich domovem a husté lesy živobytím. Příroda byla všude kolem nich a vyprávěla příběhy. Příběhy o tom, co kdysi bejvávalo na Šumavě. Čím byla tato krajina výjimečná, jaké přírodní skvosty ukrývala nebo proč je hluboko v zemi pot i krev Šumaváků. Bylo toho tolik, co jim chtěla říct, a tak je poprosila, aby se v klidu posadili a vyslechli si vyprávění z míst, kde lišky dávají dobrou noc.
Nakladatelství: Pointa
Ilustrace: Veronika Víchová
Žánr: povídky, historie
Rok vydání: 2023
Počet stran: 112
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat