Ty nevíš, kdo jsi, já nevím, čí jsem
Prý na jedné straně jsou spisovatelé příběhů a pak jsou spisovatelé, kteří píší jen pro sebe, o sobě, ne-li jen o svém psaní. Chtěl bych být tím prvním, rozeným vypravěčem, ale obávám se, že jsem tím druhým. Toto měl být velký román, či alespoň malá novela. Není ani jedním. (str. 17)
Za recenzní výtisk děkuji autorovi Tomáši Královi.
Chci zakoupit tento titul!
Autor hned v úvodu pracuje s motivem, že se jedná o příběh jeho čtyř měsíců na hranici mládí a dospělosti, jež strávil v New Yorku. Deníkové zápisky z této doby jsou odlišeny tučným fontem. Jiný druh písma představuje literární tvorbu jeho soka, klasickým písmem promítá své současné myšlenky k popisu tehdejších situací. Záleží na čtenáři, jestli přistoupí na autobiografickou notu, či se přikloní k uměleckému ztvárnění osudové lásky.
Deset pojmenovaných kapitol nám kromě přímého pohledu vypravěče nabídne i Gregovy literární pokusy a dopis od Jennifer. U něj je zajímavé, že tvoří celkem třicet osm stran, je nahodile roztroušen v druhé půlce knihy s vlastním číslováním a orientován na šířku stránky.
Studie jedné lásky a bolesti se sice odehrává v ulicích New Yorku, nicméně kulisy jsou provizorní a mohly by se odehrávat kdekoliv jinde. Osudovost hraničící s tragikou se na vás valí a vy toužíte porozumět, proč se dívka chová tak podivně. Snad nedokáže milovat opravdově? Utíká do náručí různých mužů, protože jí to skýtá potěšení? Chce být středem pozornosti? Pravé důvody se dozvíte z dopisu a sami rozhodněte, zdali je chování adekvátní.
Zajímavé je, že mé vzpomínky na ty první týdny ve městě jsou prosty jakýchkoli zvuků. To dokáže jen samota. Jak moc může být srdce osamělé v samotném hnízdě života. (str. 18)
Cit, jemuž není přáno. Znepřátelené rody, rozdílná sociální situace, odmítání kvůli jinému; to vše bylo v literatuře mnohokrát použito. Náš protagonista je takový Werther, jemuž Lotta na chvíli projevila přízeň. Podobným způsobem vnímáme hrdinovo emoční rozpoložení. Touhu, kdy se objeví, zda se jí bude někdy moci dotknout, nebo se stane věčně čekajícím na svou vyvolenou krásku? Dočkáme se šťastného konce, nebo podobné tragédie jako v německé klasice?
Na jedné straně žena stylu femme fatale, na druhé až ďábelský muž, jehož aura si podmaní vše, po čem touží. Může mu Greg konkurovat? Kromě zmíněného Utrpení mladého Werthera by se dalo shledat podobenství s něžnou a hlubokou oddaností, jako tomu bylo např. v Dámě s kaméliemi či v Láska je jen slovo.
V mé povaze je jakási sebetrýznivá tendence, jež mne neustále nutí ve vlastní spokojenosti hledat trhliny, nedokonalosti. Ona tento rys umlčela, zřejmě právě svou otevřeností, jíž obdarovávala výhradně mne. Cítil jsem se ve výhodě proti ostatním, s nimiž jsem se o její přízeň dělil. Nevěděl jsem, čím jsem si to vysloužil, ale vědomí, že vím více než oni, mi stačilo. Já věděl o nich, oni o mně nikoli. Možná měli jiné výsady, ale já si byl jist touto. (str. 88)
Básnický jazyk na sebe příjemně vrství realitu, představy i až delirantní sny. Jednotlivé fonty vám usnadňují orientaci v textu, přesto některé vize nesmíte číst doslovně, ale spíše metaforicky. Květnatost a popis vnitřních pochodů činí dílo hutným a výživným. Chápete, že jíte zákusek, co nechcete spořádat na posezení, ale zároveň je vhodné ho sníst co nejdříve, protože nutně potřebujete svou dávku cukru. Leitmotiv ženy, jež vám změní život, se vine celou knihou a vy jste jen tichým přihlížejícím, co čeká, zda Greg bude tím, kdo vezme iniciativu do svých rukou.
Některým čtenářům by mohla vadit mírná teatrálnost projevu, snažící vykreslit horoucí cit až trochu křečovitě. Netvrdím, že autor příliš tlačí na pilu, ostatně dílo je velmi kvalitní, ale místy, možná subjektivně, jsem měla dojem urputnější snahy a ne tak lehké ruky, jako bylo např. v Příběhy příliš lidské.
Úterní poledne je vyobrazením, jak leckdy nezáleží na čase; správný člověk se vám do kůže dokáže zažrat i za okamžik. Odkazy na literaturu i doprovodný hudební playlist vytváří nezapomenutelný čtenářský zážitek, na nějž budete dlouho vzpomínat. Potěší všechny, kdož okusili, či jen sní, o najití správné polovičky. Rozhodně to není bezduchá romantika.
„Ty také žárlíš, ale tebe ničí, když něco nevíš. Jeho ničí, když ví. I když teď tuší, že je někdo jiný kromě něj, tak by nechtěl vědět víc. Nemá tak destruktivní fantazii jako ty. Ty by sis dokázal představit vše daleko horší, než to je.“ (str. 241)
Titul napěchovaný emocemi zaobalený do příběhu začínajícího spisovatele. Osobně považuji Královu silnější stránku v poezii, již může více koncentrovat. Jedno je ale jisté, na Úterní poledne hned tak nezapomenu a troufám si tvrdit, že ani za beletrii se rozhodně nemusí stydět. Pro mě byla Jennifer literární postava, ne člověk, jemuž bych věřila jeho konání. Ona „prozaická spontánnost“ se příště určitě dostaví v hojnější míře.
Závěrečné hodnocení: 93 %
Komentáře
Okomentovat