Trpte následky svého vlastního zákona
Za recenzní výtisk děkuji autorovi Nigredo.
Chci zakoupit tento titul!
Nigredo na českou literární scénu přinesl závan čerstvého a talentovaného vzduchu. Postavu tohoto tajemného spisovatele s netradičním pseudonymem jste mohli blíže poznat v našem rozhovoru. Málokdy mě prvotina natolik uchvátí, abych jí dala plný počet, nicméně Mortificatio to dokázalo. Mysteriózní, řemeslně skvěle propracovaný, bez patetičnosti a plytkosti, naopak s obrovskou hloubkou. Debut se velmi povedl, o to více jsem byla zvědavá na další autorovu tvorbu. Příběhy příliš lidské vyšly u nakladatelství Klika. Budou stejně kvalitní?
V úvodu je potřeba zmínit, že ač se může na první pohled zdát, že se jedná o povídkovou sbírku, není to úplně přesné. V kinematografii existuje termín „kompozitní film“. Narativ odkazuje na estetický aspekt, kde je důraz kladen na propojenost a společně tvoří komplexní celek. Texty sice mohou být odlišné, ale je jasná hlavní myšlenka, nikoliv linearita. Nigredo postupoval podobným způsobem. O čem jsou jednotlivé příběhy?
1. Sobecká prosba
Bezejmenní hrdinové, mladík a dívka. Setkání v přírodě, či přelud? Psychologické rozjímání o tom, že ač se rozhodneme jakkoliv, vždy budeme přemýšlet nad tím, jestli by druhá volba nebyla tou lepší. Opravdu vzpomínáme v dobrém smyslu spíše na to, jež nám uniklo? Kratší věc, která i přes nevelký rozsah dokázala vytvořit dojem poetiky, citlivosti a křehkosti.
„Slib mi… Slib mi, že pokaždé, když dojde na podobný rozhodování… Na podobný ‚buď – anebo‘, kde jednou z možností budu já… Slib mi, že vždycky vybereš tu druhou.“ Trvalo dobrých pár vteřin, než k němu ta slova doputovala. Když se tak konečně stalo, zabodla se mu do srdce jako dýka. „To přece nemyslíš…“ „Neprozkoumaná možnost se vždycky jeví jako ta lepší – tak jsi to řekl, nebo ne? A já chci, abys na mě vždycky vzpomínal jako na tu lepší. Vím, jak sobecky to zní. Vím to. Ale stejně… Radši od tebe budu na míle daleko – třeba na druhým konci světa – s tím, že ti vzpomínka na mě občas vykouzlí na tváři úsměv. (str. 15)
2. Drobný zákrok
Tři noci hrůzy, v nichž Nicholas hmatatelně pociťuje následky svých činů. Rozhodli se s Lisou správně? Kontroverzní téma se promítne do nepříjemných projekcí. Co je vlastnictví těla a co prachsprosté sobectví? Motiv rozděluje společnost na vyhraněné názorové skupiny a ač není, alespoň ze začátku, explicitně řečen, je jasné, o co se jedná. Realita je těžko rozpoznatelná od halucinací způsobených pocity viny (?) Interpretací může být více, nicméně se připravte na vulgaritu a při velké fantazii na nechutnost. V této části pro mě bylo obtížnější udržet pozornost, protože četba mi způsobovala nepříjemné pocity, až bolest.
3. Sezení
Podle protagonisty se lidé dělí do tří skupin; extrémně nadaní, funkční šeď a zbyteční. Kritéria mohou být různá, ale pokud máte pocit, že patříte do té poslední, asi vám to nikdy nikdo nerozmluví. Je jedno, jestli je váš cíl mít spokojenou rodinu, stabilní práci či zanechat jméno na poli literatury, pokud jsou vaše potřeby dlouhodobě nenaplněné, dostavuje se frustrace. Sledujeme dialog pana N. a psychiatričky o smyslném/nesmyslném bytí. Je lepší snílek žijící si ve své iluzi, nebo realista prorůstající do pesimisty? Má to zbytečný člověk radši rovnou zabalit? Trochu mi to připomínalo věčné dilema, zda zažít osudovou lásku a s ní spojené utrpení, či nepoznat velký cit, ale zároveň ani velkou bolest. V tomto případě si to převeďme na samotnou lidskou existenci. Příběh stvořený pro rozhovor s přáteli a vzájemnou argumentaci. Psychologické, filozofické a neskutečně skvěle zaznamenané pozorovací schopnosti pana N. Zajímavostí je, že veškeré názvy obsahují jen počáteční písmeno.
4. 100% dokonalá
Jestli jste do této chvíle nezískali chuť si titul přečíst, v tomto okamžiku musíte být naprosto přesvědčeni. Jak už název napovídá, stejně i tento počin je dokonalý. Malíř Nikolaj se setkává s Chrisem a jeho neobvyklým požadavkem. Namalovat jeho vysněnou dívku Suzon. Bytost, s níž se několikrát setkal, ale nikdy nezískal odvahu ji oslovit. Pro umělce nastává těžká práce, má kreslit podle Chrisových vzpomínek a vše zasadit do variace na obraz od Maneta – Bar ve Folies-Bergères. Se zakázkou začíná i neobvyklé přátelství, které v mnoha směrech ovlivní i Nikolajův život. Geniální zachycení atmosféry starých časů i myšlení. Úžasné doprovodné písně, dialogy i zamyšlení. Songy jako Dream lover či Don´t dream it´s over už budu mít navždy spojené s tímto textem. Hořkosladká melancholie v ryzí podobě. Rozsahem delší část, jež dá prostor si protagonisty oblíbit, držet jim palce v jejich snažení. Doufat se přeci vždy vyplatí, nebo ne?
„Tak nějak. Co jinýho mu koneckonců zbývá? Snad nějakej ten vztah z rozumu. Takovej, ke kterýmu se člověk uchyluje ve věku, kdy už ho opustil mladickej žár, sny a ideály, ale do smrti je přitom pořád ještě daleko. V tu chvíli si najednou uvědomí, že bez tohohle žáru, snů a ideálů – k tomu ještě s pomalu chřadnoucím zdravím a uvadajícím zevnějškem – se samota snáší nesrovnatelně hůř, a začne ho to děsit. A tak si najde někoho, kdo je na tom podobně, a pod pláštěm společně vytvářené rutiny se před tímhle strachem snad i vcelku úspěšně dokáže skrýt. V podstatě tak ale jen vymění samotu za osamělost a nic tím doopravdy nevyřeší,“ (str. 103)
„Trocha snění přece ještě nikoho nezabila,“ usmál jsem se, ale barman zachovával vážný výraz, který – podobně jako jeho celkové vzezření – vytvářel podivnou disharmonii s tónem jeho hlasu. „Trocha rozhodně ne. Jenže v jeho případě se už dávno o žádném trochu nejedná. Se sněním je to jako s práškama na depku, malíři. Když si ho správně dávkuješ, může ti pomoct snášet život o něco líp. Ale jakmile to s ním začneš přehánět a ještě ho zapíjíš chlastem, může to bejt tvoje smrt.“ (str. 123 a 124)
5. Silicone Valley
Vesničan si vyráží splnit svůj sen. Není úplně standardního rázu a bude ho stát mnoho peněz. Vyprávění protkané erotikou, vulgaritou, a přesto v konečném vyznění dost smutné. Použitý jazyk na někoho může působit obscénním dojmem. Spoustu věcí děláme či si myslíme, ale bojíme se je vyslovit nahlas. Zdejší hrdina však bázní netrpí a dočkáte se tak řady peprných detailů.
6. Poslední lež
„Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku.“, památný úvod ze Dne trifidů. Začínáme podobným vyzněním: Když se toho rána nečekaně vzbudila po boku svého muže, zaplavila ji zvláštní vlna zmatku. Co tu proboha dělá? Co je dneska za den? Copak už je víkend? (str. 201) Nenechte se zmást. Přestože prvotní slova patří ženě, protagonistou je její muž, jenž se rozhodne k velmi razantnímu úklidu a také poslední lži… Znepokojující, jak se plíživými kroky člověk dostává do fáze, v níž vlastně nikdy vůbec nechtěl být. Krátké a všeříkající.
7. … za všechno, co přijde
Závěrečné vyprávění je zároveň tím nejdelším. Dvacetiletý student nastupuje na vysokou školu a spolubydlícím na koleji je mu kluk, jemuž nikdo neřekne jinak než Pravák. Čím si tuto přezdívku vysloužil se dozvíte záhy, protože náš protagonista se jako starší muž rozhodne ke svým vzpomínkám vrátit a vše uceleně sepsat. S jakým zážitkem se musel jakožto obyvatel stejného pokoje setkat? Proč se rozhodl odjet do Ameriky a jakou roli hrála v jeho životě tajuplná holčička, jež chtěla postavit most? Nejkomplexnější a čtenářsky nejnáročnější část, která se snaží zkoumat samotnou podstatu lidství. Co když teze o dobru byla jedna velká lež? Text místy osciluje na hranici traktátu a disputace. Filozofické i psychologické pojednání o zažitých traumatech, jejich projekci a životním směřování.
Vždyť sama podstata lidskosti zůstává pořád stejná! Všichni jsme zároveň romantičtí, sentimentální i realističtí, tak proč se pořád snažit to něčím zaobalovat? Proč si pořád někdo myslí… ne, proč má potřebu si myslet, že všechen ten dnešní stoicismus, všechna ta pozérská ‚otevřenost‘ a ‚tolerance‘, všechno to věčný předstírání, že jsme se někam posunuli, že jsme se vším strašně v pohodě, z nás dělá něco lepšího? Nedělá! Nedělá, protože navzdory všem těmhle stupidním maskám se nám pořád chce brečet, řvát, pustošit, vraždit, nenávidět a mlátit hlavou o zeď, úplně stejně jako našim předkům! A zároveň – zrovna jako oni – navzdory tomu všemu nepřestáváme toužit po Dokonalosti. Dokonalosti s velkým D, po dokonalé Lásce a dokonalé Kráse! Každičkej člověk na týhle planetě po nich touží a bezmezně v ně věří, i když vám bude milionkrát tvrdit opak, jen aby se vyhnul posměchu, stejně jako bude popírat všechny svoje negativní pocity a vlastnosti, jen aby se vyhnul odsouzení a trestu. Člověk je prostě jeden velkej paradox a odmítá si to přiznat – odmítá si přiznat, že nenávidí, a přitom touží po lásce. Že je odpornej, a přitom touží po kráse. Že potřebuje volnost, a přitom touží po něčí poddajnosti. To všechno odmítá, hraje věčný divadlo, a o to víc trpí… (str. 144)
Každý ze sedmi příběhů je uveden citátem slavného literáta. Ostatně celá kniha by se dala považovat za oslavu velké a hodnotné literatury, proto čtenáři, jež mají hodně načteno z klasické četby, dovedou nejen nalézt, ale hlavně ocenit, jak trefně a vhodně jsou jednotlivé odkazy zakomponovány. Významní spisovatelé a filozofové např. Tolstoj, Dostojevskij, Oblomov, Nabokov, Maupassant, Proust, Murakami, Raynd, Platon, Kant, Heidegger aj., jsou v různých obměnách zmiňováni velmi často.
Nigredova fascinace uměním se promítá i do jeho hrdinů. Literáti, filozofové, malíři, zkrátka nějakým způsobem se dotýkají tématu kultury. Můžeme spekulovat, do jaké míry se promítá hlavní postava Nick z Mortificatia do nynějšího díla, poněvadž mužští protagonisté jsou buď bezejmenní, s obměnou jména Nick (Nicholas, Nikolaj) či nesou pouze iniciálu N.
Název Příběhy příliš lidské rezonuje napříč celou knihou. Vycizelovaný sloh s bravurními obraty a velkým citem i pro drobné nuance ve významu slov. S lehkou rukou dovede psát o vážných tématech stejně dobře jako o erekci a pissingu. Realistické i snové, romantické i naturalistické, deprese se záblesky vtipu. Leitmotivem je samota vs. osamělost, sebevražda vs. nenaplněný život. Žít, přesto si zachovat duši dítěte.
Autodiegetický či heterodiegetický vypravěč mnohdy promlouvá k čitateli, a tak ho přímo zahrne do děje. Spisovný jazyk se mísí s nespisovnou formou, okořeněný o vulgarity a extrémní popisy. Charaktery se tak stávají opravdu lidskými. Vědí, co chtějí, ale nesetkávají se s pochopením většinové společnosti. Sebevražda může být i dlouhodobé ničení se, nejen rychlá smrt. Nahuštěný text by si možná zasloužil lepší řádkování a odsazení, protože na první pohled může odradit. Obsah je však natolik pohlcující, že po nějakém čase četby vám naopak bude připadat, že vše ubíhá až moc rychle.
Postavy o bytí přemýšlí, nevedou jen bezduché řeči o popíjení alkoholu a svých zaneřáděních příbytcích, ale jsou bytostně nešťastné. Takový trochu Turgeněvův kontemplující člověk. Vizí spousta, realizace horší. Analytické až přeanalytické smýšlení můžeme vnímat jako určitou formu racionalizace jejich životního stylu. Svět sice není pro každého tím nejlepším místem, ale i přesto se snaží nalézt odpovědi pro hlubší otázky.
Pozor, kniha škodlivě ovlivňuje vaši chuť k běžnému životu a umocňuje nezávislost a neřesti. Pokud máte sebedestrukční sklony, dost si je umocníte. Dílem se zmítá volání o pomoc, a tak máte potřebu hrdiny obejmout, pustit vinyl, dát si s nimi sklenku a říct, že země není tak špatné místo, že existují lidé se stejným smýšlením a záleží jen na nich samotných, jaký život si vytvoří. Žena se spasitelskými komplexy by s nimi šla kamkoliv, poslouchala starou muziku a četla velikány literatury. Takže opatrně, já vás varovala!
Osobně jsem titulem nadšená, protože kromě skvělé kompozice má hloubku, mnoho pasáží k zamyšlení a velké množství interpretace. Dekadentní existenciální próza. Podařilo se zúročit a přenést načtené spisovatele a vsadit je na pevné místo do větné skladby. Preferovala jsem delší úseky, protože tak v celé kráse vynikla promyšlenost a síla obsahu. Srdcovou záležitostí se stala 100% dokonalá, ale ostatní v žádném případě nezaostávají. Spojení bolesti, krásy a naděje.
Doporučuji všem milovníkům kvalitní literatury, hledající otázky spojené s lidskou duší, kteří si však nevystačí s pseudofilozofujícími moudry ala Coelho. Na každého někde čeká jeho Suzon, já ji objevila v Nigredově tvorbě. Pokud autor bude někdy pochybovat, že patří do funkční šedi či zbytečných, mohu ho s klidným svědomím ubezpečit, že tam jeho místo opravdu není.
Závěrečné hodnocení: 100 %
Naše nevědomí si s námi dělá, co ho zrovna napadne. Pohlcující, ničivá matka, madonin komplex, strach z převzetí zodpovědnosti za vlastní život, vražedná sebenenávist… to všechno jsou témata, s nimiž se Nigredův hrdina Nick, hloubavý čtenář Dostojevského, musí vyrovnávat. Činí tak s neohrožeností hodnou Ladislava Klímy a výsledkem jsou umně vybudované introspektivní příběhy odehrávající se na pomezí snu a skutečnosti. Při jejich čtení často zažíváme pověstný smích skrze slzy, ale když se jim otevřeme, odvedou za nás skutečně důkladnou vnitřní práci. Defilují před námi mnohdy bizarní, ale o to přesvědčivější postavy a postavičky a úspěšně nás vtahují do světa Nickových démonů. Naštěstí se i v pekle někdy objeví světlo na konci tunelu v podobě silné, nekompromisní ženy…
Nakladatelství: Klika
Rok vydání: 2022
Žánr: psychologické, kompozitní román
Počet stran: 360
Vazba: pevná s přebalem
Komentáře
Okomentovat