Spisovatelka Alžběta Bublanová se ve své tvorbě věnuje především vztahům, na kontě má však i jednu cvičebnici tvůrčího psaní a osobní zpověď Život s panikou, popisující vlastní boj s úzkostnou poruchou. Absolventka Literární akademie Josefa Škvoreckého není známá jen doma v Česku, ale také u našich polských sousedů. S jejími knihami jste se mohli setkat i v našem projektu, v rámci kterého jsme zrecenzovaly zatím tři z jejích děl.
Co je autorčina komfortní zóna? Jaké rady má pro začínající spisovatele? A na čem aktuálně pracuje, případně kde se s ní můžete brzy setkat? To vše se dozvíte v rozhovoru, za který velmi děkuji.
Ve svém nejnovějším počinu Pozůstalí se velmi intenzivně zabýváte tématikou smrti a sebevraždy. Myslíte, že je těžší se vyrovnat s odchodem blízké osoby, pokud je dobrovolný?
Ano, to je podle mě mnohem těžší. S tím se špatně vyrovnává, jsou tam dohady, otázky, výčitky.
Patří podle vás sebevražda stále mezi tabuizovaná témata, nebo došlo v české společnosti k posunu?
Nemyslím si, že by to bylo tabu. Ale špatně se o tom mluví, to je jasné. No možná se spíše mluví o důvodech, které k tomu vedly, jako například šikana apod. Ale konkrétně o sebevraždě se toho moc namluvit nedá.
Vaše knihy spojuje kromě vztahové tématiky i kratší rozsah, a to okolo 200 stran. Plánujete napsat i rozsáhlejší dílo?
To vždy, když něco píši, ale pak mi to nejde, mám pocit, že bylo řečeno vše, že už není kam jít. Jsem stručný typ. A bojím se, abych to zbytečně nenatahovala, aby to nebyla, jak se říká, nastavovaná kaše.
Ve vaší tvorbě převažuje pesimistické ladění. Je to vaše komfortní zóna, nebo zamýšlíte napsat i něco na odlehčení?
Moc bych si přála něco odlehčeného, a snad někdy napíši. Ono mně to ale vždy sklouzne k vážným tématům. Například kniha „Ti, kterým se narodíš“ začala tak pěkně zvesela, vyprávěním batolete, a pak jsem změnila vypravěče a přidala vážnější tón. Možná proto nejsem pro každého čtenáře, někteří mi píší, že se jim první část z pohledu dítěte líbila, ale pak tu změnu nedali, někteří to ale zase ocenili, záleží na vkusu.
Zaskočila vás už někdy spisovatelská krize? Jak případně bojujete s bloky při psaní?
No jéje, a kolikrát. Musím se zkrátka přinutit, a nebo si dám pauzu, to taky pomůže.
 |
| Zdroj: autorčin archiv |
Inspirujete se při psaní ve svém okolí, anebo jsou veškeré charaktery smyšlené a „podobnost se skutečnými lidmi čistě náhodná“?
Inspiruji a to hodně. Ale není to tak, že bych popsala jednoho reálného člověka, a z každého si vezmu něco.
V novele Ti, kterým se narodíš, jste jednu kapitolu pojala čistě z pohledu dítěte, který jste mimochodem vystihla naprosto skvěle. Pomohla vám v nahlížení na svět dětskýma očima skutečnost, že máte sama malé dítě?
Jo, moje dcera vlastně byla impuls pro napsání této novely. Byla jsem toho plná, přišlo mně fascinující, jak dítě vnímá svět, nebo spíše, jak si my dospělí myslíme, že jej vnímá.
Čtyři vaše díla (Barák, V tichu, Ti, kterým se narodíš a Cvičebnice tvůrčího psaní) byla přeložena do polštiny. Je pro českého autora těžké prosadit se v zahraničí? Byla jste našimi sousedy oslovena, nebo iniciativa pocházela od vás?
S polským nakladatelem mám dobré vztahy, chce přeložit všechna moje díla a právě se chystá na Pozůstalí. Mám z toho velkou radost. A iniciativa vzešla ode mě, je to takový spletitý příběh. Jak jen začít…zkrátka bylo mě líto Baráku, mé nejzásadnější knihy, že vyšla v ČR u malého nakladatele, který mu nedal příliš prostoru, a já si řekla, že mu dám prostor v zahraničí a začala jsem Polskem, a vyšlo to.
Do povědomí veřejnosti jste se zapsala nejen svou spisovatelskou činností, ale také otevřeností ohledně panické poruchy. Tomuto tématu jste věnovala i osobní zpověď v knize Život s panikou. Stálo vás hodně přemáhání jít takříkajíc s kůží na trh?
Vůbec ne, nevadí mně o tom mluvit, nestydím se za to, jsem spíše otevřenější typ a taky vím, že tou otevřeností pomáhám dalším, kdo mají podobný problém.Myslíte, že se česká společnost někam posunula, pokud jde o detabuizaci psychických problémů?
Ano, je to lepší a lepší, i když ještě je kam jít a je co zlepšovat. Ale myslím, že už se o psychických problémech mluví a nesmázne se to větou „on je blázen, bacha na něj.“ A taky mám pocit, že čím dále více lidí mluví o tom, že něčím takovým trpím, že se už neschovávají.
Říkáte, že panické ataky jsou našimi přáteli, upozorňují nás, co je špatně a že máme jít jinou cestou. V čem vás osobně ataka posunula?
Změnila jsem se, vyrostla jsem, uvědomila jsem si, co chci a co nechci, a jak si to prosadit, jak se naučit říkat ne.
 |
| Zdroj: autorčin archiv |
Jde panická ataka dohromady s činnostmi okolo spisovatelství? Křty, autogramiády, besedy – to vše je poměrně náročné.
Neléčená panická ataka nejde dohromady ani s nákupem v supermarketu. Jestli chce člověk žít, a ne jen přežívat někde ve strachu, musí to řešit.
Kromě vlastního psaní se věnujete i projektu Kurzy z obýváku, který se zaměřuje na výuku tvůrčího psaní. Co vás k tomuto nápadu přivedlo? Bylo jedním z důvodů zúročení zkušeností, které jste nasbírala během studia na Literární akademii J. Š.?
Kurzy z obýváku založila Andrea Selzerová, která mě oslovila poté, co jsem vedla kurzy tvůrčího psaní na vlastní triko. Nyní tvoříme dvojici, která se krásně doplňuje, ona umí lidi namotivovat, já předávám zkušenosti. Baví mě to, spousty věcí jsem si také načetla, baví mě zjišťovat, co vše se v literatuře může, kam se posunout, a jak pracovat se začínajícím autory.
Jak náročné bylo sehnat nakladatele pro vaši prvotinu Čtyři stěny? A co byste poradila autorům, kterým se nedaří vydat knihu tradičním způsobem a uvažují o cestě samonákladu nebo crowdfundingové kampaně?
Spíše další knihy bylo těžší vydat. Rukopis Čtyři stěny dostal ocenění Máchova růže a jako cena bylo právě vydání. Poradím ráda, důležité je nic nepodcenit, vydání není jen o textu, ale o grafice, obálce, korektuře, atd. Zapomínat se nesmí ani na marketing. Nyní se vydává velké možností titulů, už to není taková senzace, když vám vyjde kniha. Takže to chce se opravdu zamyslet, jak zaujmout a jak knihu dostat ke čtenářům.
Jaké plány máte v nejbližší budoucnosti? Chystáte nějaká autorská čtení nebo už přemýšlíte nad námětem pro další knihu? Nemohlo nám uniknout, že se připravuje audiokniha podle jedné z vašich novel… :)
Ano, audioknihu V Tichu namluvila Lucka Vondráčková, je skvělá, fakt profík, vůbec se nezakoktává, a má boží hlas. Jinak plánuji psát scénáře, nyní pracuji na námětu podle knihy Život s panikou. Nejbližší autorské čtení se koná 13. prosince v kavárně Dzomsa.
Komentáře
Okomentovat