Rozhovor s autorem Nigredo: „Literatura je pro mě cosi nanejvýš posvátného. Nerad bych ji proto prznil opileckými žvásty.“

Na českou literární scénu vtrhl v podobě čerstvého vánku spisovatel vystupující pod záhadným pseudonymem Nigredo. Ohromil mě svým titulem Mortificatio a v následujícím otevřeném rozhovoru se vám blíže představí. Dílo mě příjemně překvapilo skvělou kompozicí, absencí plytkosti a naopak velkým množstvím interpretace. Pokud máte rádi knihy s nádechem mysterióznosti, určitě dejte tomuto začínajícímu autorovi šanci. Osobně nám objasní některé linie románu, dá nahlédnout do svého života i přiblíží, jestli se můžeme těšit na vydání něčeho nového. Za spolupráci na otázkách děkuji Nikol Horákové. 

Zdroj: autorův archiv

M. D.: Nigredo je netradiční pseudonym. Má nějaký hlubší význam, případně čím jste se při jeho výběru nechal inspirovat?

Nigredo je původně alchymistický pojem; znamená temnotu, rozklad. Podle starých alchymistů šlo o první krok na cestě k bájnému lapis philosophorum, kameni mudrců. V této fázi bylo třeba všechny ingredience očistit a povařit tak dlouho, dokud z nich nevznikla jednolitá černá hmota…

Já na tenhle termín nicméně poprvé narazil v díle Carla G. Junga. Jung se ve svém pozdním tvůrčím období alchymií intenzivně zabýval a brzy nato začal své poznatky využívat v kontextu analytické psychologie. Nigredo je v rámci procesu individuace, stejně jako v alchymii, prvním, nezbytným krokem, při němž si člověk uvědomuje existenci svého stínu a připravuje se ke konfrontaci s ním. Podle Junga jde o fázi vrcholného zoufalství a beznaděje, o fázi temnoty, která je ovšem nezbytná k dalšímu růstu.

Tohle všechno – temnota, rozklad, beznaděj, stín, ale zároveň jakási naděje, že se z toho všeho třeba jednou zrodí něco vyššího… To všechno se mnou rezonovalo natolik, až jsem si řekl, že lepší pseudonym už nejspíš nikdy nevymyslím. 

M. D.: Údajně vlastníte rodinné vinařství. Jaký je Váš osobní vztah k alkoholu? Pomáhá Vám s inspirací, nebo máte pevné zásady a při psaní nepijete?

Vinařství vlastní můj otec, ale je pravda, že jednou to na mě nejspíš opravdu padne. Doslova. Na to ale prozatím nechci ani pomyslet. Řízení podniku si moc nedokážu představit. Sotva zvládám řídit sám sebe a manažerské krve by se ve mně nedořezal. V tomhle se často vnímám jako takový mix Franze Kafky a Ilji Oblomova, takže bůhví, kam to všechno povede.

A můj osobní vztah k alkoholu? Hm… Komplikovaný, vášnivý, bouřlivý. A zároveň asi vůbec nejzajímavější a nejpevnější vztah, jaký jsem kdy měl. Přiznám se, že nepiju úplně málo, a skutečnost, že mám díky rodinnému podniku prakticky neomezený přísun vína úplně zadarmo, na mě má asi poněkud zhoubný vliv. Od konce vysoké piju navíc téměř výhradně sám, což je (na rozdíl od pití tzv. společenského) bůhvíproč vnímáno dost negativně. Nebudu zastírat, že občas je to čistě ze zoufalství a s obyčejným cílem „prostě se ožrat“, ale svět alkoholu toho podle mě nabízí mnohem víc a není třeba vnímat jej jen negativně. 

Během pandemie jsem například začal budovat domácí minibar a spolu s tím se i blíž zajímat o výrobu a historii jednotlivých destilátů. Je to docela fascinující. Nakonec jsem úplně propadl umění míchání koktejlů a nebýt tak těžký introvert, nejspíš bych i zatoužil po kariéře barmana. Je tedy pravda, že s touhle novou vášní se moje konzumace ještě zvýšila (a s ní i obvod mého pasu, což jako „skříňový narcista“ těžko snáším) a naopak mi o něco splaskla peněženka, ale zatím mám snad situaci jakžtakž pod kontrolou (takové tvrzení ovšem alkoholikovi nikdy nevěřte). 

Na inspiraci to rozhodně vliv má, i když spíš nepřímý. V podroušeném stavu mě mnohdy leccos zajímavého napadne, ale abych to pak dokázal zpracovat na patřičné úrovni, musím být maximálně střízlivý a soustředěný. Tady si nedovoluju kompromisy. Literatura je pro mě cosi nanejvýš posvátného, co si zaslouží jen autorovo nejvyšší nasazení. Nerad bych ji proto prznil opileckými žvásty. V tomhle jsem dost konzervativní a nikdy jsem nechápal popularitu autorů píšících „pod vlivem“, jako byli třeba Hemingway nebo Bukowski, a už vůbec ne jejich epigonů.

M. D.: Na knižních databázích jsem se dočetla, že jste také básník a i ve Vašem textu je znát určitá poetičnost. Je to pravda? Plánujete vydat i samostatnou sbírku? 

Na svou „básnickou“ éru bych upřímně raději zapomněl (a trochu mě teď rozrušilo zjištění, že hlubiny internetu na ni zapomenout odmítají). :) Skutečná poezie podle mě vyžaduje úplně jiný druh talentu než psaní beletrie nebo čehokoli jiného. Člověk pro ni musí mít určité předpoklady, a ty já zcela objektivně postrádám, takže by to bylo něco jako komponovat operu bez špetky hudebního sluchu.

Současný duch doby má sice za to, že poezii může psát úplně kdokoli (což skutečně může, jen by většina pokusů měla podle mě zůstat v šuplíku, nebo se předčítat maximálně na rodinných oslavách), a je vážně ohromující, jaké braky dnes vychází a jak obrovským prodejním úspěchům se mnohdy těší. Ale na tom já netoužím mít nejmenší podíl. Takže sbírku opravdu ne. 

M. D.: Jak probíhala cesta za vydáním Mortificatia? Domnívám se, že titul je natolik kvalitní, že by mohl vyjít u renomovaného nakladatelství.

Vaše domněnka mě nesmírně těší. Opravdu. Jako asi každý autor o takovém vydání občas sním – už jen proto, že ke knihám z velkých nakladatelství přistupuje většina čtenářů od začátku jinak, řekl bych, že jsou k nim daleko shovívavější. Když kniha vyjde například v Odeonu, je hned každému jasné, že musela projít docela brutálním sítem; ať už vám sedne, nebo nesedne, na každý pád ji nemůžete odsoudit jako totální brak – totální brak by prostě v Odeonu nevyšel. Extrémně pokorný čtenář by možná dokonce hledal chybu u sebe. K „samonákladovkám“ naproti tomu každý přistupuje spíš skepticky. Jako by dopředu počítal s tím, že kniha nebude stát za nic. Často se s takovými názory setkávám a bohužel nemůžu s čistým svědomím tvrdit, že jsou vždy neoprávněné. Tady je prostě sítem sám čtenář, a to je pro něj určitý risk, který – zcela pochopitelně – nemusí být ochoten podstoupit.

Ale zpátky k Vaší původní otázce – když jsem před lety svůj úplně první rukopis (V proudu řeky Styx) rozeslal pár náhodně vybraným nakladatelstvím, jako jediné se mi tehdy ozvalo nechvalně známé (a dnes už naštěstí neexistující) nakladatelství Beletris. Zkušenost s ním byla natolik frustrující (a následky mého předčasného radování natolik trapné), že jsem měl sto chutí s psaním nadobro seknout. Mimochodem, nedávno jsem na vašem webu četl rozhovor s Jaroslavem Irovským a pobavilo mě, že i on měl se zmíněným nakladatelstvím podobnou zkušenost – můžeme si potřást rukou, Jardo. :) Když jsem se trochu vzchopil a strávil zhruba rok kompletním přepracováváním původního příběhu do podoby Mortificatia, už se mi podobné martyrium nechtělo podstupovat znovu a zvolil jsem proto přímější cestu. Mělo to i své výhody. Nad celým procesem jsem měl mnohem větší kontrolu a kreativní svobodu, což jsem si asi nejvíc užíval při tvorbě obálky. Na druhou stranu, pokud jsem v čemkoli tápal, nemusel jsem pro radu chodit daleko. Jirka Nosek z nakladatelství Klika se ve svém oboru opravdu vyzná a vždycky rád poradí. 

M. D.: Mortificatio je přepracovaný námět titulu V proudu řeky Styx. Jak moc se původní texty odlišují? Byl jste s výsledkem nespokojený, nebo jste se změnou názvu chtěl dát knize novou šanci prorazit?

V proudu řeky Styx byla v podstatě první, aspoň trochu ucelená věc, kterou jsem do té doby napsal (když nepočítám bakalářku nebo ony trapné básnické pokusy). :) A také to podle toho vypadalo. Dodneška lituju, že jsem ji tehdy vydával, byť jen jako e-book. Nejspíš jsem potřeboval nějakou záplatu po výše zmíněném fiasku, ale bylo to spíš na škodu. Nicméně navzdory mizerné formě, prošpikované snad všemi začátečnickými chybami, na tom celém přece jen bylo pár věcí, které podle mě stály za to – postavy, některé scény (třeba ta „dálniční“, na kterou jsem dodneška hrdý) a především samotný námět. Prostě jsem měl pocit, že by si to celé zasloužilo druhou šanci. Původní rukopis mi v podstatě sloužil jen jako osnova – změnil se styl vyprávění (z er-formy na ich-formu), přibyla spousta nových kapitol, vyplnily se četné „plot holes“, tedy hluchá místa v zápletce, a v neposlední řadě jsem si zajistil řádnou korekturu a redakční úpravy. No a za změnu názvu může jedna moje ex, která ten původní okomentovala slovy: „To zní dost debilně.“ Nejspíš měla pravdu. V těch nejbolestivějších poznámkách měla vždycky pravdu. 

Zdroj: autorův archiv

M. D.: Jaká je Vaše interpretace termínu mortificatio v kontextu díla? Převážně v Nickovi jsem viděla touhu zapomenout na vše, co nedokázal, u Layly zase ubití workoholismem.

I tady jsem vycházel převážně z jungovsko-alchymistického pojetí. Hlavním tématem knihy je smrt coby archetypální zkušenost lidstva. Všechny hlavní postavy – Nick, Layla i Emily – se s ní v nějaké formě setkávají už ve velmi raném věku. Od útlého dětství se všichni tři, každý po svém, snaží vyrovnávat s její všudypřítomností; vyrovnávat s faktem, že smrt – slovy Haruki Murakamiho – není opakem života, nýbrž jeho nedílnou součástí. Paradoxně nejstatečněji svůj úděl přijímá malá Emily, zatímco Nick s Laylou mají i v dospělosti tendence před realitou zavírat oči. U Layly je tenhle problém vůbec nejmarkantnější a je na něm v podstatě založena celá kniha (nechci příliš spoilovat, ale Mortificatio je nakonec přece jen primárně Layliným příběhem, a to i navzdory kvantitativně dominující Nickově naraci). 

Když Emily mluví o konci jako o semínku nových začátků, v podstatě tím parafrázuje Junga, který zase parafrázuje alchymisty, kteří přirovnávali člověka a jeho smrtelnost právě k semínku, jež musí být nejdřív pohřbeno v zemi, aby z něj mohl posléze vyrašit nový život. I Ježíš koneckonců mluvil o pšeničném zrnku, které „neumře-li, onoť samo zůstane, a pakliť umře, mnohý užitek přinese“, byť tu šlo o trochu jiný kontext.

Mortificatio je tedy onen bolestivý proces umírání něčeho (nebo v kontextu knihy někoho), co (kdo) umřít musí, aby se tak otevřel prostor něčemu novému – třeba Laylině zářnější budoucnosti. A pak tu máme i Nickův metaforický „růst“ po boku Emily v jakémsi „alternativním světě“.

M. D.: Vystudoval jste anglický jazyk a literaturu na Masarykově univerzitě. Byl to také důvod, proč jste knihu zasadil do anglofonního prostředí?

Anglofonní prostředí mi bylo odjakživa blízké. Vyrůstal jsem na americké hudbě, amerických filmech, amerických videohrách, a jelikož jsem byl už jako dítě naprostý asociál, nic jiného jsem v podstatě neznal. I s literaturou jsem později začínal u angloamerických autorů. Přišlo mi to tak nějak přirozenější. Narodil jsem se začátkem devadesátek. Můj otec a strýc tehdy jako šílení nakupovali kazety, cédéčka a filmy, po kterých byl za oponou hlad, a já to všechno hltal spolu s nimi. Od chvíle, co jsem dostal svůj první walkman, jsem prakticky nesundal sluchátka z uší. A jen co jsem se naučil číst, v jednom kuse jsem listoval ve slovníku a snažil se překládat texty svých oblíbených kapel. Všechno české jako by šlo úplně mimo mě a příchod internetu to pak celé ještě zpečetil. Bylo to, jako bych vyrůstal v jakési alternativní realitě, zcela odstřižený od svých českých vrstevníků, jejich tradic, zvyků a preferencí. Strýc navíc později do Států odešel, babička z matčiny strany se zas provdala do Skotska. I to nejspíš hrálo roli… Výběr školy byl tedy spíš logickým vyústěním situace – angličtina a literatura bylo v podstatě to jediné, co mě zajímalo a v čem jsem vynikal; jediné, co jsem měl reálnou šanci vystudovat. Většina mých spolužáků na univerzitě to měla podobně, takže jsem v téhle „anglofilní“ bublině strávil ještě dalších pět let. 

Teď už to není zdaleka tak horké. Během studií jsem v Americe nějakou dobu strávil, a i když to bylo fajn, natrvalo bych tam žít nechtěl. Aspoň ne v dnešní době. V současnosti mě to táhne spíš k Asii, nicméně ten pevný anglofilní základ už ze sebe asi nedostanu. 

To všechno svým způsobem přispělo k zasazení knihy. Navíc jsem měl pocit, že daný příběh a jeho témata se do českých reálií jaksi nehodí. Myslím, že v Praze nebo Brně a s českými jmény by to prostě nemělo tu správnou atmosféru. I když zapadlých uliček a pochybných barů by se tu našlo dost. 

N. H.: Hlavní hrdina Nick se ve svém příbytku obklopuje uměním, zejména knihami a deskami. Jste i Vy takový sběratel? Co rád čtete a posloucháte? Využíváte i digitální média, nebo nedáte dopustit na vůni zažloutlých stránek a svist gramofonové jehly?

Obecně jsem myslím spíš minimalista – vařím na jedné pánvi, střídám dvě tři košile, spím na matraci bez postele –, ale jakmile jde o knihy a desky, měním se ve sběratele takřka chorobného. :) Knihy čtu jedině papírové, přes to nejede vlak, a i když často navštěvuju knihovnu, když se mi kniha líbí, stejně si ji nakonec koupím. Nejradši mám staré kousky z antikvariátů, ze kterých vyloženě dýchá historie. Držet takovou knihu v ruce je zážitek sám o sobě. Na hudbu používám i streamovací služby. Venku na cestách už to jinak ani nejde, ale vždycky se těším, až večer přijdu domů, namíchám si drink a pustím starou desku – to je zas úplně o něčem jiném.

Poslední roky čtu hlavně klasiku. Miluju autory 19. století, především ruské a francouzské. Dostojevskij, Tolstoj, Maupassant, Balzac… Občas si i rád zafilozofuju nad Nietzschem nebo Kierkegaardem. Ze současné literatury čtu především tu japonskou. Moc mě těší, kolik kvalitních překladů u nás poslední dobou vychází. Spousta japonských autorů dokonce vyjde dřív v češtině než v angličtině. Za to velký palec nahoru. Z našich končin mám rád třeba Ladislava Klímu nebo Egona Hostovského, ale přiznám se, že české autory jinak dost zanedbávám. Z těch současných mě teď napadá asi jen Jiří Maršálek, kterého můžu vřele doporučit. Co se hudby týče, jsem odkojený devadesátkovou „grunge“ vlnou, ale poslední dobou si potrpím spíš na starší, klidnější kousky – Beach Boys, Dylana, Simona a Garfunkela… Asi prostě stárnu. Jinak zbožňuju vážnou hudbu. Opera, klasický balet a koncerty jsou hlavní náplní mého kulturního života (a vedle alkoholu druhým největším vysavačem mé peněženky).

M. D.: Jak byste charakterizoval postavu tajuplné Emily a co pro celý příběh znamená?

Pro mě coby autora je Emily jakýmsi ideálem ženství, taková dantovská Beatrice nebo petrarcovská Laura. Čtenář si možná všimne, že Emily jako jediná postava románu prakticky nemá žádná osobnostní negativa. Je to bytost silně idealizovaná, nepošpiněná okolním světem. V kontextu příběhu by se dala skoro považovat za jakousi spirituální průvodkyni obou sourozenců (tak trochu obdobu jungovského Filémóna). Pro Nicka představuje druhou šanci, znovuzrození, jakési vyvrcholení onoho procesu mortificatia. To ona zkrátka pomůže „pohřbeným semínkům“ znovu vyrůst. Pro Laylu je zase způsobem, jak se vyrovnat s bratrovým osudem, i jakousi spojnicí mezi dvěma světy. Snad by se i dalo říct, že Emily svým způsobem je mortificatio. Další možné interpretace už bych ale ponechal na čtenáři. 

N. H.: Příběh se dotýká tématu existenciální krize. Inspirovalo Vás k jeho sepsání nějaké složité životní období, kdy jste si připadal, že nepatříte do tohoto světa?

Takové období mám prakticky permanentně. :) Ale nerad bych, aby to vypadalo, že jsem se zapomněl v nějaké své teenagerovské emo fázi (a pokud by tomu tak bylo, stejně se to tu budu snažit nějak pseudointelektuálně zakrýt), takže takto: budeme-li vycházet z klasického dělení na člověka činného a člověka kontemplujícího, jsem rozhodně to druhé. Ivan Turgeněv na tohle téma kdysi napsal brilantní esej, v níž zmíněné dva typy promítá do postav dona Quijota a Hamleta. První typ si něco usmyslí a okamžitě jedná (i když je to třeba úplná hloupost ve stylu boje s větrnými mlýny), druhý typ neustále přemítá o tom proč, jak nebo jestli vůbec jednat, což pochopitelně místo k činnosti vede k bezbřehé melancholii a oné existenciální krizi. Zatímco u dona Quijota je vždycky šance, že mezi všemi těmi hloupostmi občas vykoná i něco smysluplného a dosáhne tak pocitu štěstí a naplnění, Hamlet se nedokáže hnout z místa. Nedokáže žít, ale nedokáže se ani zabít, protože i sebevražda vyžaduje pevné rozhodnutí a vůli k činu. Většina běžně fungujících lidí se samozřejmě najde někde mezi oběma extrémy. Ale jistě existují i odchylky v podobě opravdu extrémních Quijotů a Hamletů. A pokud jste extrémní Hamlet, tak vám kromě příležitostného trápení té či oné Ofélie v podstatě nezbývá nic jiného než psát (případně se věnovat jinému druhu umění). Takže asi tak. 

Zdroj: autorův archiv

M. D.: Mysteriózní nádech, nespolehlivý vypravěč, scény, o nichž zprvu nevíme, zda jsou sny, nebo realita. Velmi dobře zakomponované, ale věřím, že také obtížné, aby vše zůstalo kompaktní. Psal jste příběh chronologicky či jednotlivé části vznikaly nahodile?

Páteř příběhu vznikala víceméně chronologicky, nicméně v první verzi rukopisu do sebe nezapadalo prakticky vůbec nic a bylo proto třeba ještě spoustu věcí upravovat, připisovat i mazat. V raných verzích například vůbec neexistovaly kapitoly z Laylina pohledu ani scény z Emilyina dětství. Dokonce tu nebyla ani kapitola, kde sourozenci vyrážejí s Emily na vánoční nákupy, což je i teď – skoro tři roky po vydání – pořád moje nejoblíbenější pasáž z celé knihy. Naproti tomu tu byla velká spousta zdlouhavých popisných scén, které ničemu zvlášť nepřispívaly, takže musely z kola ven. 

Samotná kompozice byla na celém projektu dost možná to nejambicióznější. Nechtěl jsem příběh příliš přímočarý, kde by po vzoru klasických detektivek na konci někdo přišel a polopaticky čtenáři vysvětlil, co přesně se stalo. Na druhou stranu jsem však nechtěl ani příběh přehnaně vágní, kde autor pod maskou rádoby hloubky a mnohoznačnosti spíš skrývá lenost vytvořit něco, co by dávalo aspoň trochu smysl. Jako cíl jsem si tedy stanovil jakýsi střed – poskytnout čtenáři veškeré potřebné indicie k tomu, aby si onu „vysvětlující“ kapitolu domyslel sám. Stálo mě to sice nespočet hodin nekonečného přepisování, ale myslím, že právě tohle je nakonec nejsilnější stránkou knihy. I když podobný styl jistě nesedne každému. 

M. D.: Jedna z kapitol nese název Část druhá – Zima 2QQQ. Ozřejmíte nám tento mnohoznačný, možná bezčasý, údaj?

Tady se přiznám, že jsem prachsprostě kradl. :) Písmeno Q a jeho význam („question mark“) jsem si „vypůjčil“ od již jednou zmíněného Haruki Murakamiho, z jeho románové trilogie 1Q84. I v něm se jeho postavy jednoho dne ocitnou ve světě, který sice na pohled vypadá stejně, ale kdosi jako by v něm „přehodil imaginární výhybku“. Murakami si tu navíc hraje s homofony (anglické Q zní stejně jako japonské číslo 9). Já zas využil jeho přibližné grafické podobnosti s číslem 0. Přišlo mi to jako jednoduché a efektivní řešení k vyjádření jistého předělu, který nastává mezi první a druhou částí románu. Snad mi Mistr odpustí.

N. H.: Propagujete svou tvorbu i mimo sociální sítě, například formou besed, autorských čtení a podobně, nebo se spíše držíte ve stínu? Považujete se za undergroundového spisovatele?

Upřímně… ani na sociálních sítích tomu moc nedávám. Sebepropagace se mi odjakživa bytostně příčí, což v našem světě věru není nejlepším předpokladem k úspěchu (ať už v jakémkoli odvětví), ale nemůžu si pomoct. A přestože v online světě se aspoň chvílemi přemůžu, reálné besedy nebo autorská čtení jsou pro mě těžko představitelná – jsem šílený trémista. Jelikož Mortificatio vyšlo těsně před nástupem pandemie, měl jsem pro to vcelku efektivní výmluvu. S další knihou bych tenhle blok minimálně jednou rád překonal, ale ručit za to nemůžu. Řekl bych, že většina věcí v mém životě selhává právě proto, jak moc mě kontakt s lidmi vysává. Sotva zvládám nutné minimum potřebné k přežití… Takže undergroundový spisovatel? Rozhodně ano. Snad bych se jako jistý Dostojevského „hrdina“ nazval i undergroundovým člověkem. 

M. D.: Podle Vašich optimistických odhadů by koncem léta mělo vyjít Vaše další dílo. Přiblížíte nám, o co se bude jednat a zda vyjde opět u nakladatelství Klika?

Ano, u Kliky jsem se prozatím rozhodl zůstat. Nejspíš pořád ještě trpím „postbeletristickým“ syndromem. :)

Půjde o povídkový cyklus, tedy o soubor povídek (celkem sedmi) psaných a uspořádaných tak, aby dohromady tvořily jakýsi vyšší celek. V angloamerickém prostředí se tomu někdy říká kompozitní román (composite novel). Já tomu od začátku pracovně přezdívám „román v povídkách“. Jednotlivé příběhy bude sice možné číst i samostatně, ale čtenář by se tím ochudil o jakýsi „nadpříběh“, který probíhá na pozadí celku. Celé to takhle sáhodlouze uvádím proto, že bych nerad, aby se ke knize přistupovalo jako k běžné povídkové sbírce, poskládané ze „šuplíkových“ materiálů různých tvůrčích období. Tohle je pečlivě plánovaná kniha psaná „románovým stylem“ od začátku do konce, v mnoha směrech ambicióznější, než bylo Mortificatio. Do jaké míry se mi tyto ambice podařilo naplnit, to už nechám na posouzení čtenářům. A nejspíš se knihu hned po vydání pokusím vnutit i Vám. :)

Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho nápadů na další tvorbu.