Rozhovor s Jaroslavem Irovským: „Nevadí mi žít ve 21. století. Vadí mi žít v této nemocné, zkažené a odporné společnosti.“

Jaroslav Irovský patří mezi nejvýraznější mladé olomoucké autory současnosti a ačkoliv se jeho tvorba zaměřuje především na „beatnickou“ prózu (fanoušky je mu přezdíváno český Bukowski), nebojí se ani poezie či povídek.

Ve svých románech sází na osobitost projevu a vyhraňuje se proti mainstreamu – snad právě proto ho Městská knihovna v Praze zařadila na seznam pozoruhodně píšících českých spisovatelů, jejichž psaní stojí za to, aby nebylo přehlédnuto; a chorvatský literární časopis Artikulacije jej označil za jednoho z osmi českých spisovatelů narozených po roce 1980, kteří svou tvorbou významně reprezentují domácí literární scénu.

Rodák z valašských Slušovic se nám svěřil, co obnáší publikování knih mimo stáj velkého nakladatele či kolik z vlastních prožitků promítl do svých příběhů (a mnoho dalšího). Tímto bychom rády poděkovaly panu Irovskému za poskytnutí fotografií i odpovědí (leckdy na opravdu všetečné dotazy).

Foto: Libor Teichmann

První část otázek sestavila Marie Daňková, jež na projektu recenzovala titul … s duší beadníka.

Považujete se za nezávislého autora, ale Vaše kniha Psí život je vydávána prostřednictvím Hithitu, což je způsob závislý na podpoře čtenářů. Nevytratila se z toho tedy trochu ta nezávislost?

Co si budeme povídat, on každý nezávislý autor či všeobecně umělec je v jisté míře závislý na podpoře svých příznivců. Například taková nezávislá média by bez ní v podstatě ani nemohla fungovat. Jsem nezávislý, jelikož na rozdíl od komerčních autorů nemám žádnou závaznou smlouvu se svým nakladatelstvím. Netlačí na mě v tom, že „letos musím opět něco napsat a vydat“, navíc se o veškeré autorské aktivity starám sám.

Co se Hithitu týče, ten funguje na bázi výpomoci vzniku konkrétního produktu či služby, v mém případě šlo tedy právě o knihu Psí život. I kdybych však vydání sponzoroval z vlastní kapsy, ti, kteří projekt podpořili, by si ji poté tak či tak zakoupili, takže by se toho moc nezměnilo. Ano, v tomto případě šlo o jistou přidanou hodnotu – projekt sloužil i coby určitá forma reklamy, kniha se tak dostala do většího povědomí již před vydáním a součástí byly i zážitkové odměny. Zde už však záleželo na každém z přispěvatelů, jakou částku je ochoten do mě a mé knihy investovat. Nakonec se vybralo přes sto tisíc korun, což je úžasné.

Jako jednu z odměn jste dokonce nabízel možnost strávit s Vámi 24 hodin na jesenické dovolené. Napadají mě jinačí výrazy, nicméně není to trochu prodejné? Kam byste byl až ochoten zajít, byť se považujete za introverta?

Mohla jste zmínit jakýkoliv výraz, jistě bych s ním i tak souhlasil. Ano, bylo to prodejné, netřeba oponovat. Ale i tohle je nedílnou součástí veškerých crowfundingových kampaní – nabídnout potenciálním přispěvatelům něco speciálního, netradičního, byť je pro mě jesenická dovolená posvátná, neboť jsem po její průběh odříznut úplně ode všeho a ode všech.

Víte, pro mě coby introverta je velmi těžké být součástí jakékoliv společnosti lidí. Ať už jsem v obchodě, v MHD, vlaku, na kulturní akci nebo dokonce, na rodinné či přátelské oslavě, uvnitř mého těla v ty chvíle vybuchují pomyslné atomové bomby. Platí to i pro má autorská čtení. Byť dokážu přehrávat, a lidé to tak na mně nepoznají, vždy si v ten moment přeji být někde úplně jinde. Být Tomem Hanksem v Trosečníkovi, vystačím si s Wilsonem a nikdy se o návrat do civilizace nepokusím.

Zbožňuji proces tvorby knižního příběhu a nesmírně si při psaní užívám veškeré stavy s ním spojené. Ovšem jen tehdy se cítím být spisovatelem. Další desítky aktivit, které jsou nedílnou součástí autorské profese, už jdou úplně mimo mě. 

Jsem stejný jako dědeček z Cimrmanovy Hospody na mýtince, který byl vyhlášený samotář, lidem se vyhýbal a nikoho kolem sebe nesnesl, ale odjakživa toužil stát se hostinským, a tak si otevřel hospodu, do níž mu však chodili lidi. Nakonec se kvůli tomu přestěhoval až na opuštěnou mýtinku, kde měl ode všech klid. 

Já pro to, aby se o mně a mé tvorbě více vědělo, nikdy nic neudělal. Dobrý pocit z příběhu Psího života, míra odezvy zájemců o něj a přibývající pozitivní recenze k mým dříve vydaným knihám mě však přesvědčily, abych se alespoň jednou pokusil něco s tím udělat. A tak zkouším opustit svou komfortní zónu a přesunout se se svou pomyslnou hospodou z mýtinky trochu blíže lidem, byť se při tom cítím velmi nejistě, nervózně, nepřirozeně a dle Vás i coby zaprodanec. Pokud jim však bude můj hořkosladký Psí život chutnat, kdoví, třeba budou chtít poznat i mé dříve „vyrobené produkty“. A když se nic nezmění, nebudu si aspoň vyčítat, že jsem se o nic nepokusil. I tak znám své hranice, nabídka strávit se mnou den na dovolené byla velkou výjimkou, která se už nikdy nebude opakovat.

Není žádným tajemstvím, že řada Vašich knih má autobiografické prvky. Hrdina z románu …s duší beadníka přestal s alkoholem kvůli zánětu slinivky. Byl i tohle Váš případ? Jaký máte nyní vztah k alkoholu? Neobáváte se, že bez alkoholu nebude i „beatnická tvorba“?

Při psaní Beadníka jsem opravdu potíže se slinivkou měl. Nešlo nakonec o zánět, ale po jistou dobu moc nefungovala, byla z mého destruktivního způsobu života velmi vyčerpaná. Totéž se opakovalo i loni v květnu, najednou jsem za měsíc zničehonic zhubnul třináct kilo na zkostnatnělých 58, krevní odběry i hodnoty elastázy byly dost špatné. Nebýt mého skvělého gastroenterologa, pana doktora Přidala, kdoví, jak bych dopadl. 

Alkohol však nepiji již několik posledních let. Už Beadníka v roce 2018 jsem psal coby abstinent. Je to vtipné, ale oproti dřívějšku, kdy jsem dlouhá léta denně chlastal, bral drogy, přežíral se prášky a vše dokonce kombinoval dohromady, se ze mě stal úplně jiný člověk, co se týče životosprávy. Může za to právě i ta loňská zkušenost se slinivkou, měl jsem z toho tehdy strach a stres a bral jsem to jako velké varování.

Nyní třikrát týdně posiluji, cvičím jógu, piji jen vodu, žiji a stravuji se zdravě… Moje tělo se mi za to odvděčuje tím, že mi narostla spousta svalů a konečně mě nic nebolí. Stal se ze mě nudný patron konzervativního, až důchodcovského smýšlení, který si žije takovým „Mirkodušínovským životem“. Alkohol mi přestal chutnat. A že nebude pokračovat „beatnická tvorba“? Myslím, že svět se z toho nezboří. 😏 Právě Beadník, Hrobař a nyní Psí život jsou pro mě důkazem, že jde psát i bez otupení mysli, stejně jako je zbytečné čekat na příchod nějaké múzy, která je přeceňovaná. Chcete něco napsat? Pište! Buď to ve vás je, nebo není.

Zároveň jste ve stejnojmenné knize popsal sexuální scénu s ženou, která z ní nevycházela úplně nejlépe. Existuje ta žena i reálně? Byl jste případně někým kontaktován s tím, že se ve vašem titulu poznal a cítil se dotčen, jak jste ho ztvárnil? 

Myslíte legendární scénu s jesenickou Tamarou? Ta samozřejmě existuje. Co tak vím, tak se vdala, pak se rozvedla, ale kde je jí konec nyní, netuším. Na další má jesenická čtení již nedorazila, a zda mou knihu četla, také nevím. 

Nikdo mě prozatím nekontaktoval, že se cítil být dotčen, byť si myslím, že po vydání a přečtení Psího života na tuto situaci dojde. Snad budu dotyčnými inzultován pouze slovně. 😌 A pak vím o pár čtenářkách, které považují mou sbírku O(byčejný) ŽIVOT za sexistickou, ale s tím já nic neudělám.

Na svém kontě máte i sbírku poezie Střípky melancholie. Plánujete se v budoucnosti opět ponořit do říše veršů?

Hned o rok později jsem dokonce vydal druhou sbírku Krásy na mé vadě. S některými básněmi z ní jsem vyhrál jedinou celostátní literární soutěž, které jsem se kdy zúčastnil. Nemám rád literární soutěže. Prozaická i poetická díla mají lidi bavit a unášet je do jiných světů, ne soupeřit mezi sebou, které z nich je lepší. 

Každopádně moc rád bych vydal ještě jednu sbírku, už proto, že básně, které bude obsahovat, považuji za své nejlepší. Jenže já se poslední léta zaměřuji především na prózu, a tak počítám, že pokud vyjde, tak někdy v období mezi lety 2026 až 2048. Prozatím tak veršuji alespoň při psaní textů pro kapelu Premiér. Loni v listopadu vyšlo jejich nové album Svět jedniček a nul, které jsem otextoval celé. To mě moc bavilo.

Věřím, že každou ze svých knih máte díky nějakému důvodu rád. Nicméně je některá, kterou byste dnes napsal jinak? 

No jéje! Básně bych nechal tak, ovšem co se prózy týče, začal bych hned první sbírkou Jak jsme slavili Velikonoce a další humoresky, kterou vydalo nakladatelství Beletris. Upřímně by mě zajímalo, zda měl s tímto nakladatelstvím nějaký autor dobré zkušenosti. Co se samotné sbírky týče, tak v rámci humoru jsem až moc tlačil na pilu, knížka navíc vizuálně připomíná spíše prospekt nebo leták a tak nějak všeobecně se k ní už moc nehlásím. 

No a pak jsou tu Příběhy sráče, má druhá kniha. Tu jsem psal po nocích, vždy když jsem dorazil domů z restaurace, kde jsem rok a půl pracoval coby umývač nádobí. Svařil jsem si čtyři litry červeného čůča a šlo se na to. Psával jsem ji opilý, a abych ušetřil za korekturu, opravoval jsem si ji sám. Samozřejmě ještě opilejší. 😂 Takže obsahuje spoustu pravopisných chyb, některé věty jsou zakončené dvěma tečkami, přímá řeč obsahuje různé druhy uvozovek, sazba je těžce amatérská, neexistuje zde dělení slov na konci řádků, každá mezera je jinak široká, fotka na obálce je hrozná a krom názvu je kniha na oko nevýrazná a povídky většinou končí bez pointy. Prostě těžký punk napsaný životním ztroskotancem! 😄 I tak bych její obsah nechal beze změn a upravil jen to vše kolem. 

Na druhou stranu jsou tu román …s duší beadníka a právě vycházející Psí život, ke kterým nemám sebemenších námitek. I proto mám tyto dvě knihy ze všech nejradši.

Jaká kniha Vám v současnosti dělá společnost, pokud nepočítám ty Vaše?

Bohužel, jsem absolutní nečtenář. V hlavě mi proudí tolik myšlenek, že nejen že kvůli tomu nedokážu spát více než tři hodiny denně, ale ani se nedokážu při čtení soustředit na psaný text. Napsat vlastní knihu je pro mě jednodušší než cizí přečíst. A tak mi dělá společnost alespoň muzika ve sluchátkách, i proto, že jen díky tomu dokážu fungovat, když se náhodou ocitnu kdekoliv mezi lidmi. Nejde-li tedy zrovna o mé autorské čtení. 😊

Zdroj: autorův archiv

Druhou část otázek sestavila Nikol Horáková, jež na projektu recenzovala titul Hrobař.

Jaký máte s kapelou Premier vztah coby jejich textař? Stali se její členové inspirací, ne-li přímo předlohou pro některé z fiktivních postav vyskytujících se ve Vašem románu Hrobař? Skrývá se například za shodnými iniciálami obou frontonů symbolika? 

Po vstupu do kapely v roce 2018 se kluci stali mými velkými kamarády. Jsem za to moc rád, všichni jsou skvělí a pro mě je samozřejmě pocta skládat jim texty, už proto, že jsem na jejich muzice coby dítě vyrůstal. Se členy fiktivní kapely Ask The Dust z románu však nemají nic společného, nikdo z nich mi ani neříkal, abych z historie kapely nebo jejich osobního života čerpal. Jména postav úzce souvisí s mými oblíbenými umělci – Jindřich Bukovský coby Charles Bukowski, Jan Fanta coby John Fante, Josef Hyman coby upravené pravé jméno Joeyho Ramoneho, zpěváka mé oblíbené kapely Ramones. 

Skládáte texty pouze k předem dané melodii, nebo máte i tendence své verše sám zhudebnit? Posloucháte muziku při psaní či básnění? Jste spíš na vypalovačky, nebo ploužáky?

Texty skládám na zaslané instrumentálky s nápěvem, což mi nejvíce vyhovuje. Své texty bych zhudebňoval rád, bohužel neumím hrát na kytaru, což mě dodnes moc mrzí.

Muzika je ovšem jedním z mých největších antidepresiv, nedokázal bych si bez jejího poslechu představit ani den. Poslouchám dva druhy muziky – punk, rock, post-hardcore, kapely jako Touché Amoré, La Dispute, Gaslight Anthem, Rise Aganist, Underoath, které mi dobíjejí energii, a pak instrumentální post-rock, většinou hudební projekty jako Lights & Motion, U137, The Best Pessimist, Tracey Chattaway a podobně, při kterých zase naopak relaxuji. 

Českou muziku neposlouchám téměř vůbec. Jsou výjimky, především na punkové scéně, mám moc rád táborskou zoopunkovou Peshatu a pak klasiky jako dřívější alba od Totálního nasazení nebo Vypsané fixy. Kdyby chtěl ze mě někdo dostat nějaké tajné informace a mučil mě poslechem domácího mainsteramu v čele s Rybičkami 48, Markem Ztraceným nebo Benem Cristovaem, okamžitě bych mu všechno vyklopil. Česká populární scéna umřela společně s fenomenálním Davidem Stypkou, jinak mám na ni stejný názor jako Řezník na Slavících.

Sex, drogy a rock 'n' roll – tak by se dal shrnout životní styl hlavního hrdiny Jindřicha, který mimochodem popisujete vskutku barvitě a nadmíru uvěřitelně. Máte za sebou také nějaké „divoké období“?

Moje „divoké období“ trvalo téměř půlku života. Od patnácti do takových třiceti se mé vzpomínky na konkrétní situace mísí v jednu obří rozmazanou šmouhu. Spousta vypitého alkoholu, spousta vykouřené trávy, občas i něco tvrdšího, spousta spolykaných prášků na hlavu a od bolesti, spousta destruktivních myšlenek, dva pokusy o sebevraždu, v pětadvaceti pobyt v psychiatrické léčebně… Věru, pro napsání Sráčské trilogie to byl kvalitní materiál, ale už bych se do tohoto stavu a období nikdy nechtěl vrátit. Jsem rád, že ještě stále žiji a dokážu nějakým způsobem fungovat.

V určitém bodě příběhu si pohráváte s tematikou spirituality a nadpřirozena, světů za hranicí toho našeho. Věříte v život po smrti, astrální cestování a podobně?

I přes vše výše vyřčené a v knihách obsažené, jsem věřící člověk. Docela vtipné, viďte? 😇 Jsem přesvědčen, že vše, co se má stát, se prostě stane, byť by mělo jít i o nehezké věci. Co se však týče tematiky nadpřirozena v Hrobaři, ta je spíše takovou nucenou z nouze ctností. Psal jsem knihu na zakázku podle předlohy pana režiséra vypsané na jedné „á čtverce“. Jenže obsahovala klasický šablonovitý příběh plný spousty různých stejně klasických klišé, která jsou součástí tisíců již napsaných knih. Potřeboval jsem ten příběh nějakým způsobem ozvláštnit, a tak jsem ta klišé trochu osekal, postavě hrobaře přidal na tajemnu a vyjel z kolejí, které čtenáře vedly až k očekávanému konci bez jediného momentu překvapení.

I přes všechna pětihvězdičková hodnocení na Databázi knih však souhlasím s nedávným dvouhvězdičkovým příspěvkem čtenářky, která napsala, že Hrobař je čtivý, ale příběh je tak nějak o ničem. Myslím, že kdybych se pevně držel předepsané předlohy, dopadlo by to ještě hůř.

K moderní společnosti máte nemálo výhrad (počínaje závislostí na chytrých telefonech a hyperkorektností konče…). Vyrůstal byste raději v jiné době?

Nevadí mi žít ve 21. století. Vadí mi žít v této nemocné, zkažené a odporné společnosti. Naplno se o tom zmiňuji v posledních třech knihách, tedy Beadníkovi, Hrobaři i Psím životě, takže kdo by chtěl znát mé konkrétní názory, musí si je přečíst.

V předmluvě Hrobaře se čtenáři dozvídají, že se podle něj chystá i film! Hodláte se výrazněji podílet na produkci, nebo jste zkrátka poskytl materiál a počkáte si až na výsledek?

Jak jsem již zmínil, dostal jsem od pana režiséra Tomáše Zindlera určité vypsané body a náčrt příběhu, což jsem převedl do knižní podoby, aby byl na světě již nějaký materiál, se kterým by se dalo pracovat a například i oslovovat určité potenciální sponzory filmu. Bohužel, do plánů výrazně promluvil covid, a tak se nějaké myšlenky na tvorbu filmu přesunuly na neurčito, čímž mám na mysli horizont několika budoucích let. Rád bych se podílel na napsání scénáře, už proto, že bych v případě komerčního úspěchu mohl být natolik finančně ohodnocen, abych si mohl pořídit maringotku a spokojeně si v ní žít někde na jesenické samotě. 😉

Že vznikají písně podle knih, to je známá věc. Ale knihy podle písní, to už se tak často nevidí… Šlo o jednorázovou záležitost, nebo je šance, že v repertoáru Premieru ještě někdy zalovíte po námětech?

Co se knihy týče, šlo o jednorázovou záležitost. Milerád kapele však otextuji další alba, pokud budou mít kluci zájem. Coby autor knih se již vydám svou vlastní cestou, byť stále netuším, jaký směr je ten správný. Půjdu tedy stále dopředu a uvidí se, kam mě nohy zanesou.