Rozhovor s Kateřinou Dubskou: „Až teď mi dochází, že jsem vlastně napsala studii neuchopitelného muže. “

Kateřina Dubská je autorkou tří románů, sbírky povídek a autobiografického vyprávění, které se dočkalo i zpracování v podobě audioknihy. Patří mezi spoluzakladatele brněnského nakladatelství Computer Press a ERA, podílela se na vzniku uznávaného časopisu o architektuře ERA 21 a mimo jiné založila také Nadační fond Verda na podporu nadaných romských dětí.

Co se týče knih, umí autorka čtenáře udržovat v napětí. Nejen že není jisté, kdy se objeví s novým příběhem, hlavně je vždy překvapením, z jakého soudku novinka bude. Autorčina tvorba totiž představuje žánrový pelmel, a pokud byste se ji pokusili zaškatulkovat, nejspíš byste si na tom vylámali zuby. :)

U nás na webu jste si mohli přečíst hodnocení všech autorčiných titulů (Člověk Gabriel, Dcery, Malé zázraky, Z kopce do kopce) včetně toho nejnovějšího z prostředí rockové hudby s názvem Hendrixova kytara. A hlavně o něm (i když nejen o něm) je náš rozhovor. Děkujeme za odpovědi i poskytnuté fotografie.

Zdroj: autorčin FB

Váš poslední počin nazvaný Hendrixova kytara se trochu vymyká tomu, co jste představila v předchozích románech Člověk Gabriel a Dcery. Opět zpracováváte životní příběh zajímavého hrdiny, tentokrát je ale přidanou hodnotou hutná rocková muzika, která ho celý život provází. Jak jste na námět přišla, co vás inspirovalo zabrousit do umění?

Já jsem na něj ani tak nepřišla, on ten námět jako obvykle přišel sám. Původně jsem měla v plánu psát úplně jinou knihu, ale ta se nějak nechtěla hnout ani hrnout. A pak jsem si tak jednou večer čistila zuby… Což je moje oblíbená a skutečná historka o tom, jak jsem začala psát Hendrixovu kytaru po zhlédnutí dokumentu o Beatles a napadl mne námět nového románu. Ale asi úplně prvním impulsem bylo seznámení se skutečnou Hendrixovou kytarou, zřejmě jedinou ve střední Evropě, a vyprávění jejího majitele o tom, jak se k němu dostala poprvé, podruhé i potřetí… Na Hendrixově kytaře samotné je vlastně zajímavé to, že ji poprvé uvidíte a řeknete si: „Hmm, obyčejná stará kytara, a co jako?“ Jenže pak si uvědomíte, kdo ji skutečně držel v ruce, a že tam někde v rýhách a mezírkách možná ještě zůstalo nějaké DNA rockového boha a hned vám začne připadat taková jiná, až magická.

Hlavní postava, rocker srdcem i duší, Honza Potočný je poměrně svérázný člověk. Poctivec, co se hudebního světa týče, ale nespolehlivý partner, který svým ženám láme srdce na počkání. Přese všechno má však neskutečné charisma a věřím, že mu spousta čtenářek jeho milostné hříchy odpustí. Má někde svůj reálný předobraz?

Ano, má. V podstatě jsem ten reálný předobraz hlavního hrdiny upozorňovala, že o něm sice chci napsat knihu, ale musí počítat s tím, že to nebude žádná óda na jeho skvělý život a jeho osobu, spíše se musí smířit s tím, že to bude román a ten musí jít do hloubky. A jestli je opravdu ochoten stát se literární postavou, i když to pro něj může být až bolestivé. Jelikož je statečný, tak souhlasil, i když vůbec netušil, do čeho se vlastně pouštíme. Protože když jsem na něm testovala dokončené kapitoly, zřejmě si občas připadal jako na psychoterapii. Asi tak v půlce knihy totiž zamyšleně pravil: „No, nečte se to snadno, asi jsem byl místy pěkný hajzl, ale co nadělám, už to tak bylo.“

Zajímavé je, že až půl roku po vydání knihy si začínám uvědomovat, že i když jsem si při jejím psaní libovala, jak skvělé je, že už konečně nepíšu o sobě, tak to stejně není pravda. Až teď mi totiž dochází, že jsem vlastně napsala studii neuchopitelného muže. Což je téma, které mne provází celým životem, a stálo mne několik konstelací i terapií. A že jsem o takovém muži mohla psát až v okamžiku, kdy jsem se s mým celoživotním problémem s neuchopitelnými muži konečně srovnala, tedy doufám:-) Vlastně mne k tomuto poznání dovedly reakce některých čtenářek, které hlavního hrdinu zjevně nedaly, protože jim zřejmě připomněl zase jiné neuchopitelné muže, a štval je při čtení tak, že je naštval vlastně celý román:-) Kde nebyl onen neuchopitelný muž zákonitě potrestán. Prostě si teď uvědomuji, že se mi možná podařilo ony neuchopitelné muže konečně uchopit a pochopit. Nedávno jsem četla článek o tom, proč ženy v jistém věku přitahují „bad guys“, že je to asi tím testosteronem, kterého mají zjevně více, než hodní chlapci. Jenže se s nimi nedá dlouhodobě žít, dokud jim to toho testosteronu aspoň trochu neubude a nezmoudří. Což u některých trvá hodně dlouho, takže mnohé partnerky to čekání raději vzdají, uvědomí si, že takového muže psychicky nezvládají, a najdou si hodného chlapce, kterého po této zkušenosti konečně dokážou ocenit. 

Mně osobně udělalo velkou radost zjištění, že se část děje odehrává na Karvinsku, nejen Honzově, ale také mém rodném kraji. Proč jste si ho vybrala? 

Protože se opravdu celá polovina života hlavního hrdiny v tomto regionu odehrála a neodmyslitelně k němu patří. A Hendrixova kytara stále visí na stěně jednoho domu kousek od Havířova…

Jak dlouho jste román psala? Je propracovaný, zachycuje větší část druhé poloviny dvacátého století, určitě jste potřebovala i spoustu času na rešerše.

Román jsem psala asi dva roky. A bez odborného poradce z hudební branže bych ho napsat nemohla. Hodně mi pomohl i seriál České televize Bigbít, který mi nejen pomohl nasát hudební atmosféru šedesátých a sedmdesátých let, ale také pochopit mnohé souvislosti. A ve chvíli, kdy jsem zjistila, že i moje paměť má své značné mezery, tak byl velmi nápomocný Strýček Google:-) Třeba ve chvíli, kdy v první verzi knihy po začínající kapele v polovině šedesátých let někdo chce zahrát Až rozkvetou lípy. Načež jsem zjistila, že tato píseň, kterou jsem byla nucena poslouchat celé své dětství a mládí v socialistickém éteru, vznikla až v sedmdesátých letech a ne v letech padesátých, jak jsem si původně myslela. O kvalitě české popmusic tehdejší doby to mnohé vypovídá.

Zdroj: autorčin archiv

Honza a jeho kapela hrávali hodně v Polsku, které bylo, co se kulturního vyžití týče, i za komunistického režimu benevolentnější než tehdejší ČSSR. Navštívila jste vy sama nějaký koncert za hranicemi normalizačního Československa?

Bohužel ne. A u mnoha interpretů, kteří vystoupili třeba v Maďarsku a které už naživo neuvidím, mne to skutečně mrzí. Ale zase jsem měla štěstí, že jsme v Brně všichni chytali rakouskou televizi, takže jsem měla aspoň trochu přehled o hudebním dění za železnou oponou.

Dočetla jsem, že si zapisujete zajímavé sny, které pak zpracujete ve svých knihách. Stalo se tak i u Hendrixovy kytary? Stal se nějaký sen předobrazem konkrétní scény?

Tentokrát to nebylo o snech. Spíše se mi u této knihy stává přesný opak. Totiž to, že jsem dle vyprávění popsala nějakou postavu a vcítila se do ní natolik, že když jsem se s ní následně setkala v reálném životě, byla jsem překvapená, jak se mi ji podařilo vystihnout. A dokonce jsem se octla v jedné situaci, kterou jsem si v této knize výjimečně vymyslela, v převážné většině jsem se totiž nechala inspirovat skutečnými historkami, a musela se až smát, jak se ta kniha vyplňuje realitou sama od sebe.

Vysnívala jste si příběhy odmala?

Já jsem byla vždy velký čtenář. Taková ta holčička, co nikam moc nezapadá a nejspokojenější je ve chvíli, kdy si někam zaleze s knížkou a nikdo ji neruší. Ale nějak jsem si už tenkrát vysnila, že jednou i já budu podobné příběhy psát. I když to původně vypadalo, že je budu jenom vydávat:-)

Vzpomenete si ještě na moment, kdy jste poprvé cítila, že potřebujete příběh přenést na papír a šířit ho mezi ostatní?

To je zajímavá otázka, díky ní jsem si totiž vzpomněla, že úplně první povídka, kterou jsem napsala na střední škole, vznikla právě na základě jednoho velmi barevného a živého snu o krokodýlovi, který nakonec sežere každého, kdo se k němu přiblíží a přilne. Povídka se mi sice někam ztratila, ale na její téma si pamatuji dodnes. Bylo asi hodně freudovské až jungovské, protože když jsem povídku dala přečíst jednomu staršímu sečtělému známému, tak mi řekl, že takové mladé děvče jako já by podobné věci ještě psát nemělo. Asi ji napíšu znovu, protože už možná chápu, o čem vlastně byla:-)

Nemůžu se nezeptat – jakou muziku posloucháte? Co Jimi Hendrix, který má v knize důležité místo, je to váš oblíbený muzikant?

Přiznám se, že moc ne. I když uznávám, že neskutečně předběhl svou dobu. Ale asi naopak nepřekvapí, že k mým největším oblíbencům patří Robert Plant. Takže rock poslouchám už od mládí, protože žádná jiná hudba v sobě nemá tolik nespoutané energie. Nicméně následně každého rockového fanouška dost naštvu, když řeknu, že se mi líbí i ABBA. Ta má v sobě zase radost a dokáže spravit i hodně pokaženou náladu. Prostě se mi líbí každá hudba, která má v sobě nějakou přidanou hodnotu, srdce a emoci.

Vrátím se ještě k vaší prvotině Člověk Gabriel, jejíž ústřední postava je romského původu. Neměla jste obavu, jak ji čtenáři přijmou? 

Kupodivu ne. Gabrielovi se totiž podařilo zasáhnout i mnohé čtenáře, kteří v sobě nějaké předsudky měli a najednou zjišťovali, že je asi musí aspoň na chvíli přehodnotit. Jednou mi někdo řekl, že je to román o duši. A asi měl pravdu, protože duši je úplně jedno, jestli je bílá, černá nebo žlutá. Pro mne samotnou je zajímavé sledovat, jak se Člověk Gabriel stále dotiskuje a stále nachází nové nadšené čtenáře. A pořád je to moje nejoblíbenější literární postava, když o něm občas čtu na autorských čteních, pokaždé cítím tu zvláštní energii, kterou tato kniha v sobě má. 

Zdroj: autorčin archiv

Vaše tvorba je bezpochyby žánrově pestrá. Je takový i váš čtenářský vkus? 

Mám samozřejmě své oblíbence a v knihovně všechny jejich knihy, ke kterým se stále vracím. Ale čtu vše, co se mi ve veřejné knihovně dostane pod ruku, a když se mi nějaká kniha opravdu líbí, tak si ji následně koupím a zařadím do své čím dál nacpanější soukromé knihovny. Asi je to u mne s knihami stejně jako s hudbou. Musí mít přidanou hodnotu a srdce, byť je to třeba detektivka. Přiznám, že kvalitní detektivky zabírají v mé knihovně hodně místa a polic.

Přemýšlela jste někdy nad tím, jestli vaše knihy, přestože tak odlišné, mají něco společného? Nějakou myšlenku, poselství, něco mezi řádky, co jste do nich podvědomě dala? 

Nedávno mě v jiném rozhovoru označili za spisovatelského chameleona. Asi to tak bude, i když za to skutečně nemůžu. Prostě každé téma vyžaduje svůj literární jazyk i formu a já se pak tomu tématu přizpůsobím. Nicméně poslední dobou přemýšlím nad tím, že až na jednu výjimku, všechny moje knihy mají víc vrstev a sdělení mezi řádky, aniž bych to měla úmyslu. Možná se někdy právě díky tomu, že proces mého psaní občas připomíná nějakou konstelaci, do které se dostanu, aniž o tom vím, v podobné konstelaci octne i čtenář, který neklouže jen po povrchu, a do textu se vcítí natolik, že mu to je až nepříjemné. Poprvé jsem si to uvědomila u mého románu Dcery, když se ke mně dostaly některé čtenářské reakce a já se divila, proč jsou tak podrážděné. Až pak mi došlo, že i dotyčnému čtenáři zřejmě začali chrastit vlastní rodinní kostlivci ve skříni. A tak se od té doby snažím podobné reakce nebrat osobně. Když se mi nějaká kniha nelíbí, tak ji odložím a jdu dál, když mne ale vytočí až naštve, tak si vždy řeknu, že mi zřejmě zasáhla nějaké bolestivé místo a měla bych se zamyslet, které to je a proč.

Jak náročné je pro vás přenést představu na papír? Řekla jste si někdy u nějaké knihy, že úplně neodpovídá původní myšlence, ale i přesto jste s ní spokojená?

Já mám pocit, že žádná moje kniha až tak neodpovídá původní myšlence, protože pokud se mi daří, tak je mnou psáno. “A když píši, žiji jen s těmi postavami románu, a svět odstoupí za mne.” To řekl Karel Čapek, a já ho úplně chápu. A já zase třeba u Člověka Gabriela s oblibou říkám, že jsem tu knihu nenapsala já, ale že si ji „vycigánil“ sám. Fakt je, že když přijde to pravé téma, tak psaní jede jako po másle. Bohužel se mi už párkrát stalo, že i téma, které se mi líbí a už dlouho se ně něj chystám, ale nějak stále není zralé, tak prostě psát nejde. To se pak při psaní cítím, jako když škrábu hřebíkem po betonu a raději toho nechám.

Máte jako spisovatelka nějaký sen nebo cíl?

Můj velký sen je vidět Gabriela na jevišti nebo na plátně. Ale zřejmě ještě čas nenazrál nebo nenazraje nikdy.

Jako čtenářka bych vám chtěla poděkovat za vaši dosavadní tvorbu a ráda bych (a určitě nejen já) věděla, co chystáte do budoucna. Máte už něco rozepsáno, nebo nosíte nápad zatím jen v hlavě?

Já zase moc děkuji za otázky, pomohly mi si některé věci konečně utřídit. A další knihy? Tak to vám zatím ani já neřeknu. Někdy mám pocit, že už nic nenapíšu. Mimochodem podobný pocit jsem měla i před Hendrixovou kytarou a pak jsem si začala večer čistit ty zuby… Téma by bylo, ale zatím škrábu jen hřebíkem po betonu. Ale teď jsme si pořídili štěně a jak jsem ho tak pozorovala, najednou mne nečekaně napadla první věta: „Když Nena poprvé ucítila svět, ještě na něj neviděla, stejně jako všechna právě narozená štěňátka…“ Že by další chameleonština, co já vím?:-)