Poctivé rockové čtení
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota.
Chci koupit tento titul!
Kateřinu Dubskou vám na projektu nepředstavujeme poprvé. Přečíst jste si mohli recenze na všechny její dosavadní knihy: Z kopce do kopce, Člověk Gabriel, Dcery a Malé zázraky. Autorce aktuálně vyšla novinka nazvaná Hendrixova kytara, která se dosavadní tvorbě vymyká. Ale už teď můžu říct, že tím nejlepším možným způsobem, psaní Kateřiny Dubské totiž zraje jako víno! Titul opět vydalo nakladatelství Jota.
Tentokrát je román trochu jiný, než jsme u spisovatelky zvyklí. Žádná poetika, ale poctivý rock v kulisách normalizačního Československa.
Seznamte se, tohle je Honza Potočný, kluk ze severní Moravy, „regionu razovitého“, neboli svérázného. Odmalička ho provází hudba, nejprve hraje na klavír v „lidušce“, později zakládá vlastní kapelu. Moc rád by dělal poctivý bigbít, třeba jako „Zepelíni“, ale v socialistickém Československu to tak jednoduché není. Trochu volnější morálka panuje v sousedním Polsku, kde Honza a jeho spoluhráči poměrně často koncertují, ale pro bohémskou, lehce rozervanou duši je to přece jen málo. A tak se mladý muž rozhodne pro opravdovou svobodu a uteče za hranice. Za sebou nechává rodinu, kamarády a taky lásky, mnohdy zhrzené. Začít znovu není jednoduché, ale náš hrdina je dítě Štěstěny a životem až doposud proplouval docela hladce. Bude tomu tak i v Německu? Muzikant Pokorný má v životě dvě vášně, hudbu a ženy, kdo z nich zaujme v jeho životě první místo?
Hendrixova kytara je silným příběhem, který bude rezonovat se všemi milovníky rocku a dobré muziky vůbec. Epická sága začíná v blíže neurčeném časovém úseku uprostřed tuhé normalizace. Malý Honzík Potočný nenávidí hodiny klavíru, protože kvůli nim nemůže chodit ven, a tehdy ještě vůbec netuší, kam ho jeho hudební nadání jednou zavede. Jako syn ředitele místní školy by měl jít spolužákům příkladem, on dělá všechno proto, aby punc rebela nikdy nesmyl. Vždy trochu proti proudu i proti tehdejší společnosti.
Kateřina Dubská se řadí mezi originální vypravěče příběhů. Dobře mířenými větami vrství děj a využívá také nářečí, hodí-li se to do kontextu. Zvyšuje tak autenticitu knihy a zachycuje typické propriety tehdejší doby. S Honzou zažijeme studená šedesátá a sedmdesátá léta, prolétneme bujarými osmdesátkami a budeme se opájet svobodným duchem let devadesátých. Staneme se svědky důležitých historických milníků formujících moderní dějiny naší republiky. Jste-li pamětníci, Honzovi vrstevníci, nebo k vám atmosféra normalizačního Československa pronikala mlhavě skrz boudičku dětského kočáru, určitě si toho spoustu vybavíte.
Hlavního hrdinu Honzu si nelze neoblíbit, přestože má v sobě něco, co dráždí. Charismatický kytarista, jemuž dívky padají k nohám a on je překročí, jen aby mohl jít dál za svým snem, to nechcete, přesto jeho šarmu propadnete, stejně jako on kytarovým strunám.
Najednou mu došla slova. To nebyla hudba, to byla barevná paleta, ze které se odvíjely tóny různých odstínů, svět mimo tuto místnost zmlknul a kytara zněla z už mírně poškrábané desky tak jako nikdy dřív. Měl pocit, že jeho svět už nebude stejný, že pokaždé, když vezme do rukou svou vlastní kytaru, bude si říkat, že stejně nikdy nebude hrát jako ten černoch se zasněným výrazem na obalu desky, že se mu nikdy nepodaří dotknout se mistrovství, kterého se dosáhnout dá, jak je vidět. (str. 120)
V románu se mihne pestrá škála výrazných postav, jež formovaly Honzu Potočného na jeho životní cestě, od přísných, leč milujících rodičů přes kolegy s kapely a četné lásky, které dokázaly pořádně zahýbat muzikantovým životem.
Hendrixovu kytaru je nutné číst velmi pozorně. Autorka nedatuje jednotlivé etapy, ale vypichuje důležité mezníky, díky kterým zjistíte, v jakém časovém období se právě nacházíte. Tohle čtení nejde ošidit, připravili byste se o intenzivní zážitek, který psaní Kateřiny Dubské poskytuje. Užijete si delší, barvitá souvětí, v nichž má každé slovo své místo jako korálek v náramku.
Pro mě bylo čtení Hendrixovy kytary jasnou volbou hned od chvíle, kdy jsem ji zaregistrovala v edičním plánu nakladatelství Jota. Tvorbu Kateřiny Dubské mám ráda a doposud mě žádná její knížka nezklamala, navíc poslouchám rockovou muziku a vyhledávám retro příběhy s výpovědní hodnotou. Příjemné bonusové překvapení bylo, když jsem zjistila, že hlavní hrdina pochází z mé rodné oblasti, kterou je Karvinsko. Do povědomí širší veřejnosti se náš svérázný kousek republiky dostává nejen prostřednictvím Šikmého kostela, ale také Hendrixovy kytary.
Nejnovější počin Kateřiny Dubské doporučuji nejen všem zarytým rockerům, kteří před čtyřiceti padesáti lety nemohli roztáhnout křídla tak, jak by si přáli, ale zejména těm, jenž se rádi vracejí do historie prostřednictvím výpovědí obyčejných lidí.
Jeden mladý muž, jedna kytara a jedno dusné normalizační Československo.
Aneb příběh o tom, co má společného Jimi Hendrix s klukem ze severní Moravy. Svobodu. Kytaru. A touhu.
O čem jste snili, když jste byli malí? Že až vyrostete, nebudete muset nikoho poslouchat a budete si žít po svém? Hendrixova kytara je o snech. O snech plných svobody. Jenže když vyrůstáte v socialistickém Československu, můžete si o ní nechat jen zdát. Dokud ovšem nepotkáte HUDBU. Ta dokáže pohnout vaší duší i tělem a donutí vás k činu. Založíte kapelu a pořád někde narážíte. Až utečete za dráty, kde jste konečně sami sebou a plníte si sny. A za svým si jdete velmi cílevědomě.
Hendrixova kytara je kniha o svobodě a o ceně, kterou za ni zaplatíte. Tehdy i dnes. Je o muži, kterého si kytara několikrát našla, a on si až po letech uvědomil, jaká je cena jeho svobody a talentu. A že ji neplatil sám. Místy je to až bolestné čtení. Možná každý z nás má v sobě podobnou „Hendrixovu kytaru“ – symbol rozletu a touhy žít si jen po svém. Jenže její cena je pro mnohé z nás příliš vysoká, takže to vzdáme nebo uhneme. Nebo to ani nezkusíme. Ale tahle kniha říká – vstaň a běž. Protože svobodní nemůžeme být jen napůl.
Nakladatelství: Jota
Rok vydání: 2021
Žánr: společenský román
Počet stran: 543
Vazba: pevná s přebalem
Komentáře
Okomentovat