Sovětský svaz se hlásí o slovo
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.
Chci zakoupit tento titul!
Dalibor Vácha má na svém kontě stále více titulů, a tak pro čtenáře fantastiky jeho jméno začíná být zavedeným termínem. Učitel, historik i spisovatel, jež ve svých dílech kombinuje právě historii v různém hávu. Na našem projektu jste měli možnost číst o jeho povídkové sbírce Jizvák Jim a další noční můry či o románu Šedá. Poslední vydaná kniha Rudá společně se Šedou tvoří sérii z prostředí alternativního Československa, kde se o slovo hlásí nadpřirozené schopnosti i boje se Sovětským svazem. Vyšlo u nakladatelství Epocha.
V úvodu dojde ke krátké rekapitulaci předchozího dílu, takže po roce si čtenář může osvěžit paměť. Ve zkratce můžeme říct, že se jedná o prostředí podobné naší současnosti s drobnými změnami. Například Československo stále existuje a ve společnosti je mnoho lidí s nadpřirozenými schopnostmi. V Šedé jsme poznali Jenovéfu s rodinou, na které byl pořádán hon. Její psychotronické schopnosti jsou enormně silné a nejeden člověk je chtěl blíže prozkoumat. Co nám přináší pokračování?
Jsme zhruba tři roky po zmíněných událostech. Československo se více a více stává nehostinným místem. Lidé jsou neustále na cestách, potravy je málo a narazit na někoho „normálního“ ještě vzácnější. Sovětský svaz proniká do střední Evropy a po našem území jde neúnavně kupředu ke svému cíli – elektrárně Temelín, kde je zvýšená aktivita jedné moc vzácné substance – šedé. A tu nechtějí nikomu jinému přenechat, protože silně umocňuje psychotronické nadání. V bojích se neštítí ničeho. Využívají „kostěje“, což jsou upravení lidé, jež dovedou létat a využít nadpřirozených schopností. Válka s nimi je velmi obtížná a přináší mnoho obětí.
Poručík Sivák, nový velitel. Je naživu už pátý den. Možná má zaděláno na těžko překonatelný rekord jejich podivné, důstojníky v poli požírající jednotky. „Měli bychom se hnout,“ poručík Sivák sloužíval u paragánů. Asi. Říká se to o něm. Vypadá ostře jako břitva. A zatím je naživu. (str. 150)
Ve třinácti kapitolách sledujeme dvě paralelní linky. Jednu má na starosti Jenovéfa, která po shledání s přáteli z cirkusového prostředí toto místo záhy opouští, aby se smířila se svým údělem, pro který se dobrovolně rozhodla. Druhá linie je pohledem desátníka Karla Jarky a díky němu jsme přímo na bojové frontě proti vojákům ze Sovětského svazu a jejich bojovým jednotkám složených z esperů. Na konci a v úvodu kapitoly je obsažen fiktivní dobový materiál, jenž mapuje např. tehdejší zprávy z tisku a zvyšuje tak uvěřitelnost celého příběhu.
Hlavní kapitoly obsahují i řadu dílčích podkapitol, takže i když mezi ústřední vypravěče patří Jenovéfa a Karel, několik podkapitol mapuje cestu Miši, což je dívčin strýc. Menších bojů a postav je mnohem více, ale obecná životnost postav nemá dlouhé trvání. Jazyk je velmi lidový, okořeněný o spoustu vulgarismů, cynismu i humoru. Formát knihy je menší a ve spojení s krátkými kapitolami i větami, tvoří úderný text, který je velmi čtivý.
„Na severu to stojí za starou píču!“ Bezdomáč, který si říkal Žvejkal – asi protože měl v hubě jeden jediný zkažený zub –, měl světské rád. Kdysi prý jezdíval se střelnicí po poutích. Proto držel nad Mišem ochrannou ruku a zřejmě měl v podivné komunitě na okraji společnosti slušné slovo. „Potřebuju se tam dostat, ale nejdřív musím přes Prahu, neměl jsem sem vůbec chodit,“ Mišo nepropadal skepsi a depresi, daleko od těch stavů však nebyl. „Ser na to, brácho,“ Miňonka byla cikánka, kdysi možná tak pohledná, jak cikánky pohledné být mohou, ale roky na ulici a spousta orálního sexu nebo rychlovek někde za popelnicí z ní udělaly trosku. Jo, a taky za to určitě mohl perník nebo podobné svinstvo, ani se nesnažila zakrývat hnisající boláky od vpichů na předloktí. (str. 167–168)
Autor servíruje pěknou plejádu nadpřirozených schopností, akčnosti a boje o přežití. Motivace hrdinů není hned evidentní, spíše vnímáme jejich rozpoložení vzhledem k okolnostem. Stejně jako v předchozím díle je čtenář hozen do světa a společně s hrdiny žije tady a teď. Na zbytečnou omáčku není prostor. Podaří se jim vyváznout ze všech nebezpečí a začít žít alespoň trochu bezpečný život?
O tom, že Dalibor Vácha umí psát, není pochyb. Při recenzi Šedé jsem mu vytýkala, že vytvořil svět se spoustou možností a relativně záhy ho utnul. Jsem ráda, že využil návratu a vytvořil román, který je dle mého názoru lepší než první díl. Perfektní dynamika, nepředvídatelnost, skvělé vykreslení atmosféry alternativní historie s velkými prvky post–apo světa. Přirozeně a uvěřitelně dokázal zkombinovat vulgarismy v běžné mluvě s popisy násilí. Trochu škoda, že knize nebyla věnována lepší korektorská práce.
Pro žánrové knihy mám jiná kritéria než pro tituly, které aspirují na „vyšší literaturu“. Chci se bavit, chci příběhu věřit, chci být ponořena do čtení. Tento román všechny požadavky splňuje v maximální míře. Doufám, že tímto dílem série nekončí a budu mít možnost zjistit, jak to s Jenovéfou a ostatními bude dál. Doporučuji všem čtenářům.
Sovětský svaz se rozhodl proniknout do střední Evropy a vzít si zpět vše, co vždy považoval za vlastní. Objevuje se čím dál více jedinců nadaných psychotronickými schopnostmi, ale stále nemají na růžích ustláno, ba právě naopak. V oblasti odstavené jaderné elektrárny Temelín se shromažďuje nepochopitelná substance, šedá, která hrozí, že urychlí všechny probíhající změny, nebo je dokonce odkloní na ještě nebezpečnější trajektorii.
Jenovéfa se snaží přežít a najít cestu světem, který podezřele připomíná ten náš, jen tam občas něco chybí nebo něco zatraceně nebezpečného přebývá.
Nakladatelství: Epocha
Série: Šedá (2.)
Rok vydání: 2021
Žánr: sci–fi, alternativní historie
Počet stran: 432
Vazba: brožovaná s chlopněmi
Komentáře
Okomentovat