Román o hledání štěstí
Za recenzní výtisk děkuji autorovi Michalu Čagánkovi.
Chci si koupit tuto knihu.
Štěstí máme všichni na dosah, a přesto mnohým z nás uniká. Tak tomu je i v případě hlavního hrdiny knihy Odložený Vesmír. Aleš Hlavinka je dvaačtyřicetiletý podnikatel, který se po revoluci rychle zorientoval na trhu a vplul jako dravá ryba do světa byznysu. Předmět jeho podnikání je, dalo by se říct, trochu bizarní. Vzít z přírody to nejpřirozenější a uzavřít to v plastové lahvi. Stejně jako pitnou vodu však hrdina uvězní ve stísněném prostoru také svého ducha a stává se věznitelem sebe sama. Že peníze a moc nejsou hodnoty, jimiž lze pevně podepřít naplněný život, většina lidí zjistí s první velkou životní krizí. A také Aleše čeká bolestné prozření a tápání ve tmě. Čtenář má možnost vydat se s ním na klopýtavou cestu hledání smyslu života.
Michal Čagánek v novém románu volně navazuje na své romány Malá a Plyšový Buddha. Na stránkách krásně graficky zpracované knihy, proložené půvabnými barevnými i černobílými ilustracemi, líčí velmi sugestivně duchovní transformaci člověka v dnešní konzumní společnosti. Hrdinu nešetři, pitvá jej zaživa, nechává jej prožívat pocity zoufalství, strachu, bezmoci, nastavuje mu zrcadlo, v němž se odráží všechny bolesti, které způsobil jiným i sám sobě.
Při čtení se s vypravěčem pohybujeme na tenké hranici mezi snem a skutečností a ztrácíme přesnou orientaci v čase a prostoru. Proměnlivé tempo vyprávění příběhu – od překotného sprintu až k téměř úplnému dějovému zastavení – přesně koresponduje s tím, co se děje v mysli protagonisty. Vrství se na sebe vzpomínky na dětství, zaznívají dávno vyřčená slova blízkých, vědomí se utápí pod nánosy psychotropních látek a halucinací. O to intenzivněji jsou pak prožívány okamžiky vědomého vnímání.
Zdroj: archiv recenzentky |
Zdroj: archiv recenzentky |
Pomalu jsem kráčel pouští, měkkostí písku, tichem noci. Krůčkem po krůčku až na vrchol duny. Nadechl jsem se a prostor vstoupil do mě. Vydechl jsem a stal jsem se prostorem.
Tak jsem vdechoval hvězdu za hvězdou, tak jsem vdechl i měsíc, tak jsem vdechoval úsvit.
Vstal jsem a šel jsem slunci vstříc. Dávno bylo ve mně, dobře jsem ho cítil, v každé buňce, na každém kousku kůže, hluboko v srdci. Sluneční světlo přede mnou rozprostřelo poušť jako široký koberec. Nesmírně měkký, nesmírně jemný, plný stop. (str. 117)
Zdroj: archiv recenzentky |
Anotace:
Komentáře
Okomentovat