Spisovatel a editor Honza Vojtíšek je často označován jako nejvýraznější představitel českého hororu. Mnohdy se může jevit jako muž připoutaný za monitorem, do kterého vkládá své děsivé povídky, romány, či pomáhá na nohy novým hororovým autorům. H. Vojtíšek stojí i za elektronickým magazínem Howard, s jehož publikací započal v roce 2012. Na projektu Čteme české autory jsme již recenzovali několik jeho děl, a proto si pojďme v rozhovoru ověřit, zda je Honza Vojtíšek jen člověk, anebo něco zlého a démonického. Děkuji Honzovi za příjemný rozhovor.
Knihy, které jsme pro vás recenzovali:
- Rozpolcení (Recenze)
- Sešívance (Recenze)
- Kazatel (Recenze)
 |
| Zdroj: archiv autora |
Tvé antologie často experimentovaly s drabble nebo povídkami psanými společně s jinými autory. Rozpolcení jsou opět tradiční sbírkou povídek dvou autorů, proč?
Vnímám název té knihy jako to Rozpolcení, ne ti Rozpolcení. Ale k otázce, proč ne? Navíc, společných povídkových sbírek dvou (domácích) autorů u nás taky zrovna moc nevychází. Na jednu stranu nejde pořád vymýšlet nějaké experimenty, na druhou stranu, pro mě je vlastně i tohle experiment. Nikdy předtím jsem nic takového neudělal. Já hlavně chtěl knižně vydat nějaké své starší povídky, co se objevily různě v časopisech a antologiích, mít je jaksi na jednom místě, pohromadě, a k tomu přidat pár dosud nepublikovaných povídek. No a pak mě napadlo, že bych mohl půlku knihy nabídnout Ondřejovi, protože jsem jeho tvorbu sledoval dlouhodobě a říkal jsem si, že už dozrál na širší knižní publikaci, že by si to zasloužil a mohlo by ho to nakopnout zase kousek dál. Tak jsem mu to navrhl a on přijal. Bylo to zajímavé pro nás oba, i zábavné, když jsme řadili povídky a některé svými názvy vytvořily překvapivé asociace. A pak naše povídky, vycházejí v podstatě ze stejné zápletky.
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
Představ našim čtenářům e-magazín Howard. Proč po něm sáhnout, co čtenářům může přinést?
Tak čistě nadšeně a propagačně – je to dosud jediný čistě horrorový časopis u nás. Vychází každého čtvrt roku v elektronické podobě (PDF) a je volně ke stažení zdarma. Věnujeme se v něm horroru ve všech možných podobách, formách a kvalitách. Technicky vzato pro nás není měřítkem, jestli je daný horror kvalitní, dobrý, nebo špatný, prostor dáváme i efkovým třídám. Snažíme se v rámci našich možností a schopností přinášet rozhovory se zajímavými lidmi, dávat prostor domácímu horroru, povídkám, recenzujeme, informujeme, často si hrajeme. Jak jsme elektroničtí a nezávislí na finančních nákladech (tedy nad námi nestojí nikdo, kdo by nás ovlivňoval/omezoval financemi), tak si občas můžeme dovolit zajímavé přístupy. Howard je v podstatě čistě subjektivní záležitost každého jednotlivého přispěvatele a přispěvatelky. V jednom čísle někdo něco vychválí, o dvě čísla dál někdo jiný tu samou věc ztrhá. To mi přijde na Howardu jako jedna z nejhezčích věcí. Neurčujeme žádný pohled ani směr, nejsme žádní influenceři.
Jaký tvůj literární počin byl pro tebe psychicky nejnáročnější?
Každý aktuální? Ono každý z nich měl něco. Sešívance – střet několika autorských stylů. Kazatel – první pořádná spolupráce s nakladatelstvím a vše, co to přináší. Antologie – kočírování a řešení autorů a povídek, případně spolueditorství. Ale asi bych takhle uvedl společný román psaný s Ivanem Kučerou Ďáblova páteř. Špatně se mi o tom píše, protože bych hrozně nerad, aby to vyznělo, jako že je tím důvodem Ivan, což není, ale během psaní našeho románu jsem si uvědomil, že už nechci s nikým nic psát společně, protože mi ta forma nevyhovuje a dost mě omezuje. Ke konci jsem se s tím už docela pral a nebýt s románem tak daleko, možná bych to i zastavil. Ale nakonec jsme ho dopsali a je to dobrý román. Snad se dočká vydání.
Co tě drží nad vodou v těžkých chvílích?
Kniha. Hudba. Snění. Dobré jídlo.
Jaký subžánr hororu ti je nejbližší?
Mám hrozně rád satanské a démonické horrory. A horrory, kde zlo vychází z lidí. Taky mám hodně rád příběhy (ale to platí obecně, nejen pro horror nebo jeho subžánry, i když u nich je to mnohem silnější a markantnější), které pokračují v hlavě ještě potom, co je dočtu, nebo dokoukám. Jako že samy o sobě jen spoustu naznačí, předhodí, donutí mě o nich přemýšlet i poté, co skončí a až pak třeba mi to všechno pořádně dojde, sepne nebo naskočí něco dosud neviděného a mně z toho až zamrazí. Tedy příběhy tajemné, zachmuřené, nepřímé. Patří k takovým např. filmový horror Temnota dětské duše s mou oblíbenkyní Leelee Sobieski. Na první pohled obyčejná tuctová duchařina, ale pak jsem šel jednou večer se psem ven, celou vycházku ho přemítal v hlavě a pak bum, najednou mi všechno dávalo smysl a já měl úplně husí kůži.
 |
| Zdroj: nakladatelství Golden Dog |
Jaká kniha tě v poslední době dostala?
Já na podobné otázky nedokážu odpovídat jen jednou položkou, takže: Neviditelný Jaroslava Havlíčka, Mrtvé ženy Martina Štefka, Kšaft, v níž Lubomír Lichý do komiksu převedl dvě balady Josefa Jaroslava Kaliny. A už je to teda déle, ale hodně pod kůži se mi dostal komiks Sunstone, až natolik, že změnil můj dosavadní pohled na komiksy jako formu.
V jednom rozhovoru jsi zmiňoval, že máš nejraději podzim a zimu. Máš nějaké dílo (knížku, film...), ke kterému se v tomhle období opakovaně vracíš? Např. Lynchovu Mazací hlavu? (pozn. redakce: přezdívka Honzy Vojtíška Eraserhead znamená v překladu Mazací hlava)
Je to Lynchovo Twin Peaks (první dvě série) a Fire Walk With Me. A Nekonečný příběh. Mazací hlavu, popravdě, nezvládám často, to je třeba si dávkovat ve správném rozpoložení.
Nedávno vyšla u nakladatelství Paseka Lynchova autobiografie. Budeš si ji pořizovat? (pozn. redakce: jde o knihu Místo snění)
Jasně. Už je na cestě.
Kam na deviace chodíš? Inspiruješ se někde, nebo vybíráš ze svých zkušeností?
Ony chodí za mnou. Prostě koukám kolem sebe, sleduju, absorbuju, ptám se, co by kdyby, rád odhaluju a zjišťuju, proč lidi dělají, co dělají... Jde to samo. Lidi jsou dobrá inspirace.
Inspiroval tě někdy k tvorbě nějaký sériový či masový vrah? Máš vyhlídnuté nějaké české vrahy, kteří jsou zajímavým námětem?
Ne. Sérioví vrazi jdou tak nějak mimo mě. I v Howardu se snažím tomuto tématu vyhýbat, i když na něj jednou zákonitě asi dojde. Popravdě, lidi, které fascinují sérioví vrazi, někdy až tak, že to hraničí s jejich oslavováním, mi přijdou trochu divní. Tohle je na mě až moc realistické a „překračující“ mé vnímání horroru jako „zábavného“ žánru.
V jednom rozhovoru jsem četla, že jsi dělal psychologický test a vyšlo ti, že jsi sadista, který má rád ponižování. Použil jsi to v nějaké své knize? Pracuješ s touto myšlenkou při psaní?
Asi je třeba to uvést na pravou míru. Šlo o test na jedněch stránkách věnovaných BDSM a celý ten test je stavěný na BDSM vztahu, tedy domluvených praktikách, aby daný člověk, který si test dělá, zjistil a odhalil své preference. Nejsem, samozřejmě, žádný magor, co by přepadával lidi a mučil je. Taky to neznamená, že je to můj průvodní jev a jinak se neprojevuju. Technicky vzato to o mně nevypovídá vůbec nic. To jen, aby nedošlo k nějaké mýlce. Obzvláště v téhle oblasti mají lidi ještě pořád neúplné nebo nejednou zkreslené představy. Dominanti si se submisivy nedělají, co chtějí, dělají jen to, co jim submisivové dovolí a na čem se domluví. Ale to by bylo asi na delší povídání, naštěstí k tomu dnes jdou sehnat informace poměrně lehce. A ano, občas se někde něco objeví. Např. v románu, který jsem dopsal před pár dny, je celá jedna dějová linie věnovaná BDSM.
Pokud by ses stylizoval do role vraha, jakou svou postavu bys popravil, jakým způsobem a proč?
Koukám, že mě tenhle rozhovor nechce ukázat ve zrovna pozitivním světle. Já mám všechny své postavy rád. Navíc nejsem zastáncem trestu smrti. Ale sám nemám rád, když se zpovídaní vykrucují z odpovědi, takže kdyby na to náhodou nějakým nuceným zázrakem mělo dojít, tak asi, pravděpodobně, Taťku z povídky „Pusť mě ven“. Protože je to hajzl a takové věci se prostě nedělají.
Hororový žánr nabízí spoustu možností, dokonce i co se týče milostných linií. Máš v oblibě toxické vztahy, dramatické romance, které končí jak jinak než kvalitním úmrtím?
Každý příběh, každá zápletka si žádá svůj vztah, je-li tam třeba. Na skoro každém intimním vztahu je cosi temného, tajemného až mrazivě děsivého. Je to jeden z nejsilnějších okamžiků, kdy se jeden mnohdy zcela oddává druhému. Mám ale rád příběhy, které nekončí zrovna happy endem.
Vkládáš něco ze sebe do svých titulů, nebo se naopak inspiruješ někde jinde? Nepřemýšlel jsi o napsání vlastní autobiografie, kde bys své zážitky trochu přiostřil fantazií? Nebo by naopak stačila realita, ze které by čtenáře mohlo zamrazit, či by je nadchla natolik, že by ji přečetli jako příběhy z neobyčejného života naráz?
Tohle je taková ošemetná otázka. Myslím si, že by správně neměla být vůbec pokládána a rozvážnými autory zodpovídána, protože by mohla rozfoukat tu (pro mnohé příjemnou a žádoucí) mlhu napětí. Je autor a je jeho dílo, sám jsem, ne stoprocentním, ale většinovým zastáncem názoru, že by dílo nemělo být nahlíženo optikou autora, ale jako samostatné a svébytné (samozřejmě to asi nejde brát definitivně, obzvláště, jde-li o dílo vyloženě propagandistické). Mě samotného při čtení knihy její autor či autorka vůbec nezajímá, zajímá mě jen ta kniha samotná a nepromítám si do ní povahu či činy jejího tvůrce či tvůrkyně. Ale obecně si myslím, že asi většina autorů a autorek, ať už vědomě, nebo nevědomě, okrajově, nebo hlouběji, do své tvorby vkládá něco ze svého vlastního života, něco, co zažili, zaslechli, s čím se setkali. Inspirace je opravdu všude, mě samotného někdy překvapuje, z čeho všeho lze vykřesat příběh. K té autobiografii. A ono by to někoho zajímalo? Asi mě to tu a tam někdy napadlo, to ne, že ne, ale s největší pravděpodobností bych se k ní nikdy neuchýlil, protože bych nechtěl ublížit lidem okolo mě. A rozhodně bych nic nepřiostřoval fantazií, popíralo by to samotnou podstatu biografie. Mimo to, žiju úplně normální průměrný, ničím zajímavý život. Jen se mi poslední dobou daří plnit si pár snů, to je všechno.
Když pominu tvou roli autora a vydavatele... Kdo je Honza Vojtíšek? Jaký je v soukromí?
Sakra, to je otázka. Opravdu jsem ten nejvhodnější na ni odpovědět? Když se zeptáte režiséra, jaký je jeho film, uvěříte mu, že skvělý? Pokud bych se měl nějak popsat a vystihnout, asi bych k tomu použil dvě mé oblíbené písně, které by se daly považovat za jakési mé hymny. V Kozmopolitné slovenští Nonconformist zpívají: „Našou vlasťou je Zem. Naším národom je ľudstvo. Našim jazykom je láska. Našim zákonom je rovnoprávnosť.“ (I když s tou láskou, no... občas umím být docela kousavý). No a v písni Credo polští Włochaty zase zpívají o anarchii, míru a lásce a shrnují to refrénem: „Ale pro mě je to symbol, něco, co nemůže být, ale drží mě to při životě. Jako ty máš svou vlast, řád a pořádek, já mám svobodu ve své duši – a to je všechno!“ Jsem patrně exemplární případ extrovertního introverta. Necítím se moc dobře v místech, kde je moc lidí pohromadě, sám na ostrově bych vydržel hodně dlouho, pokud by tam byly knihy klidně do konce života. Občas působím jako nedružící se podivín. Tu a tam se stydím za to, že jsem Čech, častěji se stydím za to, že jsem muž, asi nejvíce se stydím za to, že jsem člověk. Čím jsem starší, tím více jsem misantrop.
 |
| Zdroj: archiv autora |
Někde jsi zmiňoval, že spoustu věcí neřešíš a nechávají tě naprosto chladným. Co tě ale dokáže vykolejit, nebo zvednout ze židle?
Nemám rád, když se někdo zbytečně podceňuje. Nerad bych vyzněl jako nějaký sexista, ale hodně mě to štve u žen – jsem tlustá, nesluší mi to, nejsem hezká, tohle nezvládnu... Nemám rád, když se někdo pořád za něco omlouvá. Jako předchvilného člověka mě spolehlivě dokáže vytočit nedochvilnost. No a nejhorší jsem, když mám pravdu.
Jako čtenář a fanoušek filmových hororů jsi podle svých slov už dost otrlý a jen tak něco tě nevyděsí. Proto mě zaujalo, že ti husí kůži vyvolala jedna scéna z knížky Hlava plná přízraků, která u nás nebyla čtenáři příliš dobře přijata. Můžeš prozradit, která to byla a jak na tebe kniha působila jako celek?
Je tam scéna, která popisuje, že hlavní hrdince najednou někdo přestavil pokoj, že některé věci byly jinde než dosud normálně. Když mi to má mysl vizualizovala a vlastně mě hodila do té představy, fakt mě to vyděsilo. Pro mě je ta kniha ukázkou, že i z provařeného tématu jde vytvořit chytlavý, poutavý, zajímavý, strašidelný a pohlcující příběh. Neřekl bych, že v ní forma předstihla obsah, ale o její výrazné klady se forma zasloužila takřka totožnou měrou jako její obsah.
Existuje pro tebe nějaké tabu, které bys do svých děl nikdy nevložil?
Myslel jsem si, že je to zabití dítěte, ale nakonec se mi dostalo do Kazatele. Byla to taky první scéna v mé tvorbě, u níž došlo k autocenzuře. Tedy ne, že by tam ta scéna nezůstala (a jde o novorozeně), ale původně byla mnohem syrovější, drsnější a ano... hnusnější. Samotný úkon v knize zůstal, ale je nakonec odvyprávěn jinak. No a v Ďáblově páteři je to ještě horší, tam jsme si už servítky nebrali. Tedy vlastně já, páč je to v mnou psané části. Ale Ivan proti tomu nic neměl, tak je to teď i na něm. Takže, dosud jsem k nějakému takovému tabu nedošel. Možná existuje, ale ještě jsem nedosáhl jeho výšin a nepřiblížil se k němu. Opět to ale vychází z mého pohledu – pokud to dílo vyžaduje a chce, tak to tam má být, nezávisle na tom, co si o tom já jako autor myslím.
Víme o tobě, že umíš polsky a často zmiňuješ, kolik dobrých hororových knih či povídek je přeloženo či vydáno v tomto jazyce. Nepřemýšlel jsi někdy, že bys některé povídky překládal a obohatil tak hororové fanoušky i na domácí půdě?
Tak překládám polské autory a autorky do Howarda, co to jde. Občas i do nějakých antologií. Ale na samostatnou knihu to zatím nevypadá. Nevychází dost domácích povídek, kdo by chtěl vydávat polské? Ale třeba se to časem změní. A já jiný jazyk než polštinu neumím, takže překládat z angličtiny musí ostatní.
V jednom rozhovoru jsi zmiňoval, že i normální lidé mají své úchylky. Pro ty, kteří tvá díla nečetli a teprve se chystají, jaké deviace mají tvoje postavy?
Všechny, co mě napadnou. V jedné povídce byla například letmo zmíněna postava, kterou vzrušují vaječné skořápky, v Rozpolcení je celá povídka o muži, který miluje knihy. V Kazateli je postava, která si platí prostitutky, aby je mohla bít, je tam taky letmo zmíněn muž, který se rád nechává penetrovat podpatkem kozačky. Úchylky jsou úžasná, zajímavá a zvláštní věc, pokud nejsou nikomu nuceny a nedochází jejich prostřednictvím k omezování a vykořisťování. Vždyť už jen ta představa, co všechno dokáže někoho vzrušit, je neskutečná. Vlastně i z toho důvodu nemám moc rád výraz úchylky. Má zbytečně negativní konotace.
Který tvůj počin obsahuje nejbrutálnější scénu, kterou jsi se kdy rozhodl ztvárnit? A máš v úmyslu ji někdy pokořit v plánovaném románu či povídce?
Uf, to je na zapátrání v paměti. A hlavně na úhlu pohledu. Možná asi zabití dívky v „Nesprávném odrazu“? Přijde mi takové hodně odlidštěné, až neuctivé. Anebo přestřihnutí nosní přepážky a „nafukování“ postavy v Kazateli? Je fakt, že z toho mrazilo i mně. A v Ďáblově páteři je jistá scéna týkající se mužského rozkroku... Já nad scénami nepřemýšlím stylem: teď napíšu tu nejbrutálnější, v tom příběhu to prostě má být, nebo nemá, pokud si to příběh žádá, na míru brutality nehledím, píšu to tak, jak to má být.
 |
| Zdroj: nakladatelství Golden Dog |
Co ty a černý humor? Používáš ho ve svých dílech? Mohou se milovníci černého humoru těšit, že se u tvých knih budou smát jako hyeny?
Já mám černý humor rád. Víte, jaký je rozdíl mezi vagónem písku a vagónem dětí? Písek se nedá přehazovat vidlemi. Nepíšu horrory primárně k tomu, aby se u nich lidi smáli. Faktem ale je, že mi nejednou někdo řekne, hele, tohle bylo dobrý, to mě fakt pobavilo, dobrý fór. A já si v duchu řeknu, ale u toho jste se smát neměli, to mělo děsit. Ale to už je asi taková lidská povaha. Tvrdí se, že jedním z prvních projevů strachu je smích. Češi opravdu jsou smějící se bestie, proto je i domácí (ale např. i polský, snad je to dokonce celoslovanská vlastnost) horror tak často propojen s humorem. Primárně ale horror s humorem nespojuju. Nějaký vtípek se třeba objeví, ale vyloženě záměr to není. Popravdě to moc rád nemám, myslím, že komediálního horroru je až zbytečně moc.
Jsi fanouškem asijského Gore hororu, případně Asiatek koupajících se v krvi. Kdy tě tahle záliba vlastně oslovila do té míry, že ji natolik miluješ a přednášíš o ní?
No, ty Asiatky se můžou koupat v čemkoliv, nejsem vybíravý. Tak, obliba asijských žen je asi jeden z nejběžnějších západních fetišů, až se z toho už stal v podstatě kýč. A fanoušek gore, ono to vychází spíše z toho, že tam většinou hrají hezké herečky, gore jako takové zase zrovna moc nemusím, respektive mi nic moc neříká. I když v asijském (až absurdním) podání to má své kouzlo. No a právě tohle asi dohromady secvaklo, když jsem objevil krásy asijských horrorů, tedy cca před nějakými patnácti–dvaceti lety. Kdy jsem si uvědomil, že se mi líbí Asiatky, to už si fakt nevybavím. Možná v dětství při sledování Goro, bílý pes? Opravdu nevím. Na přednášky je to fajn téma, protože není nijak vážné, ale naopak hodně odlehčené, dá se tam hodně improvizovat a mnohdy doprovodné obrázky řeknou více než já.
Na čem konkrétně nyní pracuješ a na co se čtenáři mohou těšit?
Před necelými dvěma týdny jsem dopsal svůj třetí román. Zvláštní je tím, že nejde o horror. Aktuálně ho upravuju. Letos si už dám se psaním pokoj, celý příští rok se chci věnovat jen povídkám. Mám jeden takový nápad, něco jako osobní radost, který bych snad mohl dát dohromady. Jen před pár dny jsme nakladateli odeslali ke zvážení knihu, na které jsme letos pracovali s Petrem Bočkem. Byl to v podstatě impulsivní nápad, který jsem chtěl zpracovat sám, ale Petr se nakonec chytil a nabídl, což je jen k dobru knihy. Nejde o naši společnou tvorbu, kniha ale spojuje naši společnou lásku k určité formě a horroru. Už nějakou dobu se chystá společná kniha s Miroslavem Pechem, každý z nás v ní bude mít jednu novelu. Připravuje to jeden českobudějovický časopis, mělo to vyjít někdy na podzim, ale s ohledem na současnou situaci kdo ví, kdy (a jestli vůbec?) to vyjde. No a na Slovensku by po nakladatelích měl lítat již zmiňovaný společný román s Ivanem Kučerou Ďáblova páteř (slovensky Diablova chrbtica), syrový horror ze Slovenska z konce 13. století. Kromě toho makám na dvou antologiích a jedné karetní hře, ale o věcech, na nichž teprve pracuju, nerad mluvím. Samozřejmě letos nebude chybět tištěný výběr ze druhého ročníku Howarda u nakladatelství Golden Dog a regulérní prosincové číslo, na kterém právě pracujeme.
Komentáře
Okomentovat