Nový domov, nový začátek?
„Zatím ses vždycky podle jeho rad řídil. Na můj názor se nikdo neptá. Vy rozhodujete o všem. Každý den sem přijde udělovat rozkazy a ty uděláš všechno, jak on řekne. To nemáš vlastní úsudek? Zajímá tě vůbec, co si o tom myslím já? Budeš tady žít s Pedrem, nebo se mnou? Do prdele!“ „Ššt, holčičko, uklidni se…“ „Já nejsem žádná holčička!“ křičím, vlastně jsem tím přesně vystihla, co se se mnou právě děje. Emička se nechává slyšet. Nikdo ji nevidí ani neslyší, její mínění není důležité. Cítí se bezmocná. Španělštinu ještě neovládám dost na to, abych mohla prosadit svůj názor, aby můj hlas platil. Zlobím se a jsem z toho smutná. Tak to u mě bývá. (str. 43)
Za recenzní výtisk děkuji autorce Emě Šindelářové.
Chci zakoupit tento titul!
Život bývá častokrát těžký sám o sobě, ale někteří z nás si ho s radostí komplikují. Emě se plní sen a společně s nizozemským přítelem Basem se rozhodne pro cestu do Španělska. V horách Las Alpujarras kupují opuštěnou finku, plánují renovace a zapuštění kořenů v nové domovině. K jejich smůle začíná pandemie covidu, která zavání nejen možným zdravotním problémem, ale především velkou vzájemnou prověrkou. Dokážou najít porozumění navzdory odlišnému emocionálnímu nastavení?
Ve čtyřiceti čtyřech pojmenovaných kapitolách autorka opouští své alter ego Báru, s níž jsme se seznámili v románu Jako tažní ptáci, a plně přiznává, že její nejnovější počin je osobní výpovědí popisující autobiografické okamžiky. Pracuje s podobným principem, tentokrát však vymění Holandsko za drsnou Sierra Nevadu. Partner Bas, věčně se uzavírající do slupky a nevpouštějící k sobě emoce druhých, zůstává, stejně tak jako jeho děti, jež nejsou ze vztahu nadšené. Pomůže jiná země k nalezení větší blízkosti i sebelásky vůči vnitřnímu dítěti?
Příběh poznáváme pomocí autodiegetického vypravěče, kdy s Emou nahlížíme na nové prostředí a překonáváme neznámé překážky. Standardní lineární popis se mísí s niterními zamyšleními, pochybami i snahou nesnižovat vlastní váhu. Obecná čeština se prolíná se spisovnou, součástí je i menší množství španělských slov, jež jsou přímo opisem vysvětleny nebo přirozeně vyplynou z rázu věty. Naleznou štěstí v drsných horách?
Přestala jsem háčkovat a zírám strnule před sebe někam na protější zeď. Ano, jako zkamenělá. Věděla jsem, že mě Flóra nemá moc v lásce, stejně jako její bráchové, ale tohle? Taková slova jsem nečekala, netušila jsem, jak silná její antipatie ke mně je. Teď mě zase mrzí, že je technika tak vyvinutá, že jsem slyšela všechno slovo od slova z vedlejší místnosti. Kdyby mě tak bylo napadlo dát si na hlavu sluchátka, poslouchat oblíbené písničky přes Spotify nebo tak něco, také takový krásný vynález! Nebo kdybych tak byla bývala šla na procházku. Tohle jsem fakt slyšet nechtěla. Flóra asi nemá ani tušení, že slyším každé slovo. Vždyť, když se setkáme, se ke mně chová trochu chladně a odtažitě. Doufala jsem, že si na mě zvykne, že to bude dobré, že až když se poznáme lépe, bude ke mně přátelštější. Nevěděla jsem, že Flóře tak hrozně vadí, že tu jsem. Proč? Co se stalo? A jak to, že jsem jako kámen? To jsem ještě nikdy od nikoho neslyšela. (str. 55)
Dominantní kulisou je osamocená usedlost, s níž se snaží sžít. Zapadnout do lokální komunity a napojit se na místní energii nebude jednoduché. Jak moc je důležitá voda a proč není dobré si znepřátelit vodnáře? Podle čeho vybírat plodiny a proč se ne všemu bude dařit? Zavítáme ale i do Čech či Nizozemí, čímž se změní nálada díla a z „vesnického cestopisu“, jak označuji, když se lidé z města snaží o farmaření, přemítáme o vydání díla, atmosféře v Československu roku 1968 a rekapitulujeme dosavadní protagonistčin život. Zvládla se naučit opečovávat vnitřní Emičku natolik, aby sebehodnotu neurčovala podle chování ostatních?
Přechod od samotné španělské vakace k dalším oblastem výrazně proměňuje tempo. Veskrze psychologické zamyšlení o ženské síle, vztazích a odhodlání je doplněno tematicky rozdílnými a na první pohled nikoli nezbytnými fragmenty, jež sice vytváří celistvý obraz, nicméně již tak pomalejší dynamiku prakticky zastavují. Na román je potřeba mít čas, abyste přivykli jeho rytmu. Neočekávejte jednoduché čtení pro ženy, u něhož vypnete mysl. To by se vám vymstilo.
Je lehké napsat, že hrdinčina charakteristika neprošla velkým posunem, a přestože je jí přes padesát, může působit jako drama queen s neočekávanými mentálními propady. Nebuď ale, čtenáři, tak přísný a podívej se na ni jinou optikou; co když dřívější partnerské přešlapy a nízké sebevědomí jí neumožňují, aby si více věřila? Je snadné ji odsoudit za hysterčení, a možná právě až zralejší žena se zkušenostmi pochopí, že jen touží být někým zcela a opravdově milována. Homeopatka, která ale neumí španělštinu natolik, aby si otevřela soukromou praxi, je i po finanční stránce limitovaná. Bas je stavěn do kontrastu jako tak trochu bručoun, s nímž ji pojí láska k tangu i společnému budování, nicméně stejně rychle si dovede vlézt do ulity málomluvnosti, bez sebemenší snahy o vysvětlení. Tenká hranice vzájemného pochopení je napnutá k prasknutí a stačí málo, aby se definitivně přetrhla. Stojí při ní? Bude jí v těžkých chvílích oporou? Nenastal konečně čas chtít od protějšku něco víc, nebo je to jen romantická iluze, jež by dlouhodobě neobstála?
Odcházím. Jak je tohle možné? Copak to necítí? Je to jen můj pocit, něco si namlouvám? Ano, má pravdu, že spolu jíme a spíme, ale je mezi námi chlad, chybí pocit blízkosti, náklonnosti. Schází mi intimita a nejde tu zdaleka jen o sex. Není to poprvé, kdy podobná situace nastala, měla bych už být poučená, jak se chovat. Konfrontovat ho s něčím, co se jen špatně dokazuje, jako třeba odtažitost a chlad, ho ode mne ještě více vzdaluje. Starý vzorec se opět naplnil. Chlapeček Basík se schoval za tlustou zdí. Moje holčička Emička také převzala kormidlo. Moře je neklidné, snaží se dostat loď bezpečně do přístavu, ale nikdo na palubě ji neposlouchá. Posádka se vzbouřila. (str. 142)
V textu se vyskytuje řada překlepů; „ostěhovat se do jiné země“, vypadlá slova – vracím se (se) třemi, nadbytek slov ve větě, nebudou neopouštět místo nebudou opouštět apod. Na řadě pozic by pro větší plynulost stálo za to upravit slovosled. Přestože cesta začíná listopadem 2019 a tím pádem plíživě přitvrzujícími covidovými opatřeními, naše dvojice si s tím hlavu neláme. Koupili nemovitost a stěhují se nehledě na rizika, což někoho může v kombinaci s Eminou zálibou v alternativě popudit. Otázkou taktéž zůstává, do jaké míry zachovala spisovatelka autenticitu a zda předem věděla, jaký výsledný dojem chce vzbudit.
Kde hnízdí orli představuje dílo blikající vztahovými vykřičníky. Přes prvotní zdání cestopisu a zabydlování se stočíme k rodinným dramatům a partnerským peripetiím. Potěší všechny, kdo mají rádi otázky o hledání hranic a místa na zemi v kontextu vnitřní rozervanosti a pochyb. Co je vlastně štěstí? V čem ho hledat, aby bylo trvalé, pokud to vůbec lze?
On si o sobě myslí, jak je šikovný a chytrý a že jen málo lidí dokáže pracovat tak dobře jako on. Také pokládá za nutné ostatní poučovat a nazývá to „vysvětlováním“. Ti ostatní, které má zrovna na mušce, se ale naštvou, anebo znejistí, což je můj případ. V Mickově hlasu je také známka zpruzení. Je to fakt těžké, mít tak šikovného tatínka. Je mi ho trochu líto. Děti jsou zrcadlem svých rodičů. Přesně odráží jejich silné i slabé stránky. I vlastnosti, které se ti protiví na někom jiném, o tobě leccos vypovídají. Tak to funguje mezi přáteli i ve vztazích. Jenže před dětmi neutečeš. Budeš je milovat takové, jaké jsou, i s těmi protivnými vlastnostmi. Partnera, který ti nevyhovuje, můžeš opustit. S kamarádkou, která tě pořád jen poučuje a myslí si, že všechno ví líp, se přestaneš stýkat, ale děti budou navždy tvými dětmi. Musíš je přijímat takové, jaké jsou. Ba co víc, můžeš se od nich mnohé naučit. (str. 181)
Ema Šindelářová i v druhé knize čerpá ze svých zážitků emigrantky začínající v Nizozemí. Vychází z reálných základů, používá skutečná jména. Témata citové zdi, strachu z opuštění a nalezení vnitřní svobody zpracovává i v nejnovějším počinu.
Nemohu se ubránit dojmu, že jsem četla svým způsobem recyklaci předchozího románu, okořeněnou o španělské zajímavosti. Problémy víceméně stejného rázu i s podobným vyústěním. Táhlé tempo s roztříštěnou kompozicí, kdy mi úplně nevyhovoval fragmentární styl vyprávění v druhé polovině. Zamyšlení nad prvotinou, či osvobozením? Finální drama se synem? Proč? Nicneříkající konec jen podporuje mou myšlenku, kdy úplně nerozumím, co jsem si měla odnést, poněvadž z každého segmentu jsem dostala kousek. Naději? Bohužel se nedomnívám, že bych si knihu a její poselství déle uchovala v paměti.
Závěrečné hodnocení: 62 %
Když se Ema, česká emigrantka žijící v Nizozemí, rozhodne s partnerem Basem koupit opuštěnou usedlost ve španělských horách Las Alpujarras, věří, že začíná nová, idylická kapitola života. Namísto růžového sadu se však hned po dramatickém odjezdu uprostřed první vlny pandemie a tvrdého lockdownu noří do nelítostného boje s vlhkostí, nefunkčním topením a zarostlou džunglí namísto zahrady. Rychle však pochopí, že těžší než práce na pozemku je Basova emocionální zeď, kterou si před světem vytvořil, a její vlastní strach z opuštění, čímž se hledání hnízda mění v cestu za vnitřní svobodou.
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2026
Žánr: román pro ženy
Počet stran: 248
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat