Jak zničující dokáže být (ne)láska
Strach, že už nikdy nenajde opravdovou lásku, nikdy ji nikdo nepochopí a nepřijme takovou, jaká je, nikdy nepocítí spojení s jinou duší, tento strach je každým rokem silnější. Cítí, jak jí ubývají síly, slyší, jak jí hodinky dál tiše tikají, a ví, že to tikání jednou přestane. Kolik má ještě času, kolik energie? Kolik lásky má ještě nazbyt, po pěti rozvodech? (str. 33)
Za recenzní výtisk děkuji autorce Emě Šindelářové.
Chci zakoupit tento titul!
Bára dětství strávila v československém socialismu. Láska jí nikdy moc nevycházela, a když se přes inzerát seznámila s okouzlujícím Holanďanem, neváhala ani minutu. Sametová revoluce otevřela hranice, a tak jako rozvedená, s dcerou Kristýnou, zamířila vstříc novému životu. Rozčarování přicházelo po kapkách, ale intenzivně…
Padesát osm pojmenovaných kapitol rozděluje naši pozornost do dvou časových rovin. V první je Bára malým děvčátkem, které touží po uznání a ocenění rodičů. Postupně nalézá vztahy, které ji nenaplňují a spíše frustrují. Druhá linka popisuje skoro padesátiletou ženu trvale žijící v Nizozemí s dospělými potomky a rozjetou kariérou klasické homeopatky. Přesto v milostných otázkách zažívá zklamání. Bude Bas mužem, s nímž zestárne, nebo to opět není ten pravý?
Když byla ještě malá, bývala kvůli tomu často smutná. Její mladá naivní duše si myslela, že je jediná. Že jí nikdo nerozumí. Teď se s tím už smířila, jako se lidé dokážou smířit s chronickými nemocemi. Už ví, že je sama a že jí nikdo nerozumí. Že není realistické doufat, že nám někdo někdy bude úplně rozumět: partner, děti, kamarádi, zbytek světa. Ne. Je šťastná, když pocítí aspoň chvilkové porozumění a pocit blízkosti. S Basem, s jednou ze svých kamarádek, s dětmi nebo s někým úplně cizím. To je přesně to, co lidi spojuje: pocit samoty a pocit, že nám nikdo nerozumí. (str. 12-13)
Vypravěč je postaven do role pozorovatele, jenž nás pomocí třetí osoby seznamuje s Bářiným životem. Zná všechny protagonistčiny pocity, vztahovou i profesní pouť. Ačkoliv se snaží být nezainteresovaný, pro úzce zaměřený profil orientovaný na podrobné duševní rozpoložení sklouzává do subjektivního tónu. Hojně používá krátké, až úsečné věty, snažící se situaci dodat důraz a fatálnost. Nehodnotí, nicméně používá spojení, jež vás ovlivňují v úsudku.
Dominantním prostředím se stává zahraničí, vyplněné občasnými návštěvami rodičů. Pokaždé přijíždí s novým manželem, takže není divu, že místo vřelosti ji přivítá chlad. Jaké to je pro pětkrát rozvedenou ženu stále začínat od znova? Už tak pošramocené sebevědomí čím dál častěji vybízí k palčivé otázce: co musí udělat pro to, aby byla milovaná? Být přistěhovalcem v cizí zemi, naučit se jazyk, zvládat domácnost i finance není jednoduchá pozice. Nalezne nakonec co hledá, nebo to vlastně pořádně neví?
Tempo knihy je velmi pomalé a navzdory tomu, že představuje život nabytý silnými momenty, sklouzává spíše k psychologickému až filozofickému rozjímání, což vzhledem k použité stylistice dynamiku ještě zpomaluje. Dostanete však mnoho témat k zamyšlení: kdy je společností tolerován odchod od problémového partnera, respektive kdy jste se pro okolí snažila dostatečně, co dělá domov domovem, jak náročné je přijmutí vlastních dětí novou známostí, jak se do dospělosti promítá, když máme od dětství pocit, že nejsme milovaní a oceňovaní a kdy je prostě správný čas zabouchnout dveře a věnovat se svým potřebám. Je to sobectví, nebo jen nutnost?
Nikdy nepochopil, že někdy pomůže prostě jen s někým být. Být přítomen. Že pohlazení, ruka kolem ramen, šálek čaje nebo sklenice vody může být ohromná pomoc. On jede radši do autoklubu. Rozbité auto je pro něj snazší než porouchaná žena. Auto, ze kterého teče olej, se dá opravit. Ale jaký nástroj potřebuješ na ženskou, ze které tečou slzy, to vážně neví. (str. 188)
Bára je veskrze nešťastná duše s malou holčičkou uvnitř, jež naráží na nepochopení. Koloběh zklamání často doprovází pláč a pochyby o sobě samé. Snaha zavděčit se ostatním se střetává s vlastními touhami. Mít někoho, kdo by ji podpořil a vyslechl, se zdá být nadlidským úkolem. Prototyp zklamané ženy, jež se snaží, ale pořád je to málo, je vyprávěn s upřímností a citlivostí. Svět, do něhož je nám umožněno nahlédnout, má až ezoterický nádech.
Autorka leckdy používá osudové formulace, což v kombinaci se zevrubným popisem nitra může vyznívat strojeně a pateticky. Někomu nemusí vyhovovat krátké věty či leckdy horší stylistika a vyznění, která pravděpodobně vznikla překladem z holandštiny. (Kde ale bude nejlépe vlézt do vody apod.) Místy zbytečné opakování a dumání nad již zpracovanými motivy.
Jako tažní ptáci je zprostředkovanou výpovědí o ženě, která sice měla ambice a sny, ale malá míra podpory ji uvedla do kruhu plného pochyb a malého sebevědomí. Pokud si zvyknete na pomalé tempo, oceníte propracovanost vnitřních pochodů. Knihou se takzvaně musíte pročíst, abyste se naladili na její atmosféru a svíravý tón. Otázkou zůstává, do jaké míry se spisovatelka inspirovala vlastním životem, poněvadž společných bodů je spousta. Od stěhování do Nizozemí či podobné pracovní pozice po záliby v tangu či pojmenování dětí (Kristýna, Sebastian, Thomas).
Je špatné být náhražkou? Nejsme všichni trochu náhražka za něco, pro někoho? Není partnerská láska náhražka za lásku našich rodičů? Nehledáme v přátelství něco, co nám chybí ve vztahu s partnerem? Nemá láska, kterou cítíme ke svým dětem, nahradit milostný vztah? Není cigareta náhražka matčina prsu? Alkohol náhražka za utěšující slova a pocit štěstí? Náš hlad po znalostech hladem po respektu? Naše kariéra potřebou uznání od rodičů? Nahrazujeme lásky, city, věci, domy, lidi. Ale sami náhražkou být nechceme. Naše místo po boku partnera musí být exkluzivní. Chceme být originální, ne nahraditelní jako kávovar. (str. 166)
Pokud se rádi babráte v citech a nevadí vám přecitlivělá až úzkostná hlavní hrdinka, je to pravé čtení přímo pro vás. Doporučuji spíše ženám staršího věku, které se vcítí do všemožných karambolů a snáze se s hrdinkou a jejími problémy ztotožní.
Ema Šindelářová se kromě literatury věnuje koučinku a klasické homeopatii. Zaměstnání si v minulosti vyzkoušela několik: tréninkový herec, tanečnice a zpěvačka v zábavních programech, pracovnice archivu městského úřadu či učitelka humanismu na základních školách. Kromě povídek, esejí a příspěvků do odborných časopisů má na kontě již řadu vydaných titulů, zajímavostí však je, že v nizozemštině. Jako tažní ptáci je prvním česky vydaným románem. Rodačka z jižních Čech se v roce 1991 odstěhovala do Nizozemska, v současné době pobývá ve Španělsku. Ve volném čase se ráda věnuje argentinskému tangu.
Spát je fajn. Spát je magické. Chvíli tu nejsi. Jako bys byl chvíli mrtvý. Než se probudíš… Než si uvědomíš, že hraješ roli v dramatu a nemůžeš vykopnout Režiséra. Musíš to s ním prostě sehrát. A snažit se, aby tě nevykopl on. Režiséři se nevyhazují, herci někdy ano. Ale toto je její film, její drama, musí hrát. Nakonec má přece hlavní roli. Ale ona už nemůže. (str. 238)
Rozhodně oceňuji, co se titul snažil sdělit, a musím říct, že se mi v konečném důsledku líbil. Myslím si však, že by si zasloužil trochu jinou formu. Ať již způsob vyprávění, tak místy učesání textu. Zvolený útvar nedokázal poskytnout plné ponoření do příběhu a čtenář zvyklý na dramatičtější počiny se může nudit. Pokud hledáte psychologické čtení, u něhož se zklidníte a zamyslíte nad vlastním životem (a třeba budete vděční za to, co máte), Jako tažní ptáci mohou splnit tento účel.
Závěrečné hodnocení: 74 %
Kdyby byla Bára pták, nejspíš by byla sokolem stěhovavým. Její neúnavná křídla jsou roztažená mezi dvěma hnízdy – tím rodným v Čechách a novým v Nizozemsku. Tam uletěla hledat svobodu, lásku a partnerské souznění. Bára překonává složité vztahy s muži i kulturní rozdíly, stává se matkou a objevuje svá stará vnitřní zranění. Její svobodnou sokolí duši už několikrát sežehly nepovedené vztahy, ale po vzoru bájného fénixe se stále znovu rodí. Najde v sobě sílu protančit se k nové naději na lásku?
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2023
Žánr: román pro ženy
Počet stran: 248
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat