Expedice Alois 84
Žaludek jsem měl stažený jako při sexu s o dva roky starší holkou, před kterou jsem před pětadvaceti lety srdnatě předstíral, že to není poprvé, a v duchu jsem si opakoval, že jsem připravený na všechno, co Společenství mé zemi provedlo. (str. 40)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.
Chci zakoupit tento titul!
Rok a půl uplynulo od okamžiku, kdy byl František Moravec na Zemi. Netuší, jak moc se pod nadvládou enlilů změnila a jestli náhodou nepřipomíná zničený kráter s otroky. Cesty vesmíru jsou nevyzpytatelné a vypadá to, že tentokrát posádka Kraksny zamíří přímo na jeho domovskou planetu. Nalézt mrtvou schránku plukovníka Batisty, spojit se s Pozemskými legiemi a splnit Vodičkova poslední přání. Říká se, že pod svícnem je největší tma, ale šance vyváznout se zdravou kůží moc velká není…
Šestnáct pojmenovaných kapitol na vás zaútočí brutálně nostalgickou vlnou. Tentokrát sledujeme, co vznikne, pokud se namíchá socialistické Vyprávěj s mimozemskou invazí. Méně akce i hlášek, ale větší důraz na hloubku rozhovoru, jenž se tentokrát netočí jen kolem toho, co Giuseppe zkazil v kuchyni. Odkazy na oblíbené pokrmy, kulturu a život. Moravec ale nemá čas se přehnaně dojímat ani dělat ostatním průvodce po krásách památek českých. Práce nepočká.
Ich-formový vypravěč kombinuje představování podmínek přeživších, pátrání po schránce i chuť naplnit všechny body Aloisova seznamu, čímž vznikají situace humorné i nebezpečné. Obzvlášť pokud mu do výpravy vstupují nejen staří známí šmejdi, ale i noví. Pasáže nostalgického stesku, ať již po dřívějších časech, tak po osobách, jež osazenstvo opustily, jsou příjemně melancholické s perfektním načasováním odlehčenějšího tónu, který snahu příliš se nimrat v minulosti zavčasu utne. Použití spisovné i obecné češtiny vytváří uvěřitelné a živé dialogy.
„Co chcete, ctěná?“ Už od pohledu působil jako zmrd – což nemělo nic společného s mou nechutí ke všem, co obchodovali s realitami –, nicméně aspoň ten výkonný typ, který podle všeho nemíní ztrácet čas kudrlinkami, ať už před ním stojí člověk, nebo enlil. Musel mít v Nové Praze slušné postavení. (str. 222)
Ačkoliv na planetě Zemi strávíme pouhý den, stihneme toho překvapivě hodně. Ochutnáme smažák, větrník, navštívíme hrob Aloisovy ženy a mnoho dalšího. Jenže hlavní úkol, umožňující spojení s plukovníkem, je stále v abstraktní rovině a k dokončení bude potřeba řádného štěstí. Enlilové se rozhodli veškeré odkazy na historii a národní hrdost Čechů důsledně eliminovat. Vítkovice, Havířov a Ostrava se stávají ikonickými a osudovými místy. Jak by vypadal protektorát v rukách mimozemšťanů?
Vzala příbor, větší než ten, který číšnice položila přede mě, a opatrně se pustila do jídla, jako by mohlo každou chvíli vyskočit. „Napíchni si kus sýra a hranolek namočený v tatarce,“ poradil jsem jí, „a sněz to všechno najednou.“ Když polkla první sousto, oči se jí rozšířily překvapením. „Je to…výborné.“ Měla pravdu. Tohle jídlo jsem nejedl už tak dlouho, že by mi chutnalo jako božská mana, i kdyby ho připravoval Giuseppe, ale ve vlaku si na něm dali záležet, možná proto, že ho objednávala chana. Než jsem se nadál, měla celou porci v sobě a mávala na číšnici. „Mohu nabídnout něco k pití, ctěná?“ zeptala se žena. „Další,“ poručila si Aga. „Další…?“ nepochopila číšnice. Chana ukázala na prázdný talíř. „Smažák.“ „Jak si přejete, ctěná.“ Žena se uklonila a se špinavým nádobím v rukou odcupitala. Aga se na mě zaskočeně podívala. „Nevěděla jsem, že váš druh má tak dobrou kuchyni.“ (str. 175-176)
Tempo není přehnaně ztřeštěné, naplno si vychutnáte spoustu odkazů na tuzemské reálie a typická specifika různorodého charakteru i záběru. A právě díky velmi trefným vzpomínkám a označením nebudete potřebovat na každé druhé straně boj na život a na smrt, abyste i přes všechno napětím nedýchali. Zvládnou Kapitán Bouchač a Lord Mrdák navštívit Zemi inkognito, nebo, jak je jejich zvykem, přijdou ve velkém stylu?
Ilustrace Lenky Tarwari Jandové opět nalézáme v závěrečném deníku Danky Krasiński. Ukážeme si Novou Prahu či rasu Néšášů.
Charaktery se utvrzují ve svých rolích a jen prohlubují, případně rekapitulují motivace. Ne každý chce věčně bloudit vesmírem s pocitem, že je proti enlilské přesile kapkou v moři, a raději volí přístav lásky. Některé linky se definitivně uzavřou, jiným se otevřou dveře dokořán. Jak budou Moravec s Agou naplňovat bor-fa? Mají přeživší lidé revoluční myšlenky, či se smířili s područím a vděk, že nejsou namleti v separátu, jim umožnil přijmout novou skutečnost snadněji? Až s tímto dílem mi došlo, že to nemusíme vnímat doslovně, ale i metaforicky, kdy vlivem rafinovaných propagand se z našeho myšlení taktéž stává fašírka…
„Ovšemže to není pravda. Copak tu nesedíte a nedáváte si už třetí pivo?“ „Druhý, Ivanko.“ Stařec si poklepal na spánek. „Tu čárku zase smaž, esi si mi ji napsala, protože pamatováka, toho já mám. Taky proto si vzpomínám, že sem tu ještě nedávno seděl jako svobodnej člověk a nemusel sem půlku důchodu posílat na stavbu mimozemskýho satelitu.“ „A teď sice půlku posíláte, ale z té druhé se vám žije líp než předtím,“ připomněla prodavačka a znovu se poplašeně podívala na Agu, „protože je všechno levnější.“ „Není divu, dyž tu zbyla třetina lidí,“ zachraptěl Jarin. „My dva jen proto, že se naše maso prolezlý nemocema nehodí ani do konzerv.“ Dědek se uchechtl a dívka za pultem šokovaně vydechla. „Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu děkovat rakovi, že sem přežil, a nemusel přitom udávat…“ „Tak dost!“ zarazila je starší prodavačka. „Tady se protirežimní řeči vést nebudou! A říkám to naposledy, pak už…“ (str. 65-66)
Kniha neobsahuje gramatické, pravopisné ani stylistické chyby, pouze ojedinělý překlep. Čtenáři preferující střídání lokalit, velké množství nových ras a akčněji orientované tempo nemusí úplně dostat to, na co jsou zvyklí. Nicméně právě ona zahloubanost dává příběhu tu správnou duši. V rámci Vodičkových úkolů jsem nezaznamenala splnění bodu vymočit se nadřízenému do kopírky, ostatně pomilovat se s Maruškou mohlo také přinést vtipné momenty.
Příjemná dynamika, libozvučná stylistika, paralely s minulostí, v nichž vám naplno dojde, že přestože je série Legie zábavná a odlehčená, pozorný příjemce v ní nalezne rafinovaně ukryté odkazy. Sněgoňová krásně pojmenovává a Mrtvá schránka se obsahem i zpracováním řadí po boku Agy mezi nejzdařilejší. Doporučuji všem, kdo se chtějí na chvíli zastavit, ujasnit si hodnoty a připravit se na další úder vůči Společenství.
Kristýna Sněgoňová v tandemu s Františkem Kotletou započala novou sérii Atomové šelmy. V rámci Legie se zasloužila o počiny Pán hor, Šprti & frajeři a Amanda.
Po lítání z planety na planetu dostáváme opravdový balzám v kulisách naší domoviny. Čtení jsem si neskutečně užila. Po slabším Pánu hor opět kousek, na nějž budete dlouho vzpomínat. Doporučuji.
Závěrečné hodnocení: 90 %
Od invaze enlilského Společenství na planetu Zemi uplynuly dlouhé měsíce. Z uprchlíků se stali válečníci, z neznámých mimozemšťanů spojenci a z nákladní kraksny válečná loď. Vše, čím si posádka Vzdorující prošla, ale bledne před návratem na rodnou planetu. Jak ji pozměnila mimozemská okupace? Najdou na ní alespoň zbytky toho, čím lidská společnost bývala? Podaří se Moravcovi s Gerasimem získat spojení na povstalce zapojené do operace Valkýra? A splnit všechna poslední přání toho, kvůli komu se domů vrátili dřív, než by je samotné napadlo?
Vítejte v sérii Legie, vesmírné sáze Kristýny Sněgoňové a Františka Kotlety, plné boje za svobodu a trochy toho humoru.
Nakladatelství: Epocha
Série: Legie (7. díl)
Rok vydání: 2022
Žánr: space opera
Počet stran: 304
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat