Jsi můj Pán, co dám ti já?
„Neboj se, už se neboj.“ špitla a znovu jej položila na kamenný oltář. Jako ve snu se sehnula k hromádce kamení. Zavřela oči a s obličejem zkřiveným hrůzou a bolestí udeřila. Zůstalo jen tíživé ticho. (str. 9)
Za recenzní výtisk děkuji autorce Ivaně Gašparíkové.
Chci zakoupit tento titul!
Nadšení amatérští lovci záhad se vydávají prozkoumat lokalitu, na jejíž zmínku náhodně narazili na internetu. Nedávno v lese totiž došlo k náhlému úmrtí, což je láká. Tělo Jany Červenkové bylo nalezeno v nepřirozené poloze s děsem v očích. Netvor či vrah? Druhá dívka přežila, ale pochopitelně to na ní zanechalo následky. Parta chce s Alicí Roubovou udělat rozhovor, nejlépe také s ohledávajícím lékařem, a na blogu zveřejnit šokující články s videy z místa činu. Lajky se pohrnou, zvýší se popularita a třeba z toho kápne nějaká koruna navíc. Jenže hvozd má tajemství staré nejen několik, ale i více než čtyři sta let a objevit ho nebude příjemné…
Titul je členěn do třiceti dvou značených kapitol, z nichž některé jsou opatřeny podnadpisem zpřesňujícím časové vymezení. Styl je veden er-formovým vypravěčem orientujícím se na několik skupin. Hlavní pozornost je zaostřena na dobrodruhy – Tomáše, Zuzanu, Šárku a Milana. Následuje přeživší Alice Roubová s kapitánem Adamem Třískou, pokračujeme pohledem na lovce Otu Boudného a přítele Daniela. Letmé nastínění má Walerie, již bychom dnešní optikou považovali za pošahanou ezoteričku, i stařenka Marie Slámová. Novelou prostupují další epizodické postavy, což je v celkovém součtu na tak útlý počin relativně překvapivé i nadbytečné.
Jazykové stránce dominují časté dialogy posunující děj, s přiměřeným vykreslením a dopadem atmosféry. Používání spisovné češtiny se mísí s obecnou a vulgarismy. Autorce nedělá problém na vás okamžitě hodit explicitní násilí, vyhrocené situace i pěkná přirovnání. Kvůli tomu však nevzniká úplně přirozený a uvěřitelný rámec. V časové ose se soustředíme na současnost, s občasným odskokem do minulosti či vzdálenější historie pro plné pochopení kontextu.
Uslyšel cinkání skla a šoupání něčeho těžkého po podlaze. Ještě v trenýrkách se z ložnice vydal za zvukem. Roubenka, ve které žili, byla skromná, malá a stále páchnoucí zatuchlinou a něčím, co se dalo jen těžko popsat. Dlouhá léta tu žila Otova rodina, a i když se Daniel snažil domek zútulnit, větrat a upravovat, nikdy by nedokázal dostat ze dřeva tu krev, strach, slzy a bolest. To všechno tu bylo nasáklé tak hluboko a zastiňovalo všechno hezké, co s Danielem přišlo. (str. 21)
Nespecifické prostředí rýsuje kontury naivní bandy, která lehkomyslně hledá senzaci, ale nemyslí na následky, přestože je varována. Působí mírně karikaturně, pro někoho archetypálně vůči dané kategorii. Rozumný vs. zbrklý, chytrá oproti tupé, ale krásné. Nechybí prastará síla, divná sekta omámená líbivými řečmi i ochránci snažícími se zamezit naprostému uvolnění moci. Situace ale nikdy nejde podle plánu a nezbytné oběti se vrství jako romány, jež si chcete přečíst. V tom všem, podobní slonům v porcelánu, dupe omladina z města zosobňující lecjaká filmová hororová klišé. Stačí si tipnout, kdo přijde na řadu jako první…
Prakticky okamžitě nastupující tempo vytváří čtivý počin, připomínající rozsahem i jednoduchostí Stopy hrůzy. Žádné zbytečné omáčky a detaily, jen nezbytné minimum pro orientaci a pochopení. Propracování charakterů je schématické, přesto někde můžeme být překvapeni pozdější diferenciací k dobru či zlu. Jejich množství je zpočátku trochu náporem pro zapamatování, nicméně není až tak podstatné si vtisknout u každého jméno, příjmení a profesi, poněvadž osud se brzy naplní.
Žel i přesto že k textu přistupuji jako k béčkové zábavě na odreagování, dle mého by mu prospělo celkové učesání. Krkolomné odstavce se střídají s těmi plynulými, přehršel nadbytečných zájmen, sem tam špatné skloňování, nekonzistentní v kvalitě. Relativně zbytečné chyby, které se mohly vychytat lepší korektorskou prací. Docházelo tak k tomu, že jsem si některé pasáže v hlavě rovnou přeskládávala, aby zněly přirozeněji. Konečné vyústění bylo zbytečně rychle vyeskalované a závěrečné mísení minulosti s přítomností i leckdy nepřehledné. Ve chvílích, kdy Gašparíková zpomalila a více rozepisovala, přicházelo to správné mrazení. Obsahová stránka je zbytečně roztříštěná a kromě pokusu o vykreslení prastaré zloby dochází k současným zločinům. Ani jedno nedostane dostatečný prostor a je spíše k pousmání. Nespecifický děs bývá poutavější než konkrétní utrpení.
Od toho dne musel s duchem nepřítomnou dívkou lehávat za přísného dozoru svého děda. Ale jak měsíce ubíhaly a nucená inseminace nevykazovala žádné výsledky, napětí mezi Boudnými dostoupilo vrcholu. „Co naděláme, je k ničemu. Neplodná jak pole v lednu. Holt musíme sehnat jinou ženskou,“ rozhodl jednou při večeři děd. „A ona?“ zeptal se Oto, i když odpověď tušil. „Co s ní? Je k hovnu. Jak kráva bez mlíka a slepice bez vajec. Takovou musíš zlikvidovat, jinak to nejde.“ Dědovo prohlášení spustilo události, které se nedaly odčinit. (str. 62)
Prostupující černobílé ilustrace má na svědomí Milan Klapka. Pracují v symbióze s obsahem a jsou ozvláštňujícím prvkem, uzavírajícím rámec nezatěžujícího čtiva.
Pečeť krve kombinuje prvky body hororu, slasheru i paranormálna, kdy všeho je trochu – a vlastně to funguje, nicméně kovaný odchovanec žánru si užije chvilkovou jednohubku, aniž by považoval dílo za něčím výjimečné a ve své podstatně i hůře zapamatovatelné. Naopak doporučuji nastupující mladé generaci, která hledá jednoduché, srozumitelné iniciační dílo, blízké mluvou i přílišnou horlivostí – za předpokladu, že nebudete mít velká očekávání.
Už přes hodinu seděl ve studené výslechové místnosti s obličejem schovaným v dlaních. Nedokázal pochopit, co se děje. Byl podezřelý? Pitomost! Chtěl to vykřiknout, ale sotva vykoktal datum narození. Stále si dodával odvahu, že není možné, aby ho zavřeli na základě toho, že nějaká vyšinutá holka ukáže prstem. Nutně potřeboval někomu sdělit, že s mrtvou v lese nemá nic společného. A že rozhodně nepokoušel Alici Roubovou zabít. Vždyť byla blázen! (str. 39)
Ivana Gašparíková na projektu působila jako naše kolegyně-recenzentka. Publikovala povídky v časopisech Charon a XB-1, antologii Jihočeský horor, či horké novince Když se peklo protrhlo. Pod rodným jménem přispěla do sborníku 66+6 hororů ve sto slovech.
Počin jsem si užila, nicméně jsem se výrazně neděsila. Knihu bych se nebála dát přečíst svému dvanáctiletému synovi do čtenářského deníku, poněvadž je odchovaný na silnějších věcech. Domnívám se, že autorce více sedí povídkové rozsahy, kde si snáze ohlídá kvalitu, potažmo stylistiku textu. V rozsáhlejší novele to zbytečně utíkalo a snižovalo atmosféru i napětí.
Závěrečné hodnocení: 63 %
O lese za městem se raději nemluví, ale toto ticho prolomí náhlé úmrtí mladé dívky. Parta záhadologů se rozhodne zjistit, co se v lese doopravdy stalo, jenže místo senzace se setkají s něčím děsivým. Zároveň se ocitají v síti událostí, které jim začínají přerůstat přes hlavu. Co mělo být jen nevinným hledáním pravdy, se mění v noční můru. Situace se brzy vymyká z rukou a smrt může ukázat prstem na kohokoliv.
Nakladatelství: Knihy Veles
Rok vydání: 2025
Ilustrace: Milan Klapka
Žánr: horror
Počet stran: 150
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat