Není dobré dělat ukvapené závěry…
Venku na mě někdo začal mlátit, byl to ten typ paní, která v narvanejch tramvajích sráží beznohý kmety ze stupátek, v Zelenině vytrhne sirotkovi poslední banán a v Masně vám omlátí o hlavu pajšl. Vypad jsem z budky a šel hledat barák s vaničkou, ve kterým ta kuplířka bydlí. Přitom jsem měl divnej pocit, že si chystám průšvih, proti kterýmu bude dnešní svazácká schůze ŠEPOT KVĚTIN (str. 154)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Mystery Press.
Chci zakoupit tento titul!
Ota Fink je sice soustružník, ale přivydělává si také jako technik v Big Band Pragokov, kde zpívá Fanda Kelner, přítel a obráběcí krotič kovů. Dělnický kolektiv je stmelený, nenaruší ho ani příchod nové soudružky Brandejsové, snažící se najít řešení, jež by fabrice ušetřilo kapitál. V očích ostatních nicméně neudělá nejlepší první dojem. Po poctivém pracovním týdnu je potřeba kvalitní odpočinek a účast na odhalení pomníku se zdá být skvělou volbou. Josef Vrba má ve Tmavé Studnici srub, ideální místo na popíjení s kulturním obohacením. Ota si dokonce domluví schůzku s opačným pohlavím. O to horší je zklamání, protože dívka nejen nedorazí, ale i se záhadně ztratí…
Sedmdesát sedm číslovaných kapitol nás zavede do života běžného občana. Bez zbytečného strhávání pozornosti systému si plní povinnosti a nevinně proplouvá. Proč mu dala Dáša košem? Je za tím nevysvětlitelným zmizením Tremr, který si zval na chatu dámy, aby s nimi nafotil speciální akty? Ota alias Biggles je pouze zvědavý, avšak ve chvíli, kdy se někdo rozhodne usilovat o vitalitu jemu, začne cíleně pátrat.
Lásku mýho parťáka Oldy Nývlta jsem potkal, když jsem kolem sedmý táhnul basy s prázdnejma flaškama do výčepu. Otvíral jsem si nohou a vrazil jsem jí lítačky rovnou do obličeje. ČUM, BLBOUNE, povídá pásek, co ji držel za křídlo. „Hele,“ řekl jsem a vlez do foajéru. „Už jsem se nemoh dočkat.“ „Odkaď mě znáš?“ zeptal se frája ve čtyřiašedesátiknoflíkovým saku. „Seděli jsme spolu v pasťáku.“ Rozuměl fóru jako Kramerova dlaha. (str. 16)
Vyprávění je vedeno v ich-formě z pozice protagonisty, užívá obecnou češtinu s řadou hovorových a specifických výrazů vztahujících se k profesi i době, současník tedy může být mimo mísu. Sajtna ereny, pucvol, kafáč či karusel jsou termíny, pro něž by neškodilo uvést slovníček. Stylistický freestyle v prvních padesáti stránkách, kdy skokově přepínáme mezi přítomností a hrdinovou fantazií promítající oblíbené čtivo, může být náročnější na pozornost. Pokud vytrváte, na příběh se napojíte, bude vám připadat přirozený. Bez gramatických a pravopisných chyb s nezaměnitelným rukopisem (např. časté používání slov napsaných velkými písmeny). Počin obsahuje navíc povídku Zlepšovák, plynně tematicky navazující, a portrét Jaroslava Velinského jakožto skutečného představitele Oty Finka.
Prostředí komíhá mezi fabrikou, srubem a návštěvami za účelem zjišťování informací. Hrdina je poněkud natvrdlejší a spousta věcí mu dotéká déle, než je záhodno, což vede k poněkud pomalejšímu spádu. Text je veskrze postavený na dialozích, které naopak dynamiku zase zvedají, takže výsledný dojem je příjemně ubíhající. Obyčejnost v socialistickém zřízení rozbíjí bezprostřednost a touha skupiny přátel vytvořit si prostor, kde jim bude fajn. Ať jste v hospodě, na zábavě, nebo v Bartolomějské, ve vzduchu se drží pozitivní myšlení a chuť vtipkovat.
V šatně se mě zeptal Kalousek, jestli už chystám ňákej ten zlepšováček na jeho příruby. Odpověděl jsem, že to nechám na něm, jelikož jako bejvalej velkoobchodník je jistě hlava otevřená. „Takovejm jsme na vojně dávali deku,“ na to Kalousek všem a nikomu. „Leč v buržoazní armádě,“ řekl Letenský. Odněkud přilítlo mejdlo a bacilo Kalouska do vazu. Olda, kterej si vedle mě natahoval trubičky, mi sdělil, že dneska přijde patrolovat osobně, jelikož doufá, že se zas pojedu mrouskat do Zahru. „Byl jsem za Růženou,“ řekl jsem. „Copak bysme mohli řešit zásadní věci, kdybych se jí neomluvil za ty tvý INVEKTÍVY?“ „Za co, vole?“ „Že je blbá jako dělo.“ (str. 232)
Charaktery jsou zpracované lidsky a procítěně. O každém se dozvíme tolik, abychom měli alespoň matnou představu, že ho známe. Největší pozornost zůstává na vypravěči, jehož subjektivníma očima poznáváme nejbližší okolí. Vykreslený vzhled i povahové vlastnosti jsou předestřeny originálně s lidovým zaujetím. Pilotní díl nám v různé intenzitě ukáže postavy, na něž se můžeme těšit v pokračování. Kdo je tajemná zmoklá kráska objevující se na prahu chaty? Jak se vysvětlí v lese nalezená zubní protéza? Kam sahají Tremrovy prsty a obchodní praktiky?
Dílo je zasazeno do června roku 1953, což zjistíme z anotace, nikoliv z indicií vně knihy. Výše zmíněné objektivní složky mohou být pro někoho oříškem: nespisovná čeština, Otovo dlouhé vedení, nadměrné užívání dobových termínů i relativně poklidné tempo. Obsažený humor nemusí sednout každému, takže hodně záleží na vašich preferencích.
Tmavá Studnice nabízí amatérské detektivní pátrání s notnou dávkou socialistické atmosféry. Úvodní titul, v případě zalíbení, umožní s hrdinou strávit drahný čas, celkem dva a dvacet svazků. Svébytný originální román zhmotňující ohlédnutí do období, kdy se zaplétat s příslušníky národní bezpečnosti nebylo žádoucí. Ideální pro starší čtenáře, pro něž bude uvedené názvosloví více přirozené, vyhledávající dobrodružství s kriminálními prvky.
„To se ví, do mě se přece nezamilujete, že jo?“ hodil jsem k palandě. „Mám holt ty tvrdý dlaně.“ „To není pro to. Láska se přece neřídí podle příslušnosti k té či oné společenské vrstvě.“ „O takovejch vrstvách nic nevím. Řek bych, že jsme je před pár lety zrušili. Máme dělníky, rolníky a pracující inteligenci. Zbytek jsou děti, důchodci a gauneři. „To je demagogie,“ řekla. „Můj táta byl majitelem Grandhotelu v jenom městě na jihu. To je jedno kde. Když jste ZRUŠILI SPOLEČENSKÉ VRSTVY, jak říkáte, dostal infarkt a na podzim druhý. Ten už nepřežil. Jenomže to je pro vás nejspíš nepochopitelné, vy jste marxista.“ (str. 100)
Jaroslav Velinský na literárním poli zanechal skoro sedm desítek knih. Podlehl vlivu drsné americké školy, jenž se odráží i na tzv. "finkovkách". Zkusil si řadu dělnických profesí, z nichž čerpá na věrné vykreslení zpracovaných postav. Na projektu jsme vám představili Hra na smrt a Přibližné řešení.
Musím konstatovat, že jsem se bavila více než v případě Přibližného řešení. Možná se odrazily zajímavější kulisy i fakt, že jsem byla připravená na autorův způsob psaní. Správná kombinace bláznivosti i vážnosti. Doporučuji.
Závěrečné hodnocení: 85 %
Je horký červen 1953 a navenek všude vládne budovatelské nadšení. Nedávná minulost ale vrhá dlouhý stín. Soustružník Ota Fink se účastní odhalení pomníku obětem druhé světové války ve Tmavé Studnici, kde má srub jeho kamarád Josef Vrba. Právě na tamní verandě Ota postává, když se z lijáku vynoří bezejmenná kráska. V tu chvíli ještě netuší nic o nepravděpodobných událostech, které povedou k několika záhadným úmrtím.
Ota je zprvu jen zvědavý, poslechne však svou intuici a na vlastní pěst zahájí pátrání. A přitom pochopí, že kdosi usiluje o život i jemu. Přišel totiž na kloub něčemu, co se vůbec neměl dozvědět.
Jaká tajemství skrývá vesnice, ve které psi štěkají na skály a aportují zubní protézy? Proč někdo zapálil chatu a čí mrtvola sedí ve shořelém autě? Kdo koho vydírá, co bylo v balíčku, ukrytém ve dvířkách staré kredence a jakou roli v tom všem sehrály kláštery v Tibetu?
Nakladatelství: Mystery Press
Série: Ota Fink (1.díl)
Rok vydání: 2025
Žánr: detektivní román
Počet stran: 352
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat