Milý deníčku aneb když je málo peněz a lásky, zato hodně chemlonu
Funerální přízrak je patrně přesvědčen, že jsem pořád ta dřívější Jelizavetka, malá, k smrti vystrašená pípalka, jenomže to už není pravda. Jsem skoro dospělá, 25. února mi bude šestnáct let. Nedopustím, aby na mě pořád někdo pouštěl hrůzu, i když se jmenuji Hrůzová, máma leží na hřbitově, táta dělá předsedu místního národního výboru, chodím oblíkaná jako válečný sirotek z Novosibirsku a topíme mourem. (str. 16)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.
Chci zakoupit tento titul!
V ospalém městečku pod hradem, kde lišky dávají dobrou noc a tátové počítají každou korunu, prožívají dospívající dívky první velké lásky i neméně bolestná zklamání.
Zatímco u Hrůzových doma vládne úsporný režim pod vedením přísného otce a starostlivé vdovy Hustolesové, ve škole se odehrávají vztahové katastrofy, jež by klidně dokázaly otřást celými Lišejníky. Líza, její sestra Katka i kamarádky Andula s Vendulou se potýkají s nevhodnými objekty svých citů, učitelka Kocsisová ukrývá vlastní tajemství a do toho všeho se mísí drobná maloměstská dramata, která v očích pubescentních děvčat nabývají téměř existenciálních rozměrů.
V kulisách osmdesátých let dvacátého století, kdy je nedostatek peněz, zato hodně chemlonu a ještě více trapných situací, tak vzniká spleť příběhů plná humoru a každodenního úsilí získat aspoň trošku štěstí.
Protože mám zakázáno chodit na nádraží zkratkou přes les, řítím se na nádraží pochopitelně jak jinak než zkratkou přes les. Jsem nespoutaná dobrodružka. Jsem divoženka z pohádkové říše. (str. 23)
Eva Michorová se po Zpovědi stárnoucí trosky, která má psa vrací na literární scénu, tentokrát k mladší a o poznání chaotičtější generaci. Vyprávění má podobu deníku Jelizavety Hrůzové, zvané Líza. Šestadvacet pojmenovaných kapitol umožňuje nehlédnout jí do soukromí víc, než by její tatíček kdy dovolil. Zvolená ich-forma k tomuto typu textu skvěle ladí: dodává na živosti i přirozenosti a dokáže zachytit všechny emocionální výbuchy, jež holčičí dospívání tak důvěrně provázejí.
Líza vyrůstá v domě, kde se neplýtvá teplem ani jídlem, zato se tu nešetří na dramatech. O ta se obvykle postará sám otec – předseda národního výboru a vdovec v jednom, pan Hrůza (jméno zcela příznačné). Kdyby mohl, rozdělil by mezi ně všechny i jedinou špagetu. Domácnost řídí s oddaností plánovanému hospodářství a s neúnavnou vášní pro kontrolu.
Autorka pracuje s jistou dávkou nostalgie: Lišejníky jsou sice smyšlené, ale věrně vykreslují atmosféru dobového, tehdy ještě československého maloměsta. Prostředí je komorní a sevřené socialistickým koloritem, naštěstí však nesklouzávající k faktografii. Nádraží, škola, hradní nádvoří nebo kuchyně Hrůzových – to vše ožívá prostřednictvím nepatrných detailů (od oblečení z Tuzexu až po Marlboro igelitku), jenž tenhle svět činí uvěřitelným, byť lehce karikovaným.
Děj nepůsobí jako jednotná linka, ale spíše jako chronologicky uspořádaná série výjevů připomínajících směs rodinných historek, vesnických skandálků a prvních zamilovaných trápení. Tato mozaika funguje překvapivě dobře: každý oddíl má vlastní příběhový oblouk, pointu nebo alespoň emoční zakolísání hlavní hrdinky.
„Mladý muži, víte, co vy byste potřeboval?“ zasípěla čarodějnice z pohádky O Sněhurce. „Hladomor. A druhou světovou válku.“„Jak tak na vás koukám, dámo, vy jste ji začala,“ kontroval Jarda Pelech. (str. 89)
Postavy patří k tomu nejzábavnějšímu, co titul nabízí. Líza je výrazná vypravěčka – živelná, zasněná, roztržitá, emocionálně přepjatá, a právě díky tomu nesmírně sympatická. Starší Katka představuje o něco „střízlivější“ protiklad: děvče stojící na prahu svatby, která zápasí s tatínkovou nelibostí i vlastní představou o budoucnosti. Paní Hustolesová je kapitola sama o sobě – dobrosrdečná a vřelá, až to někdy bolí, toužící po romantice a oplývající nesporným talentem vykouzlit z chemlonu kabátek a existenční úzkost zároveň. Učitelka Miriam je zas krásná, jemná, milá… a obklopená těmi nejnevhodnějšími muži pod sluncem.
Vedlejší aktéři – úlisný Maďar, dojemně směšná obecní hlasatelka Otáhalová či tragikomicky zamilovaná Andula – rozšiřují galerii maloměstských archetypů. Ačkoliv se jeví poměrně „přehnaně“, jsou podány tak, že vám pravděpodobně připomenou někoho z vašeho okolí.
Velkou předností je bezesporu styl psaní. Michorová pracuje s jazykem hravě a umně: je dobový, ale ne přemrštěně archaický, takže snadno porozumí i soudobá mládež. Využívá nadsázku i lehce absurdní metafory, které však vždy přesně sednou. Dialogy jsou svižné a vtipné, deníkové pasáže mají správný rytmus i míru „teenage“ střelenosti. Odkazy na tehdejší kulturu navíc dotvářejí celkovou atmosféričnost.
Jediným úskalím může být již zmíněná, někdy až zbytečně nadměrná karikaturnost – pokud hledáte hlubší psychologii nebo syrovější a realističtější rekonstrukci doby, zde si nejspíš nepřijdete na své. Tahle knížka si ale neklade ambice jít touto cestou: chce pobavit a nejspíš i připomenout, že „za komančů bylo hůř.“ Jen ty lásky byly stejně pohnuté jako dnes.
„Co se dělá, paní profesorko, když je člověk tak strašně nešťastně zamilovaný?“Smutně se usmála a pokrčila rameny: „Co já vím. Zeptej se básníků.“ (str. 239)
Láska za totáče: Možná bude lepší zůstat na ocet připomíná pečlivě vedený památníček jedné éry – je barevný, upřímný, místy absurdní, avšak prozářený laskavou humorností. Rozesměje, zabolí i pohladí a vyvolá nostalgické vzpomínání na vlastní mládí. Doporučuji čtenářům se slabostí pro vesnické romány a lehce ironické čtivo o dospívání. Potěší milovníky Pelíšků, děl Stanislava Rudolfa i všechny, kdo hledají něžně satirický obraz každodennosti.
Eva Michorová (*1964, Kladno) je česká spisovatelka a novinářka. Po studiích žurnalistiky působila v několika redakcích, kde získala bohaté zkušenosti s psaním i redakčními pracemi. Její tvorba je žánrově pestrá – od dívčí a humoristické četby, přes publicistické texty až po další tituly věnující se různorodým tématům. Na literární scéně se objevila v 90. letech a mezi její díla patří například Čekání na prince (1996), Bára ze zámku (1997), Kdo mi dá růži? (1999), Nikoho se nepros (2000), Samá voda (2001) či Tak co, holky, co si počnete? (2001).
Subjektivní názor: Přiznám se, že pro pro mě tohle bylo velmi příjemným překvapením. Často jsem si při čtení vybavovala historky, které mi o tom období vyprávěla máma, a místy jsem se opravdu smála nahlas. Za mě osobně jde o silný, čtivý a zábavný počin s výbornou atmosférou a skvěle napsanými postavami. Za drobnou slabinu považuju nadsázku občas vyhnanou až do absurdna, což nemusí sednout každému. Mě to ovšem hodně bavilo!
Závěrečné hodnocení: 83 %
Co mají společného krásná učitelka Miriam Kocsisová, boubelatá hospodyně Otýlie Hustolesová a nezletilé gymnazistky Líza, Andula a Vendula? Všechny se zamilovaly do nevhodných mužů, na které by neměly správně ani pomyslet. Osmdesátá léta 20. století spěchají ke své polovině a v ospalém městečku pod hradem dávají lišky dobrou noc. Klid je ovšem jen zdánlivý, pod povrchem tiká nejedna časovaná bomba. Láska je mocná čarodějka, schopná zamilované ženy vykolejit ze zajetých drah. Nešťastné lásky existovaly i za socialismu spolu s dalšími prokletími, jako jsou extrémně přísní tatínkové počítající každou korunu, maturita či zpackané amatérské divadlo. Osmdesátá léta 20. století byla okouzlující i příšerná, a tak se od dnešních bláznivých časů vlastně ani tolik nelišila, není-liž pravda?
Nakladatelství: Epocha
Obálka: Žaneta Kortusová
Rok vydání: 2025
Žánr: humoristický román
Počet stran: 312
Vazba: vázaná
Komentáře
Okomentovat