Když vám opilé sudičky vyvěští fakt špatný osud
Těžce vzdychly všechny tři. Plamínky svíček tiše a spiklenecky pomrkávaly do tmy. Za oknem zasněně pluly sněhové vločky, vítr jim k tomu hrál na hoboj.„Ztracený případ,“ poznamenala neposlušným jazykem nadrátovaná Hněvka.„Ale pozor, dámy,“ vmísila se do debaty Kvašena. „Naše věštba by neměla být ovlivněna tím, že jsme lapiduchům šlohly tři lahve kořalky Slnčev brjag a že máme kocovinu velikostí srovnatelnou s Českomoravskou vrchovinou.“ (str. 12-13)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.
Chci zakoupit tento titul!
Dita Hamáčková rozhodně není hrdinkou vystřiženou jako z romantického románu. Zastává teorii, že při jejím narození museli být opilí nikoli jen doktoři, ale i sudičky, které jí nejenže vyvěštily, že ona sama bude ztracený případ, ale že za další se provdá. Jako by nebylo málo, že toho příliš neumí, její život je doslova nijaký a že má za manžela alkoholika, k padesátým narozeninám dostane nečekaný dárek – psa. A protože nezvladatelný čtyřnohý ničitel pořád není dost, Dita se bude muset kvůli svízelné finanční situaci poprat i s novým zaměstnáním v prapodivném nakladatelství chystaného časopisu Noblesní dáma, dále s křiklavě žlutou fasádou či krátkým, leč chaotickým pobytem dcery a zetě v jejich malém starém domku…
Zpověď stárnoucí trosky, která má psa nabízí více než jen oddechové čtení – je to kniha plná ironie, humoru a životních nesnází, jež se snad s každou další stránkou nabalují. Eva Michorová v ní staví hlavní hrdinku, padesátnici Ditu, do středu víru událostí, které jsou stejně tak tragické jako komické. Autorka si rozhodně nebere servítky a bez příkras líčí realitu, jež je mnohdy drsná a neúprosná. Do popředí staví témata jako stárnutí, finanční problémy, nefunkční manželství, rodinné neporozumění či potíže s nezvladatelným psem. Zároveň však připomíná, že právě díky tomu, jak absurdně zábavná dokáže skutečnost občas být, je život sám o sobě někdy tou největší fraškou.
Dita Hamáčková není typickou protagonistkou, jakou bychom v humorné literatuře pro ženy očekávali – je tichá, pasivní, příliš se neprojevuje a celkově v příběhu, jenž je vyprávěn z jejího pohledu (tedy v ich-formě), vystupuje spíše jako účastník/pozorovatel. Ostatní postavy, ať už jde o rodinu, kolegy nebo sousedy, jsou rovněž zobrazeny v nadsazeném světle a chovají se způsobem, jenž by mnozí označili za přehnaný až karikaturní. Tato karikatura však není úplně bezdůvodná – spisovatelka jako by skrze ni odhalovala a zesměšňovala nejenom společenské normy, ale i hlubší lidské nedostatky či rovnou selhání.
Nicméně zmíněná přehnanost a nadsázka dodává titulu jedinečné kouzlo. Tím, že se Michorová neomezuje realistickým vykreslením situací a charakterů, posouvá celý příběh směrem ke groteskní komedii letmo hraničící se satirou. Ani grotesknost zde není zcela samoúčelná – slouží jako prostředek k zesílení témat, která by jinak mohla být vnímána příliš vážně.
Svět není spravedlivý. Protože kdyby byl, sotva by moje maminka, paní učitelka Eva Hamáčková, dostávala poštou obálky s takovými fotografiemi – ať už ji poslal kdokoli, zlomyslný příbuzný, anebo nekompromisní hřbitovní správa. Žádný jiný smrtelník nepečuje o hroby tak vzorně. Správně by měla být vyznamenána vyleštěnou medailí Za vynikající práci v oboru péče o lokality věčného spánku. (str. 219)
Plynulost děje je vedle humoru dalším aspektem, jenž může být chápán různě. Někomu se může zdát, že události ubíhají bez větších zvratů, zatímco jiní ocení neustálý přechod mezi scénami, které sice ne vždy působí zcela reálně, ale dokážou zaujmout svou neotřelostí či až tragikomičností. Další, co nemusí nutně každému vyhovovat, je fakt, že knížka je spíše náhledem do krátké životní etapy stárnoucí „trosky“. Nečekejte žádný charakterový vývoj ani zásadní dějové zvraty. Dita zůstává po celou dobu věrná své pasivitě a jakési rezignaci, což může na někoho zapůsobit až frustrujícím dojmem.
Zpověď stárnoucí trosky, která má psa tedy nenabízí klasický narativ plný dramatického napětí a rozvoje, spíše se soustředí na vykreslení všedních okamžiků a absurdních zážitků, které společně tvoří mozaiku Ditina bytí. Tento přístup může zanechat dojem, že se příběh vlastně nikam neposouvá, což může čtenáře, kteří očekávají výraznější vyvíjení či rozuzlení, zklamat.
Vyprávěcí styl Evy Michorové je plynulý, svěží a plný břitkých poznámek, úderných vět i hořkosladkých mouder, což knize dodává na osobitosti. Její schopnost zachytit situační absurditu přispívá k celkové hravosti textu, který má rozhodně potenciál zaujmout, nicméně zmíněný přístup nemusí vyhovovat každému. Přílišná snaha o vtipné momenty může působit na úkor hlubšího ponoru do psychiky postav nebo do samotného děje. Někoho může iritovat opakování určitých informací, jako jsou například jména a profesní zaměření Ditiných rodičů, což se místy jeví být zbytečné, později i rušivé. Ani již tolikrát zmiňovaný humor, který Michorová používá, není pro každého – pokud ale máte rádi sarkasmus a ironii, jistě si čtení užijete.
Atmosféra dýchá spíše minulým tisíciletím, možná jejich přelomem, než moderní dobou, i z tohoto důvodu bych jej doporučila především starším čtenářům, potažmo čtenářkám. Jistě dokáží ocenit nejen historické či dobové (pop)kulturní odkazy, ale i problematiku stárnutí mnohem více než pubertou zmítaní teenageři či mladí jen pár kroků za prahem dospělosti.
Ačkoliv má Zpověď stárnoucí trosky, která má psa i své slabší stránky, nabízí cenné momenty k zamyšlení či úsměvné chvíle, jež dokážou pobavit. Titul doporučuji především starším čtenářkám, které si mohou lépe vychutnat jeho ironický a občas cynický pohled na život, stárnutí a každodenní strasti naprosto obyčejné a v očích jích vlastních nezáživné ženy.
Eva Michorová (*1964, Kladno) je česká spisovatelka a novinářka. Po studiu žurnalistiky působila v řadě redakcí a získala bohaté zkušenosti v oboru. Její tvorba je rozmanitá a zahrnuje kupříkladu dívčí a humoristické romány, publicistické texty a knihy na různá témata. K jejím dílům patří například Čekání na prince (1996), Bára ze zámku (1997), Kdo mi dá růži? (1999), Nikoho se nepros (2000), Samá voda (2001), Tak co, holky, co si počnete? (2001) a další.
Subjektivní názor: Ačkoliv mě osobně kniha příliš nezaujala, protože jsem měla místy pocit, že humor je až příliš suchý, postavy zůstávají ploché a spojení „moje maminka, paní učitelka Eva Hamáčková“ mě po pár stranách už doslova frustrovalo, musím uznat, že Eva Michorová má jedinečný styl, který může oslovit ty, kteří ocení nejen sarkasmus, ale i trochu toho cynismu. Věřím, že starší čtenářky, které mají více za sebou a rády sáhnou po komedii s nádechem hořkosti, si ji mohou užít o něco víc.
Závěrečné hodnocení: 73 %
Hlavní hrdince Ditě Hamáčkové opilé sudičky Hněvka, Žizňava a Kvašena v den jejího narození předpověděly, že bude absolutní budižkničemu a provdá se za výstavního alkoholika z pohraničí, za katastrofální existenci. A tak se také stalo, neb – jak známo – osudu neuniknete. Neurotická Dita slaví padesáté narozeniny, což je pro ženu už sama o sobě dost velká pohroma, mimoto se ale musí vyrovnat s nečekaným dárkem od dcery – zcela nezvladatelným loveckým psem. Ten během chvilky zdemoluje již i tak neutěšený interiér jejího venkovského stavení a obrátí jí život vzhůru nohama. Přidávají se však i další svízele: Dita si vzhledem k žalostné finanční situaci zoufale hledá práci. Nachází ji v obskurním vydavatelství plném podivínských zaměstnanců. Přičteme-li k tomu manželovu vášeň pro alkohol a motorky a fakt, že dcera se zetěm prodali byt a stěhují se i s batoletem do Ditina mrňavého baráčku, nelze se divit, že hlavní hrdinka má nervy, jak se říká, v kýblu.
Nakladatelství: Epocha
Obálka: Žaneta Kortusová
Rok vydání: 2024
Žánr: humoristický román
Počet stran: 288
Vazba: vázaná
Komentáře
Okomentovat