Recenze: PRAPŮVODNÍ CHAOS (Martin Kuneš)

Když rány tě bolí, nesyp si do nich víc básnické soli…

Zpověď
V mém životě pár omylů jistě bylo,
však v poslední době jich mnoho přibylo.
K těm teď přiznat bych se chtěl.
Nejdřív myslel jsem si,
že spasím svět.
Jak naivní jsem byl,
když věřil jsem,
že dokážu cokoliv
a nastolím mír na Zemi.
To mě stálo kamarádku.
Za to, že říkala mi pravdu,
poslal jsem ji do odpadků.
Chybami se prý člověk učí,
ale stále se jí nemohu kouknout do očí
a říct: „Měla jsi pravdu, Leni.“
Pak měnil jsem lásku za svobodu.
Toho lituji a kdo ví, jak dlouho ještě budu.
Ale teď mám naději,
už snad znovu miluju.
Jediný, co jsem udělal dobře snad,
že na dno jsem nespad. (str. 37)

 

Za recenzní výtisk děkuji autorovi Martinu Kunešovi.
Chci zakoupit tento titul!

Poezie, koření literatury i útěk z běžného života do zvukově rezonujících veršů, malebných slovních obratů a zacílení do sfér, kam běžná próza nenakročí. Přestože její obliba nepatří do mainstreamových trendů, kromě instantních instagramových poetů se stále najde skupina ambiciózních básníků, toužící nadchnout čtenářstvo svou tvorbou. Martin Kuneš debutuje titulem Prapůvodní chaos (první sbírka básní jedné toulavé duše). Bude on oním průkopníkem, který nadchne mladé k četbě opomíjené poezie?

Titul obsahuje osmdesát pět básní a prolog, v němž spisovatel přibližuje, o co se v následujících řádcích bude snažit. Energie prapůvodního chaosu, z něhož vychází to dobré i špatné. Ukazuje paletu barev, kdy něco končí, aby jiné mohlo zahájit novou pouť. Cestovní deník životem jednoho snílka i staré vlčí duše… Povedl se pojem dekonstrukce dostatečně uchopit?

Marný boj

Proč vlastně tak moc chceme

to, co míti nemůžeme.

Proč vedeme marný boj tam,

kde nepomůže nejlepší bitevní plán.

Proč užíráme se tím,

co je přelud. Jen reality stín.

Doufáme, že situace se změní.

I když víme, že to pravda není.

Je to otázka naděje, nebo snad víry?

Že nastane zlom jako kouzlem víly.

Jenže víly nejsou, zázraky se nedějí.

Vše má pevný řád jako po neděli pondělí.

Snad pro ten chvilkový pocit štěstí.

Ten co mizí jak v ohni suché klestí.

Pak přijde ale reality úder

a řekne: „Zastav, zpomal, uber.“

Jenže i tak dál bojujeme,

v naději, že vyhrajeme. (str. 49)

Lyrický subjekt se může popisovat na dvou úrovních. V jedné je to prostý muž (možná autor?) dumající nad standardními otázkami: co znamená láska, pochybnosti o svém umění, zranění na duši, nepochopení apod. V další linii je taktéž protagonista pánského pohlaví, ale prochází až do snových vizí, v nichž se zhmotňuje smrt, naděje, víra, osud, víly atd. Jednotlivé oblasti se nahodile střídají, nevzniká kontinuální vyprávěcí rámec.

Zdroj: archiv recenzentky

Básnické prostředky jsou prakticky nevyužité. Kromě občasné metafory a anafory bychom ostatní figury buď hledali marně, případně s velkou fantazií. Dochází tak k vytvoření pocitu reálnosti, i díky občasným vulgarismům, nikoliv snahy o umělecké vyjádření, jež by měl čtenář rozklíčovat a které by bylo obtížné na porozumění. Proč bychom měli žít? Jaká je v každodennosti síla přírody?

Sdružený rým si razí cestu stůj co stůj, takže některé obraty jsou přespříliš strojené a tlačené na sílu. Vytrácí se lehkost rytmu a zbloudilý volný či střídavý verš je příjemným ozvláštněním, byť se obávám, že to nebylo záměrem. Obraznost a symbolika jsou natolik upozaděné soustředěním, aby se koncová slova rýmovala, až vítězí dojem umělosti a urputnosti.

Ráno

Jednou ráno až se probudíš,

jinak bude chutnat tvoje káva.

Do minulosti občas zabloudíš,

to se člověku někdy stává.

A pak dojde ti, že staré jizvy nebolí,

že máš na duši klid,

nedlužíš nic svému okolí

a že to tak má být.

Ve tváři pošimrá tě jarní vánek.

Oceníš ty krásné maličkosti.

Třeba v noci klidný spánek

a další běžné skutečnosti.

Když pak sluneční svit opře se ti do tváří

a uvidíš to modré nebe nad hlavou.

Uvědomíš si, že tvá cesta se teprve utváří

a zbytečné je teď hledat tu pravou. (str. 66)

Laškovné hraní se slovy a jejich významy padají na nezvládnuté formální stránce, jež otrocky jede v pořád samém duchu, bez jakékoliv invence. Triviální verše bez větších nápadů se opakují jak tematicky, tak provedením. Naivita a banálnost předkládá povšechnělá moudra, přičemž vám bude stačit přečíst třetinu knihy, abyste je obsáhli v celé šíři. Množství repetitivnosti, aniž by sbírka vytvářela propojený celek, je ve své podstatě fascinující.

Zdroj: archiv recenzentky

Prvek oné dekonstrukce jsem nezaznamenala, celé dílo spíše než básnickou sbírku připomíná úvahy zalomené do veršů. Sem tam vypadlé písmeno nenadělalo zdaleka takovou paseku jako neporozumění základním básnickým prostředkům. Netuším, jací velikáni jsou Martinu Kunešovi inspirací, ale měl by jim věnovat více pozornosti, aby mohl komplexněji využívat, co jazyk nabízí.

Úplněk

Je noc, úplněk a já měl bych spát,

ale nejde to,

tak zkusím zas pár veršů psát.

Jenže o čem? Toť otázka.

Cesta mou myslí je do neznáma procházka.

Mohl bych snad psát o Matce Přírodě,

co stará se, abych byl vždy v pohodě.

Ta, ke které se vracím zpět,

když nedává nic smysl a zlý je svět.

Nebo snad o té dívce,

co učila mě milovat bez podmínek.

Díky ní mám v sobě pořád dobra plamínek.

O té, co moje nálady zvládá.

Je to ta, co mi vždy kryla záda.

Nebo je už čas zavřít oči

a nechat svět, ať se točí.

Vždyť jen píšu, jak umím,

i když veršům nerozumím. (str. 74) 

Výrazným doprovodným prvkem jsou ilustrace Venduly Provazové. Černobílé provedení přiléhavě dotváří atmosféru psaného projevu, ať již abstraktnějšími či realističtějšími motivy. Krásná práce.

Zobrazené náměty jsou atraktivní pro začínající čtenáře, poněvadž budou mít dobrý pocit ze snadného pochopení a dekódování, „co tím chtěl básník říct“. Pokud jste zkušenější a četli jste např. tvorbu Tomáše Krále Písně dne a noci, pochopíte ten diametrální rozdíl. Symbolika, hraní se slovy, postupné odhalování, nucení dostat se na dřeň… Vše, co zde chybí.

Zdroj: archiv recenzentky

Martin Kuneš je tulák a tremp vyhledávající klid lesa, stejně tak jako milovník motorsportů. Chvíli příroda a zpěv ptáků, jindy čerň asfaltu a kvílení pneumatik. Psát začal již na střední škole, ale realizaci dotáhl až minulý rok. V současnosti je k dispozici i pokračování, Prapůvodní chaos 2. díl.

Když jsem dané dílo dočetla, jako první mě napadlo, že tohle v čítankách určitě místo nenalezne. Ostatně ani mezi lidmi, co poezii holdují. Prostoduché, opakující se, a přitom klouzající po povrchu. Několikrát je zakomponováno spojení „mizerný básník“ a já bohužel musím souhlasit. Prapůvodní chaos nemá s uměleckým textem pranic společného. Obávám se, že si Martin Kuneš jen splnil sen o vydání. Mé hodnocení se odvíjí v této výši pouze proto, že se jedná o prvotinu, která mohla mít dobré myšlenky, ale shořela na provedení. Samotný pojem dekonstrukce chápu odlišně, než bylo znázorněno, autor předložil veskrze rýmující se popis. Ve stavu, v jakém se Prapůvodní chaos nachází, nemohu doporučit. Preferuji složitější rýmy než překonat x vykonat, skal x vzdal, seděl x hleděl, lesem x nesem…

Závěrečné hodnocení: 40 %

Anotace:

První sbírka básní jedné toulavé duše.

Zápisník plný příběhů o osudových setkáních a prastarých silách. Vydejte se na cestu mezi nebem a zemí pod křídly samotné Naděje. Neboť člověk nemůže být poražený, dokud se sám nevzdá.

Nakladatelství: Nová Forma

Ilustrace: Vendula Provazová

Rok vydání: 2023

Žánr: poezie

Počet stran: 130

Vazba: brožovaná