Na další ránu osudu není nikdy pozdě…
Když jsem byla malá, přála jsem si být princeznou. Zalézala jsem do kouta a snila o princi, který mě vysvobodí. O opravdovém hrdinovi, který mě ochrání a nikomu nedovolí, aby mi ublížil. Přijde, vezme mě do náruče a odnese do bezpečí. Věřila jsem, že někdo takový na světě opravdu existuje. Žila jsem svými sny. Čím víc jsem se cítila sama, tím víc jsem se v nich toulala. Nechtěla jsem se smířit s tím, že je život takový. Přestože jsem byla malá holka, už tenkrát jsem cítila, že je svět kolem mě šedivý. Potřebovala jsem cítit růžovou, červenou, modrou, žlutou, ale místo toho jsem se protloukala jenom šedou. Sama. (str. 9)
Za recenzní výtisk děkuji společnosti Euromedia Group.
Chci zakoupit titul v knihkupectví Luxor!
Andrea nikdy neměla na růžích ustláno. Biologického otce nepoznala a otčím nešel pro tresty daleko. Matka utápějící se v alkoholu a cigaretách, sourozenci vyrůstající dle svého. Model nefunkční rodiny povzbuzoval nutkání z tohohle marastu uniknout. Ale nic, co ji jen trochu naplňovalo, dělat nemohla. Domácnost, balancující na vlně chudoby, potřebovala levnou pracovní sílu, protože povinností bylo požehnaně. Na zbytečnou zábavu a kratochvíle nebyl prostor. Až jí milovaná babička potají zaplatila hodiny v základní umělecké škole. V tom okamžiku pochopila, že malování je její vášeň a s plnoletostí zamíří vstříc jinému životu…
Pojmenované kapitoly jsou rozdělené do úseků: První část – Čas před…, Druhá část – Hrdina a Třetí část – Každý konec je jenom nový začátek. Děj připomíná plynoucí vzpomínky, jejichž aktér si dané události prožil a teď se rozhodl o ně s vámi podělit. Z bezútěšného dětství až po získání partnera, příchod potomků či nalezení bezpečného útočiště v manželově rodině. Minulost se nepřestává hlásit o slovo a tvrdě připomíná, kým byla. Andrea, cítící se méněcenná, bojuje se sebevědomím, sebepřijetím, nehodností přicházejících úspěchů a lásky. Ale nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Dokáže hrdinka najít potřebnou sílu a užívat si přítomného okamžiku namísto napravování chyb své rodiny, s níž ji však už nic nepojí?
Strašně jsem se styděla za to, odkud pocházím, za svou rodinu, za jejich bezcitnost a omezenost. Moc jsem si přála, abych nebyla jejich, abych někde našla svůj pravý rodný list, ve kterém budou zapsáni úplně jiní lidé, ale realita byla prostě taková. Smířila jsem se s tím, že je nepředělám, ale bylo mi jasné, že můžu změnit sebe. To se snadno řekne, ale hůř udělá. Snažila jsem se a stále jsem na to myslela. Dřela jsem na sobě a dokola si opakovala, že musím něčeho dosáhnout, abych neskončila jako oni. (str. 39)
Styl vyprávění odráží protagonistčino nitro a pomocí první osoby střídá minulý a přítomný čas, dle intenzity zažívaných okolností. Mezi banalitou všedních dnů pableskují závažná i kontroverzní témata, která však podtrhují, že prostředí, v němž vyrůstáte, vám může ztížit začátek, ale nemusí být předem daným údělem a nastolenou budoucností.
Jazyk je lidský, zároveň poetický s notnou dávkou hloubky. Autorka použila metaforu červené nitě spojující vás se spřízněnou duší, což zaznívá jako hlavní myšlenka díla, ale i vedlejší v kontextu Andreiny malířské kariéry. Emoční pochody, vnitřní úvahy i rozmanité dialogy vytváří dokonalou přehlídku správného dávkování i načasování. Užitá spisovná čeština neobsahuje gramatické, pravopisné ani stylistické chyby.
Převažující péče o domácnost střídá prostředí základní umělecké školy. Přátelství, vztahy, láska, přemýšlení nad prioritami i dalším směřováním, když vám osud nadělí neočekávané problémy. Zhroutit se, nebo přijmout výzvu? Atraktivní kulisy probíhají silným příběhem i drobnějšími odbočkami.
Další dny mi nebylo o moc líp. Cítila jsem se trapně. Sama před sebou jsem se necítila dobře. Měla jsem v sobě pocit selhání, vždyť v tu sobotu večer jsem to nezvládla. Sesypala jsem se jako domeček z karet, přitom se nic tak hrozného nestalo. Tak naše manželství zevšednělo, no a co? Jenomže zevšedněla i láska, a to už tak lehkovážně brát nešlo. Často jsme se s Benem hádali kvůli prkotinám. Dřív jsme spolu taky ve všem nesouhlasili, ale po každé hádce následovalo usmiřování, které se teď někam vytratilo. Život jde dál, ten běžný život plný povinností, starostí o tři malé děti, chození do práce a plnění pračky. Asi jsem byla zbytečně přecitlivělá nebo jsem jen neměla ráda problémy. Všechno jsem si vždycky omlouvala a bagatelizovala. (str. 122-123)
Tempo hned od začátku nasadí vysokou laťku. Ať již díky naturalistické upřímnosti, tak překvapivým zvratům nebudete chtít opustit předložený svět. Současnost (zmínky o covidu, Ukrajině) podaná očima běžné ženy uhrane bezprostředností i obrovskou možností ztotožnění se.
Charaktery se linou po škále hrdinů i bezcharakterních nul. Přestože zjistíte jejich důvody, je jen na vás, zda pro vás budou dostatečné, nebo zůstane odsuzující pocit. Nikdo nemá předem nadefinovaný vzorec chování a spisovatelka dává prostor pro změnu. Využije ji někdo? Právě různé postavy mající svůj boj činí román poutavým na více stupních.
Červená nit osudu zaujme čtenáře Hájovny, Odpusť, že jsem se vrátil, ale i dalších psychologických počinů, v nichž je protagonistkou žena zkoušená/zkroušená životem. Správným způsobem emotivní práce zpracující neutěšené rodinné zázemí, násilí i tematiku spřízněných duší. Mohou se kolem nás jen mihnout, mohou s námi strávit delší čas, ale vždy nás ovlivní. Cítíte, že se blíží tragédie, odkud se vynoří nejdříve?
Děti běhaly kolem stromku. Miriam na kolenou houpala Medinku a četla jí z nové obrázkové knížky, můj muž si povídal se svým otcem. Věděla jsem, že žádné štěstí nikdy není na dobu neurčitou, proto jsem se snažila si ty chvíle vrýt do paměti, abych měla v budoucnu z čeho žít. (str. 108)
Dílo je rovnocenným partnerem jak po obsahové, tak formální stránce. Někdo může zaznamenat opakování slov i celých myšlenek. Avšak domnívám se, že většina z nich nebyla chybou, jen snahou o zdůraznění. Určité pasáže jsou trochu pomalejší, a pokud si nelibujete v popisování myšlenkových pochodů, kniha na vás bude zbytečně psychologicky podrobná.
Přístupné čtení neklouzající po povrchu, ale odkrývající hloubku lidského bytí. Kdy je lepší odstřihnout nit a kdy o ni bojovat? Do jaké míry se podrobit nastoleným pravidlům? Zpracovaných motivů je mnoho a právě postupné odhalování vás chytne a nepustí. Idylka pokrytá falší, nebo je to vlastně úplně jinak?
Mirka Skočílková vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor Matematika a geografie. V současné době učí na Střední pedagogické škole v Litomyšli. Kromě lyžování a jízdy na kole ráda čte, psaní bere jako nutný relax. Debutovala románem Violka, následovaly Kdo věří na zázraky, Opuštěný dům a Vesničanka.
Osobně jsem zažívala až vábivost, kdy mě hlavně pro začátek kniha uhranula. Popis malého děvčete, jemuž osud do vínku nenadělil milující rodinu, se mě citelně dotkl, a i když jsem v průběhu četby zažívala další emoce, toto mnou rezonovalo dál. Rozhodně se nejedná o bezduchou četbu, kdy podtitul „Příběh o hrdinství, hloupé sázce a osudové lásce“ může evokovat další z řady rádoby silných příběhů tendenčně hrajících na city. Červená nit osudu předkládá mnohem víc a rozhodně doporučuji. Pokud chcete mít hlavu plnou otázek, s chutí do toho.
Závěrečné hodnocení: 90 %
Stará legenda praví, že každý z nás je spojen se svým osudovým člověkem neviditelnou červenou nití. Máme ji ovázanou kolem malíčků, a když nastane ten správný okamžik, pomůže nám se s touto osobou sejít. Andrea, talentovaná malířka, nemá úplně jednoduché dětství. Její původ je jakýmsi stigmatem, kterého se nemůže zbavit ještě dlouho po tom, co se provdá za svého spolužáka ze střední školy. Po svatbě s ním začne žít u jeho rodičů. Právě u nich nalézá tolik potřebné útočiště, které boří mýty o vztazích s tchyní a tchánem. Benjamin je milující manžel, skvělý táta, ale stále častěji upřednostňuje svou profesi hasiče před rodinou. Za každou cenu se snaží všechny kolem sebe zachraňovat. Jednoho dne ale jeho hrdinství všem změní život…
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2024
Žánr: psychologický román
Počet stran: 304
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat