(Ne)příjemnosti jednoho obyčejného života
Protože ve smrti trocha svobody je. Aspoň občas. Jen člověk nikdy dopředu neví, co všechno v něm musí umřít, aby se jeho svět změnil. A někdy v tom hledání nakonec umře on celý. Od země stoupá chlad, vítr povívá travinami, najednou nevím, jestli tu život začíná, nebo končí. (str. 322)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host.
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host.
Píše se rok 1985, Pavlína a Jana vyrůstají s otcem Jirkou a matkou Alenou na vesnici. Žijí ve dvougeneračním domku s Aleninými rodiči. Společné bydlení přináší čím dál více hádek, které Alena řeší hysterií a Jirka pitím. Práce školní kuchařky Alenu nebaví a trápí ji nedostatek peněz, závidí přepych komunistickým papalášům. Pavlína s Janou objevují svět pokřivený spory a nadávkami…
V této domácnosti je snad vše špatně. Bohužel se opakuje generační vzorec upřednostňování jednoho dítěte před druhým, což má špatný účinek na duševní zdraví daných jedinců. Alena se od dětství snaží zavděčit matce, jež má oči jen pro druhorozenou Mařinku. Alenina psychika se zmítá v kolotoči beznaděje, později dokonce deprese. Komunističtí lékaři duševní bolesti spíše bagatelizují, než opravdu léčí. Jirka svou nespokojenost utápí v lahvích alkoholu, že má problém, nedokáže přiznat ani sám před sebou. Konflikty s labilní Alenou se stupňují a domov se stává stále bezútěšnějším a agresivnějším místem.
Přesná časová chronologie se datuje od 1985 až po 1994. V poslední kapitole formou epilogu nahlédneme do roku 2020. Kapitoly nesou název letopočtu a ročního období. Na dění nahlížíme optikou tří vypravěčů: Pavlíny, Aleny a Jirky. Ti se ve vyprávění střídají, ale nejvíce prostoru dostává Pavlína. Vidíme ji vyrůstat v nelehké době. Přestože text není oddělený jmény, hned bezpečně poznáte, kdo k vám promlouvá. Sestra Jana se ke slovu nikdy nedostane, i přesto však je její psychologický vývoj detailně zmapován.
Postavy jsou plastické, což podtrhuje nejen vhodně zvolená ich-forma, ale také nespisovná čeština bohatá na vulgarismy, které ovšem nepůsobí ani trochu prvoplánově a ladí s vypjatými situacemi. Ačkoliv přesná lokalizace zůstane čtenářům utajena, nelze si nevzpomenout na autorčinu Dědinu. V Pláňatech až na drobné výjimky dialekt nenajdeme. V knize se na několika místech jako leitmotiv vyskytuje píseň či báseň o planých třešních, zdroj jsem nikde nenašla, což je škoda. Symbolika třešně je ovšem stěžejní myšlenkou znázorňující paralelu mezi Pavlínou a divokým stromem.
Anotace vnadí zmínkou o dozrávání v době přelomové, nicméně dějiny jsou nastíněny hodně povrchně. Pokud čekáte historický román, mohli byste být zklamaní. Hlavním kladem díla je dechberoucí psychologický rozbor. Dvořákové se podařilo autenticky vyobrazit nejen dospělé, ale i hloubavou dětskou mysl.
Pláňata se dotýkají spousty bolestných témat, jako je vliv alkoholismu na dítě, mezigenerační propast, nedostatečná rodičovská láska, a dokonce pedofilie. Silně působí na emoce, což je podtrženo komorním množstvím aktérů. Ke slovu se dostanou pouze dvě generace obývající dům, neznáme pohled na dané události od prarodičů, což by bylo vítaným doplněním. Na druhou stanu máme možnost sledovat postupnou destrukci jedné obyčejné rodiny pěkně zblízka.
Dvořáková se sice na historii příliš nezaměřila, ovšem ti, kteří údobí zažili, ucítí z řádků velkou nostalgii. Porevoluční veselí je zkaleno obávanými novotami. Scéna s rakouským bezdomovcem zahraje na emoční strunu téměř stejně jako Jirkův alkoholismus. Spousta odkazů na (ne)vymoženosti doby a různé socialistické výdobytky je skvělým zpestřením. Toto temné údobí je třeba neustále si připomínat.
„Ty mně prostě nepřeješ, abych se měla líp,“ podívám se na ni zpříma. Maminka, ale upřeně hledí kamsi do dálky za oblohu, jako by nesnesla pohled na mě. „Dřív byl člověk rád, že má práci a vydělá si korunu. Za komunistů jste si navykli, že se o nic nestaráte, a to je ve vás furt,“ mávne rukou. Připadá mi to nespravedlivé. Jako bych byla nějaký rozmazlenec, co se neumí postavit k práci. Jako bych neměla právo mít se aspoň o trošičku líp. Mařinku by určitě k Vondrouškovi neposílala. (str. 199)
Pláňata lze doporučit především fanouškům Petry Soukupové, která rovněž dokáže bravurně popsat psychologii aktérů včetně dětí. Dvořáková se vymezuje volbou značně negativních postav. U Soukupové čtenáři dokážou pochopit a omluvit jednání jednotlivců, kdežto v Pláňatech lze některé označit za zcela záporné. Dojem kazí zrychlený závěr, jenž nepřináší kýžený wow efekt. Je podobný Lesu v domě od Aleny Mornštajnové, kde se objevuje i obdobná přírodní konotace.
Petra Dvořáková je jednou z nejčtenějších tuzemských spisovatelek. V jejích knihách najdeme pestrou škálu neveselých námětů. Do povědomí vstoupila knihou rozhovorů s věřícími Proměněné sny, následovaly bestsellery Sítě (2016), Dědina (2018), Chirurg (2019), Vrány (2020) a v neposlední řadě lehce kontroverzní Zahrada (2022).
Pláňata si mě získala od prvních stran, nimrání se v nefunkčních vazbách lidí mě baví. Dvořáková ukázala, že tohle opravdu umí už u fenomenální Zahrady. Obdivuji, jak realisticky dokáže psát o lidech z odlišných společenských vrstev. Právem se řadí mezi mé literární oblíbenkyně.
Závěrečné hodnocení: 85 %
Román o dozrávání v přelomové době
Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému pádu. Pavlína svým dospívajícím srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět a najít ten vysněný, skutečně lepší?
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2023
Žánr: psychologicko-společenský román
Počet stran: 336
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat