Recenze: OŘECHY NA CUKROVÍ (Michaela Kalivodová)

 Bilance života

Ořechy na cukroví (Michaela Kalivodová, Euromedia – nakladatelství Ikar)
Netočila se mi hlava, nic, měřili mi tlak, taky dobrý. Já spadla jakoby šikovně, natáhla jsem před sebe ruce. Prostě jsem necejtila prsty u nohou, no. (str. 56)


Za recenzní výtisk děkuji autorce Michaele Kalivodové.


Jaký byl vlastně můj život a zůstanou na mě rodině krásné vzpomínky, nebo spíše ty bolavé?
Hlavní hrdinka novely Ořechy na cukroví řeší opravdu palčivé otázky. Bezejmenná vypravěčka, která je v současné době už prababičkou, se snaží být nápomocná vnučce Magdě a užívat si poslední momenty s pravnučkou Kájinkou. Volné chvíle tráví ponořena do minulosti, kde bilancuje svou existenci s trpkou pachutí chyb a omylů v neutuchající touze po odpuštění.

Ich-forma z pohledu stařenky dodává vyprávění punc intimity. Budete mít pocit, že řádky psala vaše babička, a představovat si ji, jak louská ořechy a připravuje těsto na cukroví. Úsporné kapitoly zkratkovitě provádějí jednotlivými fragmenty života. Dílčí útržky vzpomínek jsou vytrženy z kontextu a postrádají ucelenou chronologii.

Styl psaní lze snadno přirovnat k deníkovým zápiskům, kde si pisatelka zaznamenává na přeskáčku různé situace. Text se hemží pořekadly, které můžeme znát od prarodičů, všichni je chápeme, ale málokdo je dnes užívá v běžné komunikaci.

Jazyk je nespisovný plný prapodivných zdrobnělin hlavně u členů rodiny  Magdička, Kájinka, Románek , poněkud účelově se tím autorka snaží vyobrazit láskyplné pouto hraničící s posedlostí a mohlo by to na někoho působit rušivým dojmem. Jako negativum je možné brát vulgarismy, které se ke staré paní absolutně nehodí. Dává tímto způsobem průchod rozjitřeným emocím, což se dá pochopit. S lidskou náturou dělá rozhozená psychika divy a potom už stačí málo k sopečnému výbuchu.

Bábinka dává neustále na odiv až patetickou snahu se všem zavděčit, peče a vaří, i když o to nikdo nestojí. Cítí, že každý nesvár se dá vyřešit nějakou pochutinou, nejlépe tou nejtučnější. Fitness strava jí nic neříká a dokonce se pošklebuje, když jí vnučka navaří vhodný dietní pokrm, raději se za rohem cpe mastným jídlem. Na svůj věk je dost dětinská a netolerantní. Generační propast je hmatatelná, s některými změnami ve společnosti se nedokáže vyrovnat, například nechápe dnešní kult zdravého těla. 

Ve svých zvycích sice zůstává ustrnutá a znatelný vývoj není znát, ale nepolevuje ve snaze pochopit mladé, zejména co se týče oblasti výchovy dětí, a srovnává úlohu matky včera a dnes. Za jejího mládí se spousta věcí stavělo nad mateřství,  jako například vaření, pečení a uklizená domácnost. Není tajemstvím, že miminka se nechávala vyplakat jen proto, aby měl manžel na stole včas teplou večeři. Naše babi je v tomto pokroková a uvědomuje si, že dítě by mělo být středobodem matčina času. 
 

Maruny tatínek byl cikán, maminka bílá, ona a její sestry vypadaly tak exoticky. Maruna z nich byla bezkonkurenčně nejhezčí. Teďko čím je starší, tím je černější, starej Telvák bejval černej jak holina! Nevím, jestli i dneska by se mu líbila. Je to už taky bába... Dřív se nosila jak pětka do záložky, i tu školu si dodělala. On vždycky říkal: „Podívej, to je dáma!“ A taky: „Podívej na Marunku, i cikánka se vyučila při zaměstnání konzervářkou, ale ty bys to nezvládla.“ (str. 189)


Ostatní postavy hrají pouze jakési epizodní role, premisou je snaha vymazat hříchy a vyrovnat se s nepěknými zážitky z manželství. 
Ojedinělé je oslovování manžela pouhým zájmenem. Nikdy se nedozvíme jeho jméno, což umocňuje neutuchající nenávist z řádků sršící. Škoda, že jejich vztah nebyl popsán i z druhé stránky, například od syna, chyba je totiž vždy na dvou stranách, rozvinutí by podpořilo dojetí čtenářů.

Přílišné tlačení na pilu a neustále se opakující pohnuté povzdechy mohou brzy začít lézt na nervy. Avšak vlastnost držení se zaběhnutých kolejí je pro staré lidi typická, což budí dojem opravdovosti. S tím souvisí i hojný výskyt velmi nekorektních stereotypů a myšlenek reflektující období, kdy babi vyrůstala. 

Anotace láká na sociální drama typu Soukupové, k této hloubce však chybí zevrubnější popis daných okolností. Paralelou mezi nimi je um vcítit se do úplně jiné věkové kategorie. Přináší zamyšlení, že naše existence se opakuje v podobných vzorcích a na sklonku bytí se vracíme opět na začátek a životní úlohy se obrací.

Titul doporučuji starším ročníkům, jež se mohou s charakterem snadněji ztotožnit a zavzpomínat si na časy dávno minulé. Taktéž je vhodný i pro dnešní dospělé, protože mezi řádky v receptech marmelád oživí ztracené dětství a možná pochopí přehnanou mnohdy až dotěrnou péči prarodičů.

Michaela Kalivodová, rozená Kašičková, vystudovala bohemistiku na FF Univerzity Karlovy. Umístila se v literárních soutěžích a publikovala články v internetovém magazínu Dobrá adresa. Vydala již několik sbírek poezie i novel. V rámci projektu jsme vám přinesli hodnocení románu Zuzka v šatech svátečníchOřechy na cukroví jsou autorčiným šestým počinem.

Subjektivní názor (do hodnocení se nezapočítává): Už dlouho jsem nečetla knihu, kde bych se tak obtížně ladila s aktérkou, bohužel jsem jí tu lítost nějak nedokázala uvěřit. O blízké tohoto věku jsem přišla brzy a nepřijdu s nimi do styku. 

Závěrečné hodnocení: 67 %


Anotace:
Ve stáří se celý svět mění v místo plné lítosti. Aspoň pro někoho. Hlavní hrdinkou příběhu je životem poznamenaná stará žena, pro niž je rodina nade vše a své děti a vnoučata bezmezně miluje a láskyplně rozmazluje. Skrz zdánlivě obyčejné všednodenní historky a postřehy ale probleskává temná minulost, která v ženě vyvolává znovu a znovu pocity viny a studu. Přeje si, aby mohla změnit již nezměnitelné a zoufale touží po odpuštění za neuvážená životní rozhodnutí, která ovlivnila celou její rodinu. Zároveň se bojí o něj poprosit, protože je přesvědčená, že na něj nemá nárok. Ořechy na cukroví jsou citlivým příběhem o stáří, rodině, závislostech, nejistotách a o umění odpouštět – a to především sám sobě. 

Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2022
Počet stran: 248
Žánr: novela ze života
Vazba: pevná s přebalem

Komentáře