Jaký je váš morální kredit?
Tu minutu nebo dvě, než vlak zastavil, Bohouš strávil vzpomínáním, jak se sem vlastně dostal. Pamatoval si, že byl v hospodě... (str. 107)
Za recenzní výtisk děkuji autorovi Mirku Vostrému.
Devět povídek z různých časových epoch spojuje tematika morálního nastavení jedince. Každý z nás se určitě dostal do situace, kdy mu pravidla přikazovala akt, který se protivil dobrým mravům. Slušný člověk to má mnohdy na světě těžké a trápí ho pocit viny.
Jednotlivé příběhy jsou odlišné, a přesto podobné, spojuje je námět provinění a trestu. Hrdinové se ocitli v bizarních situacích, v nichž se museli kvapně rozhodnout, a poté žít s následky svých činů po celý život. Někdy na ně vzpomínali s láskou, jindy jim nedali spát ani na smrtelné posteli.
Muzikant na jezeře
Dvě časové osy sledují Františka ve dvou životních situacích. Komunistické Československo 1950 ve své nejtvrdší době. Jako živnostník neměl na růžích ustláno a nezbývalo mu nic jiného než emigrovat. Události roku 1958 nám pomalu odhalují, jak to celé dopadlo, a jedno nepříjemné rodinné tajemství.
Vševědoucí vypravěč střídá spisovnou formu jazyka s obecnou češtinou. Dialogy jsou uvěřitelné a vykreslují zjitřené emoce zúčastněných. František se snaží překonat temnou dobu a jako vždycky hledá útěchu v hudbě. I přes předvídatelnou pointu nutí trpkost příběhu k zamyšlení, jak politický systém rozděluje lidskou společnost.
Noční výpravčí
Milovník čundrů a výšlapů Jandera vzpomíná na krásné zážitky z dětství se svým otcem, který bohužel předčasně tragicky zahynul. Každý rok jezdí uctívat jeho památku na místo nehody. Jednoho večera potká kocoura, který ho nasměruje k dávnému usmíření.
Užitá ich-forma s častým přímým oslovováním čtenářů dodává punc autenticity. Popisné pasáže z nádraží a osvětlení vlakové mechaniky dávají příležitost k edukaci. Z lehce mysteriózního námětu příjemně zamrazí, není však nijak přehnaný a jako celek je próza uvěřitelná.
Poslední Vánoce na frontě
Rok 1917, ukrutná zima a Štědrý den. Vojín Pažout se rozhodne vyrazit s bílým praporkem pozdravit (ne)přátelské vojáky v zákopech. Je totiž vyhlášen zákaz boje, jsou přece Vánoce, tak co se může stát? Vodka udělá svoje a jeho strach je zahalen závojem ztracených zábran.
Aplikovaná er-forma nenadržuje ani jednomu válečnému táboru a poodkrývá laskavost lidské duše. Touhu žít aspoň ve vánoční čas jako normální člověk. V tuhle dobu se přece dějí zázraky. Dvě časová údobí poukazují na pomíjivost bytí. Nic není černobílé a i na druhé straně barikády stojí pořád stejní vojáci.
Kočičák
Pravidelné karetní dobrodružství se jednoho večera Bohoušovi vymkne z rukou. Přemíra alkoholu způsobí částečnou amnézii a on se vzbudí ve vlaku, kde mu sympatický průvodčí nabídne pomoc. Dobrý skutek se přece musí oplatit, a tak se ho Bohouš za pár dnů rozhodně vyhledat, aby se mu revanšoval. Netuší, jakou cenu zaplatí.
Zmatený stařeček je velmi sympatický a v kombinaci s nespisovným jazykem a velkým výskytem přímé řeči skoro cítíme jeho únavu a touhu přijít na kloub stále se opakující kartě. Podle jasnovidky se mu snaží předpovědět nemilé zprávy. Chvilky dojetí pocítíme i přes užitou er-formu. Kočičák je romance plná tajemství a odvahy s lehkým dotekem nadpřirozena.
Moje pouť do Santiaga
Vyhořelý konzultant je sice špičkou ve svém oboru, ale jako manžel a otec selhává. Vrací se unavený a děti vidí zalezlé v posteli a manželku protivnou. Kde jsou ty chvíle, kdy skutečně byli rodina? A proč nemají radost z peněz, které vydělává? Cítí, že potřebuje přemýšlet, a k tomu je nelepší vyrazit sám na pouť do Santiaga de Compostela.
Ústředním tématem je kritika konzumního nastavení společnosti. Peníze jsou svoboda, ale draze vykoupená časem, který bychom jinak mohli trávit se svými blízkými. Našemu hrdinovi otevře oči až pohled na cizí rodinu. Probudí se v něm cit, který dávno nepoznal. Ich-forma a bodrá nespisovná čeština dodávají na autenticitě.
„Že prej mám bejt víc doma. Tak to si musíš, holubičko, vybrat, řek jsem jí nedávno. Buď prachy a tohle všechno, barák, uklízečku, dvě auta a tak, nebo budu doma v pět a můžem po odpoledních jezdit na kole a chodit na zmrzlinu. (str. 136)
Souboj nad Sinají
Sonda do duše válečného veterána, který se roky trápí myšlenkou na prožité hrůzy a žije s pocitem naprosté ztráty iluzí o sobě samém. Náhodný telefonát traumata oživí. Kdo a proč mu chce připomínat jeho selhání?
Dvě časová období z minulosti, propracovaná psychologie nás nutí k zamyšlení, jak moc opravdu známe sami sebe a kde jsou naše hranice. Je rozkaz nadřazený našemu vnitřnímu rozpoložení a etice?
Třešně měla nejradši
Náhodný kolemjedoucí zahlédne podivného starce vykračujícího si v nacistické čepici. Výjev mu nechce jít z hlavy a rozhodne se s ním promluvit. Otevře stavidla návratu temné minulosti a smutnému osudu jedné velké lásky.
Hlavní myšlenkou je, že ani pomsta nemůže nic spravit, ani krutý čin či akt násilí. Zásady vyletí oknem a zbyde jen pocit marnosti. Autodiegetické líčení s několika úhly pohledu vybízí k nahlížení na události z více stran včetně pochopení aktéra toho nejhoršího možného zločinu.
Nejrychlejší kůň na světě
Tibor a Ema spolu s malou dcerkou v roce 1984 emigrovali do Walesu. Své rozhodnutí považují za správné a jejich šťastná, bezproblémová existence tomu odpovídá. Poklidné odpoledne naruší telefonát od reportérky z Česka, jež je osloví k účasti na dokumentárním projektu o emigrantech. Přes počáteční nevoli se rozhodnou účastnit a nevědomky otevřou dveře starým, v paměti zasunutým bolestem.
Autentická ich-forma a realistické dialogy odkrývají dávno opominuté trauma definující jednu rodinu.
Cestou domů
Osamělý prodejce kaprů má v lásce Vánoce asi stejně jako jeho rybí přátelé. Zima a ponurá nálada ho nutí otevírat jednu lahev rumu za druhou. Najednou má pocit, že k němu nehovoří jen zhýralá mysl, ale i němý kamarád.
Úsporný text balancující na hraně naivity a laskavosti. Vánoce jsou časem zázraků, co na tom, že je to rovněž období s nejčastějším výskytem sebevražd. Ironie a sarkasmus jsou vítaným kořením očekávaného děje.
Jako celek působí antologie komplexně, tematika je podobná u všech částí, až na poslední Cestou domů, ta je vložena navíc, jako by se Vostrý chtěl rozloučit prostomyslnou, vtipnou tečkou.
Sborník bych doporučila nejen pamětníkům komunistického zřízení, ale především i mladším generacím, které by si měly připomenout, jak těžce se tenkrát žilo. Námět o útěku za hranice je vděčným motivem, kterému se naštěstí dostává čím dál většího prostoru, ale nikdy neomrzí.
Mirek Vostrý není na literární scéně žádným nováčkem, v minulosti jsme na projektu recenzovali jeho sborníky Čarodějnice, Kostelníkova závěť a Noční výpravčí. Muzikant na jezeře je uceleným výborem toho nejlepšího z jeho pera nastřádaného po šuplících za poslední dekády. Jakožto milovník českých a slovenských luhů a hájů lokalizuje své prózy do známých míst.
Spisovatel mě opět nezklamal svým umem napsat zdařilé, i když poněkud dějově předvídatelné kratší prozaické úseky. Nejlépe hodnotím Moji pouť do Santiaga, protože skvěle vystihuje dnešní uspěchanou dobu. Nejslabší byl Muzikant na jezeře, kromě smutku ve čtenáři zanechává pachuť bezvýslednosti.
Závěrečné hodnocení: 80 %
Příběhy Mirka Vostrého vyprávějí o mužských ctnostech. Jejich hrdinové vědí, co nejspíš bude správně, avšak těžce váhají, protože okolnosti správným rozhodnutím prostě nepřejí. Situace odehrávající se ve válce, na vojně, v nemoci nebo za zoufalé nespokojenosti vyžadují víc než jít širokou cestou. Napětí, smutek, záhady a humor v chytrých dávkách činí ze sbírky povídek hezký čtenářský zážitek.
Nakladatelství: Návrat domů
Rok vydání. 2023
Žánr: povídky
Počet stran: 276
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat