Josefína je jako koprovka
Kdyby byla Josefína omáčka, byla by rozhodně koprovka. Ne každý ji má rád, ale kdo ji má rád, má ji většinou rád hodně. Málokdo si dá koprovku jen tak, protože má zrovna hlad a koprovka je po ruce. Na koprovku musíte mít vyloženě náladu. (str. 11)
Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.
Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.
Josefína jako jediné dítě v široké rodině žije obklopená dospělými a je nucena nasávat do sebe jejich problémy jako houba. Celkem brzo se napřímo setkává s Alzheimerovou chorobou, kterou trpí její babička, rozvod rodičů se zdá být na spadnutí a táta přežil zázrakem svoji smrt. To vše utváří pohled mladistvé holky na svět. Chvílemi ještě nerozumí tomu, co je špatně, jenom vnímá, že se kolem ní schyluje k něčemu negativnímu.
Styl psaní je velmi líbivý. Trocha dětské naivity, špetka ironie a v neposlední řadě lžička zábavy. Všechno dohromady tvoří vyvážené literární těsto, z něhož se upekla skvělá kniha. Pantovič používá delší souvětí a bohatou slovní zásobu, typickou třeba pro Petru Soukupovou nebo Radku Třeštíkovou. Hojně též využívá básnických figur a díky nim je text květnatý, ale ne přeplácaný. Oplývá také ovšem specifickým stylem humoru, někdy až černým, jenž se může stát terčem kritiky určitých příjemců.
Výrazným prvkem jsou takové kratší komentáře či vstupy, které mají mířit směrem ke čtenáři. Působí trochu rušivě, a jako by ani nebyly součást vyprávění. Konceptem nezapadají do vytvořeného fikčního světa.
Vlastně je to trochu absurdní, že zrovna já jediná jsem psaná v ich-formě, když teď rozhodně ve formě nejsem, natož v ich! (str. 114)
Dynamika a svižné tempo jsou klady zvedající úroveň kompletního díla. Nejednou v závěru kapitoly překvapí zápletka, jež se na začátku následující pasáže vybarví v něco zcela jiného, než jsme očekávali. O napětí tedy není nouze, ba i předvídavost zůstala mimo hru. Celkový dojem pak zlehka kazí příliš otevřený konec bez uzavřené pointy.
„Takže ty jsi bonzoval?“ Zeptala se ho Lucie, když si odkrajovala růžičku květáku, ze kterého nebyla kdovíjak nadšená, ale vzhledem k tomu, že sama na svůj vařící den v pondělí zapomněla a hodila po Pavlovi rohlík s taveňákem, nemohla nahlas říct nic. Pavel to na ní ale poznal. Nikdo ji neznal tak dobře jako on. Ani ona sama. (str. 163)
Příběh zasazený do Karlových Varů je předložen z perspektivy mnoha lidí. Je nutné být obezřetný k tomu, kdo se zrovna chopil slova, jinak by mohlo lehce dojít k nepřehlednosti a chaosu. Vše je podáno er-formou, až na krátký úsek z pohledu Josefíniny babičky obzvláštňující děj ich-formou, čímž ho činí osobnějším.
Psychologie hrdinů je zvládnutá na jedničku. Jinak o životě přemýšlí dítě, žena, muž, odlišným směrem se v mysli ubíhá i člověk s duševní chorobou, veškerá různorodost byla jasně popsána a rozebrána. Tvůrkyně zvolila při rozštěpení vypravěčů odlišný způsob přemyšlení a vyjadřování, a ten je upraven k úrovni dětskému uvažování, a naopak jiná větná stavba částečně odpovídá vnitřním pochodům pětatřicetiletého jedince.
Jednou z protagonistů je jedenáctiletá Josefína, mladá školačka začínající klást si otázky ohledně existence. Jak se pozná ten pravý? Proč si maminka vzala zrovna tatínka? Své rodiče miluje, ale čas od času se v nich nevyzná. Ráda by zůstala ještě dítětem, ale je zmatená. Rodinná situace ji nutí možná předčasně dospět.
Další významnou osobou je Emílie. Ta poněkud vlaje jako vlajka ve vichru mezi starostmi ostatních. Postarat se o nemocnou matku, nevěrný manžel, pubertální dcera, nevyřešené spory s otcem táhnoucí se už věčnost, to vše jí leží na bedrech a ona se kvůli tomu do určité míry ztrácí sama v sobě. Jedinou útěchou jsou pro ni příležitostná posezeníčka s kamarádkou Lucií.
Román má mimo jiné hned několik neméně důležitých vedlejších postav. Zmínit lze nepochybně dědu Karla nebo babičku Hanu, ani v jejich případě není charakterový rozbor ochuzený a máme možnost poznat je až na dřeň, spolu s nimi sledovat největší obavy a plnit tajná přání.
Po provalení jeho nevěry nasedli do prvního vagonu na emocionální horské dráze a Emílie po dlouhé době poznala vzrušení. Z vlastního manžela, z vlastního bytí. Cítila k němu sice směs emocí, včetně těch úplně nejhorších, ale dotýkala se díky tomu konečně zase života. (str. 79)
Hlavním motivem se staly mezilidské vztahy v různých stupních a podobách. Pisatelka nerozebírá pouze komunikaci, pospolitost v manželství či občasné zaškobrtnutí v přátelství, ale zaměřuje se rovněž na vnímání sebe sama, což je vidět hlavně u Emílie a u její duševní vyčerpanosti. Knížka je takovou sondou do lidského nitra schopnou vyvolat rozličné typy reakcí. Některé části působí jako tragikomedie, jiné jsou prosycené čistě pozitivními emocemi a samozřejmě i opačně.
Titul lze doporučit všem, kdo rádi čtou společenské svazky zaměřené na rodinné vztahy a každodenní nedorozumění, která se mohou stát každému z nás a která se můžou rozrůst v něco daleko komplexnějšího.
Kateřina Pantovič se narodila ve Vrchlabí, ale dětství strávila v Karlových Varech. Pracovala jako moderátorka zpravodajství, ale práce ji přestala bavit a přesunula se k něčemu, kde mohla plně využít svou kreativitu – ke psaní. Její prvotinou je pro děti určená Justýnka a asistenční jednorožec (2017), pro dospělé debutovala počinem Kdo se postará o Annu (2020).
Za mě osobně bylo čtení příjemným překvapením. Vykreslení důležitých momentů bez zbytečné omáčky kolem ve mně zanechaly pozitivní dojem a k autorce se ještě ráda vrátím.
Celkové hodnocení: 92 %
Kdyby byla Josefína omáčka, byla by rozhodně koprovka. Ne každý ji má rád, ale kdo ji rád má, má ji většinou rád hodně. Babička jí umírá na Alzheimera, táta nedávno málem umřel na mrtvici a máma říká, že umřelo něco v ní. Všichni v Josefínině rodině se ve svých menších i větších tragédiích tak moc soustředí na hledání smyslu svého života, až si nevšímají, že jim úplně uniká. A pokud nezemřeli, možná ho hledají dodnes.
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2023
Žánr: společenský román
Počet stran: 224
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat