Tajemství krát nekonečno
Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.
Radka Třeštíková pochází z jižní Moravy, kde se narodila a také vyrůstala. Poté vystudovala v Praze práva a sedm let se jim profesně věnovala. Svou prvotinu Dobře mi tak vydala v roce 2014, následovalo To prší moře (2017). Největšího úspěchu zatím dosáhla se svou třetí publikací Bábovky, která se stala literární událostí roku 2016. Čtenářsky zdařilý byl i následující román Osm s detektivní zápletkou a Veselí, v němž se hlavní hrdinka vrací z Prahy do Veselí nad Moravou, odkud tvůrkyně pochází. V roce 2020 vyšla její šestá kniha Foukneš do pěny o cestě za vlastním já až na konec světa. Tajemství je sedmým vydaným románem.
Napínavé vypravování mapuje přibližně dva odžité roky skupiny přátel, pospojovanou nejen zálibou k aktivnímu lezení a procházení se po horách. Pravidelně jezdí pospolu v létě na pronajatou chatu a tráví zde společnou dovolenou. Sezdané i nesezdané páry a jejich dospívající děti, všichni dohromady. Každý z dotyčných si do letní pohody přivezl tajemství, rozrůstající se a zahalující všední dny do šedého oparu, z něhož není úniku, dokud vše nevyleze na světlo.
Jazyk je velmi barvitý, neobvykle dlouhé věty jsou protkány originálními básnickými figurami. Neojediněle narazíme na vulgární slova. Autorka bravurně ovládá dialogy, jejich rozhovory jsou v několika pasážích opravdu jako ze života, uvěřitelné. Specifickým rysem, se kterým máme možnost se setkat i v předchozích spisech, je humor, jenž může působit na určité jedince nekorektně. Každému nemusí vyhovovat použití sarkasmu, ironie a dalších obdobných literárních forem, kterými Radka určitě nešetřila.
Jola spadne do duchny po zádech jako do čerstvě napadaného sněhu. Povlečení hezky voní a ty duchny tady jsou těžké, úplně jiné než doma anebo v nemocnici, v nemocnici je hrozně pitomé povlečení, ze kterého pořád vylézá deka tak tenká, že to je úplně nanic, vždycky když se ráno Jola vzbudí, tak je deka z půlky venku a ona ji tam musí zase nastrkat zpátky, a pak přes den to udělá ještě milionkrát, jsou dny, kdy má pocit, že nedělá nic jiného, jen se znuděně převaluje z boku na bok, chodí čurat a strká tu deku zpátky do povlaku jak nějakého růžového živočicha. Otočí hlavu a upřeně sleduje Viky, která si vybaluje tašku. Se zájmem se jí na všechno vyptává. Co je to za knihu? Máš i nějaké barevné oblečení? Kolikátku máš nohu? To je elektrický kartáček? Proč nemáte psa, když máte barák? Nenalakujeme si nehty? (str. 304)
Za zmínku stojí také kompozice, která je všechno možné, jen ne chronologická. Počin je rozdělen na dva díly a dvě časové linie. Zapotřebí je dávat při čtení dostatečný pozor, aby neuniklo nic podstatného, co by mohlo mít vliv na další dění. Po přečtení první části, zaměřené na současnost, zjistíme, že příhoda byla představena vlastně od konce. Rozuzlování prvotních impulzů ovlivňujících vývoj událostí je patrné až právě v druhém úseku vracející účastníky do rok staré minulosti. V závěru se většina tajemství rozplétá. Ale ne všechna. Pisatelka nechává velký prostor pro fantazii. Pár záležitostí zůstává nakousnutých a několik zcela nevyřčených v otevřeném konci. Už v průběhu vyprávění jsou hmatatelné náznaky, jak by mohly jisté situace dopadnout, ale většinou jsou to jen nikam nevedoucí mrtvé body.
Radka Třeštíková je proslulá tím, že ve svých textech používá velké množství postav, zápletek, odboček, křižovatek a tak dále. Prostě všeho možného, aby čtenářům zážitek udělala těžší a zajímavější. Ani v tomto případě o klíčové aktéry není nouze. Bez taháku, kde jsem si vypsala, kdo ke komu patří, kdo s kým tvoří dvojici, bych byla beznadějně ztracená už na začátku. Právě v počátku mohou být jména a spojitost mezi nimi nepřehledná. Ale každou další kapitolou se výchozí chaotičnost zmenšuje a protagonisté získávají jasnější obrysy.
Nejvíce se děj točí kolem třinácti z nich. Vztah Dity se starším Milkem už dávno není ideální, a když do jejího života vstoupí Daniel, poslední vratké základy vybudovaného partnerství se bortí. A i přes to, že je Milek otec jejich dcery Viky. Manželé Anežka s Jirkou se starají o svou jedinou nemocnou dceru jménem Jola, která je pro ně středobodem vesmíru. Herečka Eva s Lukášem mají také osobní potíže, jež se promítají do jejich vzájemné symbiózy, ale snaží si i tak udržet harmonické prostředí pro jejich společného syna Johana. Posledním z párů jsou úspěšná kuchařka Simona a Roman. Rodinu těchto dvou jedinců dotváří dospívající dcera Nina, nespokojená sama se sebou. Jejich charakter a vzorec chování je představen velmi barvitě včetně detailů a každodenních návyků a rituálů. Další vystupující jsou potom odstaveni na vedlejší příčku.
Příběh je psán v er-formě, v každé podkapitole se mění úhel pohledu a sledujeme běh života různých osob na přeskáčku. Tím se vše ještě komplikuje a zamotává, protože osudy jsou představovány postupně a v celek se spojují v samotném závěru. Konstrukce výstavby kolem děje je spletitá, ale vše do sebe zapadá jako puzzle. Tajemství je zatím zdaleka nejmíň přehledné dílo, co se týče hrdinů, ale při pozorném čtení lze rozklíčovat vnitřní systém. Ten spisovatelce funguje víceméně celou dobu. Rozpadá se až na straně 487, kdy došlo k překlepu ve jméně a místo Dity máme najednou Zitu.
Necítí pravou ruku. Jako by ani nebyla její. Takhle strašně si Viky ruku ještě nikdy nepřeležela, visí jí na těle jako prázdný rukáv od trička. V polospánku ji přepadne naprosto scestná obava, že už s ní nikdy nepohne, že jí tam bude viset a potom odpadne. Tak dlouho ji vlastní tělo otravovalo, až se začne bát o jeho jednotlivé části. Posadí se a drží si paži v klíně jako nějaké nebohé raněné ptáče, co před chvílí vypadlo z hnízda. (str. 200)
Třeštíková skrz postavy nechává vyplout na povrch i témata společensky těžká a závažná. Kromě partnerských krizí to je anorexie, celkově nesnáze během dospívání a vyrovnávání se sám se sebou. Ústředním motivem jsou mezilidské vztahy a jejich křehkost, stejně jako u předchozích autorčiných románů. I přes vážnost je popisuje poutavě a autenticky. Navzdory tomuto kvantu zvolených problémů a snahy proniknout do hloubky působí místy překombinovaně.
Od Radky Třeštíkové jsem četla vše, co doposud vydala. Na románech, jež píše, se mi líbí neobvyklé vyprávění, bohatá slovní zásoba a to, že se nebojí jít proti proudu. Každá z vydaných publikací je trochu jiná, ale všechny spojuje osobitý styl, titul od titulu ucelenější. Po zážitku s Foukneš do pěny, jež ve mně zanechal rozporuplné pocity, se Radka vrátila ke stylu, který na ní čtenáři oceňují.
Závěrečné hodnocení: 79 %
Anotace:
Všichni občas potřebujeme někoho, kdo nás zachrání.
Napínavé vyprávění o lidech v horách a horách mezi nimi, které už nejde obejít, ale dá se z nich spadnout a dá se v nich ztratit. Stejně jako v té šílené spoustě tajemství, co si v sobě pečlivě střeží dospělí i děti. Budete se modlit, aby vám aspoň někdo z nich něco prozradil a aby si řekl o pomoc hlasitěji než úplným tichem. Všichni občas potřebujeme někoho, kdo nás zachrání. Nejprodávanější česká spisovatelka současnosti Radka Třeštíková vystavěla ve své sedmé knize příběh plný napětí, bolestných otázek a charakterově dokonale vykreslených postav. Parta kamarádů a jejich dospívajících dětí řeší v odlehlé chatě staré konflikty, nové vztahy a neodpuštěné křivdy. Autorka vás ve svém zatím nejrozsáhlejším románu vezme na dlouhou cestu za tím největším tajemstvím.
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2021
Žánr: společenský román
Počet stran: 496
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat