Bizarní horor i dekadentní komedie
Miloval sychravé podzimní počasí. Zbožňoval dušičky, které se kvapem blížily. Hřbitovy vždy ožijí ruchem, kýčovitou výzdobou hrobů, plaménky svíček. Svět živých i mrtvých se propojí – lépe řečeno, on je propojen neustále, ale běžní smrtelníci si to připomínají jen jednou za rok. (citace ze stopy 2, 00:20)
Za recenzní audioknihu děkuji vydavatelství Čti mi!
Chci zakoupit tento titul!
Ačkoliv svou sestru-dvojče pohltil ještě v děloze, jako by Eduard Květ stále žil v jejím stínu. Přesto si k vyoperovanému nádoru jménem Klára vypěstoval silnou sourozeneckou lásku a často ji chodí navštěvovat na hřbitov, kde má alespoň chvíli klid od věčně deptající matky s tyranskými sklony.
Ani Richard Kustoš by cenu „rodič roku“ nezískal. Navzdory faktu, že v ulicích řádí tzv. vrah andílků a on by měl svou dcerušku městem doprovázet, zláká ho vidina posezení v hospodě při sledování veledůležitého fotbalového zápasu. Jenže za chyby se platí – a on, pasuje se do role neohroženého mstitele, to má v plánu za všechny zhrzené otce pachateli sečíst i s úroky!
Odon se coby trpaslík ve světě lidí potýká s mnoha problémy. V davu hrozí ušlapání, psi si ho pletou s hračkou a za spotřební zboží musí hradit přemrštěné přirážky (protože je přece drobný tvoreček, a tím pádem mu stačí méně). Když mu však kdosi unese těhotnou přítelkyni Helgu (rovněž trpaslici, kterých je mimochodem oproti příslušníkům opačného pohlaví téže rasy citelný nedostatek), neštítí se pro její záchranu kašlat na pravidla, přičemž si na pomoc kromě kumpána Amose přizve i špetku trpasličí magie.
Kdyby se všichni chovali tak, jak stanovují zákony, došlo by nejspíš k rozvratu civilizace. (citace ze stopy 24, 04:17)
Vyprávění se odehrává v er-formě přítomného času a střídají se perspektivy jednotlivých postav. Všechny tři ústřední linie spojuje nějaká osobní ztráta, a přestože spolu zdánlivě vůbec nesouvisí, nakonec dojde ke strhujícímu střetu. Posluchač tudíž může být z děje nejprve zmatený, ale stačí se nechat unášet na vlně akce, děsu i vtipu, však ono to posléze smysl dávat začne… Kapitoly jsou zpravidla kratší (stopáží průměrně kolem deseti až dvaceti minut), což spolu s obměnou pohledů hrdinů zabraňuje nudě a udržuje napětí.
Text má na svědomí veskrze zdatný pisatel s bohatou slovní zásobou a nezměrnou fantazií. Popisy prostředí navodí atmosféru, dialogy vyznívají přirozeně a jsou prošpikované hláškami. Průběh pátrání je nepředvídatelný, možná až moc. Navíc to, co se tváří jako hlavní případ, vyřeší náhoda, nikoliv um vyšetřovatelů. Rádoby detektivní zápletku provází nešvary, ale vzhledem k hlubšímu kontextu mají tyto zvraty a kličky své opodstatnění.
Se začleněním trpaslíků (neboli gnómů dle korektního označení) do společnosti se pojí mnoho legračních situací i závažných témat jako třeba rasismus. Gnómové kdysi přišli z lesa a údajně se jedná o křížence člověka a houby, oprostěte se tedy od představy trpaslíka jakožto vousatého, zavalitého bojovníka z hor a dolů. Tento koncept překvapivě funguje a působí uvěřitelně, jeho propracovanost oceníte zejména v příloze Manuál integrovaného gnóma. Dalšími nadpřirozenými tvory vystupujícími v příběhu jsou ghúlové, nemrtví mrchožrouti, jejichž existenci ale lidé ještě nehodlají vzít pořádně na zřetel. Magické principy snad ani nestojí za zmínku, sestávají z pouhého předříkání zaříkadel a dodržování přesných postupů rituálů z trpasličího grimoáru.
Hlavní postavy nelze vyloženě označit za protagonisty, protože mají spoustu záporných vlastností a jejich motivace není vždy ušlechtilá. Ze sympaťáka se může rázem vyklubat zloduch a ze zvrhlíka jen politováníhodný podivín. Různorodé charaktery s morální šedí zkrátka umí zaujmout a jejich osudy leckdy chytnou za srdíčko; vedlejší ženské role se naneštěstí tolik nepovedly, čpí z nich povrchnost a plochost.
„Každý v sobě nosí svou temnou stránku. Jde jen o to, jestli ji uhlídá.“ (citace ze stopy 21, 17:05)
Interpret Otakar Sovina si i přes místy ulítlé či nechutné pasáže zachovává vážnou tvář. Ačkoliv emocemi krapet šetří, jeho hlubší hlas se k ponurému dušičkovému období skvěle hodí – a stejně tak posluchače potěší i rozverně zlověstné hudební vsuvky.
Titul by se dal přirovnat k našemu trpaslíkovi: vleze se na hodně míst, ale doopravdy nikam nezapadá. Ve srovnání s ostatní urban fantasy budí dojem braku, mezi humorem je nadmíru černý a na horor zase příliš veselý. Mix žánrů každopádně přináší potenciál zalíbit se širokému spektru, nedoporučovala bych ho však nezletilým.
I zesnulí mají určité potřeby. Nechtějí být sami a touží po tom, aby na ně nikdo nezapomněl. (citace ze stopy 2, 21:54)
Petr Boček ve své tvorbě snoubí zálibu v hororu s láskou k historii. Když pomineme publikace pojednávající o chrudimském a lanškrounském regionu, má plodný autor na kontě nespočet povídek (zejména ve dvojici s Miloslavem Zubíkem, např. antologie Mrazivé příběhy, Výprodej nočních můr nebo Nápady šíleného pedagoga a jiné radosti), novelu Hrobořadí, romány Mísožravci a Hřbitov trpaslíků (vydáno u nakladatelství Golden dog, 2021 – recenze), v neposlední řadě si pak vyzkoušel práci editora v básnické sbírce Umrlčí věnec.
Subjektivní názor: Knihu hodnotím jako originální šílenost, která sice zabaví na pár chvil, ale v paměti zůstane ještě dlouho poté. Postavy mě bohužel tolik neoslovily, některé zvraty podle mě znehodnotily předchozí dění a konec odmítám považovat za šťastný. Navzdory tomu jsem se většinu času bavila, nejvíce oceňuji nápad a sloh.
Závěrečné hodnocení: 70 %
Anotace:
Co svede dohromady trpaslíka, kterému unesli přítelkyni, odborníka na hřbitovy a pohřbívání, sužovaného despotickou matkou, a zoufalého otce, jemuž někdo z hrobu ukradl tělo zavražděné dcery? Jakou roli v tom všem hraje mystický Lovec, ghúlové a trpasličí magie? Mohou mrtví zpívat „Holka modrooká“? Kdo je „vrahem andílků“? To vše se dočtete v černohumorně laděném horrorovém románu Hřbitov trpaslíků.
Vydavatelství: Čti mi!
Interpret: Otakar Sovina
Rok vydání: 2022
Žánr: fantasy, horor, humor
Délka: 5h 50m
Formát: mp3
Komentáře
Okomentovat