Dokud se zpívá, ještě se neumřelo
„Jenže pak zabil draka. Písně o jeho Dvanáctce najednou zněly na každém rohu v mém městě. Jeho hrdinný Cuchenan se stal přes noc skoro bohem, lidé ho začali obdivovat, šeptat jeho jméno, bát se ho. Delava se začala sjednocovat, najednou zesílila, zbohatla. A něco takového nemohu připustit.“ (str. 418)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.
Chci zakoupit tento titul!
Město Dussu se ještě ani nestačilo vzpamatovat z nedávných úkladů zrádného prince Simírana – a už musí čelit dalším trablům. Bojovník Dvanáctky Cuchenan a jeho družina, před časem vyslaní vyřešit hrozbu divoženek, se totiž stále nevrátili! A stopy, které za doprovodu barda Minangara nachází záchranný oddíl, neznačí nic dobrého. Lesem se line tajemný ženský zpěv, jenž slibuje možné i nemožné a vábí poutníky do svých osidel. Dokáže největší kurevník v Delavě odolat tak lákavým svodům a osvobodit věrného přítele ze zajetí královny víl?
Mezitím se Simíran připlazí jako zbitý pes k prahu své paničky. Jeho plán podrobit si Dussu skrze sňatek s princeznou Yasamin nevyšel. Zaslepen touhou po moci, zadostiučinění a získání právoplatného dědictví se stává pouhou figurkou ve hře vládkyně sousední země, která spatřila příležitost naplnit vlastní ambice. Intriky sice selhaly, ale existuje daleko přímější cesta… Cesta války.
„Viděl jsem vítězství, v němž se skrývá prohra.“ (str. 265)
Vyprávění se odehrává v er-formě minulého času, kdy se napříč kapitolou střídají pasáže s perspektivami mnoha postav: hlavních i vedlejších, hrdinů i zloduchů. Ač poměrně dlouhé kapitoly budí dojem povídek, po dějové stránce jsou nekompromisně provázány. Chlopně svazku doplňuje jednoduchá, avšak přehledná a užitečná mapka.
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
Z hlediska slohu máme před sebou vyzrálé dílo, neuvěřitelně čtivé, plynulé a dynamické. Krásné jazykové obraty se mísí s všelikými slovními hříčkami i syrovými popisy a temnou atmosférou. Nejednou také autorka obnažuje své básnické střevo. Mimo jiné hojně využívá situačního humoru a neštítí se ani prvků hororu (viz část s divoženkami).
Vládni se mnou po mém boku,beze smrti, beze soků.Zahrnu tě svými dary,avšak zradíš-li mě – vari!Do tvé země neklid vkročí,přes hory a přes úbočí,města, pole, vsi i skalky,okusí zmar kruté války.(str. 113)
Merglová přichází s naprosto epickým, věrohodným a do detailu promyšleným průběhem bitev, přičemž se očividně řídí mottem z vlastní knihy: „Naděje není strategie.“ A i když vše zdánlivě směřuje k předvídatelnému klišé ve stylu legendární Bitvy o Helmův žleb (Pán prstenů: Dvě věže), skutečný výsledek nepochybně překvapí.
K námětu se samozřejmě vážou i těžká témata spojená s válkou… Strach ze smrti, starost o blízké, otázka vlastenectví, loajality a morality. Hrdinové, jimž doteď nebylo zatěžko pozvednout meč proti nebezpečným stvůrám či zlotřilým lapkům, čelí tíze vědomí, že bojují proti obyčejným mužům, kteří pouze plní rozkazy své roztahovačné panovnice.
Postavy chrabrého Cuchenena a zpěváčka Minangara jsou tahounem celé trilogie – vývoj přátelství mezi oběma muži i jejich osobní růst opravdu stojí za to sledovat. Přestože dostali do vínku solidní plot-armor (tzn. coby protagonisté nemohou pro potřeby děje nezvratně zemřít), osud se s nimi rozhodně nemazlí. Bard nečekaně překonává vrozenou zbabělost, jen aby záhy ztratil to nejcennější. Cu se zase zmítá mezi přísahou pánu Raíkovi a manželstvím „natajňačku“ s Raíkovou dcerou Yasamin. Linka prince Simírana oproti tomu zachycuje proměnu z poraženého užitečného ňoumy v nelítostného soupeře, který hrdinům ještě pořádně zatopí…
„Každou chvíli se objeví nějaké proroctví, nějaká věštba, která nad námi visí a my jí věnujeme až moc času a myšlenek – stvoření v lese, přadleny osudů, Merion a jeho bláznivé vize… Ale začala válka kvůli tomu, že jsi v lese odbočil na špatnou cestu, nebo kvůli tomu, že jsem se já postavil královně víl? Stejně tak dobrý důvod by bylo, že se nějaký prosťáček u hranic vymočil u špatného stromu nebo že někdo vypustil pšouk do větru. Války začínají mocní lidé, aby bojovali s těmi, od nichž chtějí něco získat. A proroctví jsou jen šidítka, aby se bezmocní cítili pod psa.“ (str. 344)
Hořkosladký závěr s příslibem budoucích dobrodružství můžeme s klidným svědomím považovat za více než uspokojivý. Pro čtenáře předchozího dílu jde navíc kvůli otevřenému konci Písně severu takřka o nutnost. Celou sérii by si neměl nechat ujít žádný milovník hrdinské fantasy.
Michaela Merglová odstartovala svou literární dráhu coby úspěšná povídkářka a v roce 2019 se jejím knižním debutem stala právě Píseň oceli, první díl stejnojmenné série v žánru fantasy meče a magie. Následovalo temné fantasy z prostředí městských zlodějíčků s názvem Prokletá pevnost, načež jsme se opět vrátili do Delavy skrze Píseň severu. Všechny tři zmíněné tituly rovněž vyšly v audio podobě ve spolupráci nakladatelství Epocha s Audiotékou a autorka také pilně přispívá do nejrůznějších antologií (z těch novějších např. Zákon genu, Krásky a vetřelci, Lockdown, Legendy CONiáše či Ve jménu Brožova!).
Subjektivní dojem: Jestliže mě první díl bavil a druhý napínal, tak třetímu se podařil naprostý emoční masakr. Cítila jsem se podobně jako při četbě o Tanci draků (oddíl o občanské válce rodu Targaryenů z fiktivní kroniky Oheň a krev), kdy jsem si říkala, že: „Aby tohle dobře dopadlo, bude muset umřít fakt hodně lidí.“ Možná se v textu objevila nějaká dějová vata, ale dle mého názoru měl význam i sebepřihlouplejší dialog. Co mi však trochu vadilo, byla leckdy až přehnaná krutost autorky – jako by se přímo vyžívala v týrání postav a po večerech namísto deci vína upíjela slzy svých fanoušků (vtip… alespoň doufám).
Závěrečné hodnocení: 89 %
Anotace:
Válka přichází k hranicím Delavy. Nepřátelé pochodují zemí, plení a pálí, co jim přijde do cesty, a město Dussu může zachránit jen opravdový hrdina z písní, drakobijce Cuchenan. Jenže ten není k nalezení. Lesem, kde zmizel, se ozývají písně divoženek, koruny stromů mlčí a ve vzduchu páchne smrt. K tomu, aby zjistil, co se stalo, bude muset bard Minangar vystrčit hlavu zpod ženských sukní a udělat to, co nikdy předtím – vzít místo harfy do ruky meč. Nebo alespoň pěstní dýku… Fantasy dobrodružství vrcholí. Vydejte se do světa, kde praskají štíty i dámské živůtky a krev teče tak snadno jako víno!
Nakladatelství: Epocha
Série: Píseň oceli (3.)
Rok vydání: 2022
Žánr: fantasy meče a magie
Počet stran: 656
Vazba: brožovaná s chlopněmi
Komentáře
Okomentovat