Recenze: SRDCEM MOJÍ BABIČKY (Barbora Linke)

 Baletka Ester a nepřízeň osudu

Po pár minutách a poslední otočce jsem uctěna bouřlivým potleskem. Je to moje chvilka slávy, kterou si náležitě užívám. (str. 85) 

Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.

Chci zakoupit tento titul!

Srdcem mojí babičky, jak již naznačuje anotace, je volným pokračováním počinu Jménem mojí sestry. K pochopení všech prvků a příběhových detailů je nutné první díl znát přinejmenším obsahově. 

Titul je rozdělen na dvě časové linie, stejně jako tomu bylo i minule. Přítomnost je opět vedena jen okrajově, stále v ní vystupuje vnučka Kamila, ale už se objevuje v patrně větší míře. Autorka se snažila krapet obě linky na sebe napojit a ucelit. Těžiště příběhu je ovšem opět usazeno v uplynulých letech (1941-1945) v Přerově.

Rodinu Gregorových už známe z dřívějška, v centru jejího dění jsme pozorovali zdravotní sestru Soňu, která skrz ich-formu podávala svědectví o osudech své rodiny, jež se snažila předválečnou dobu přečkat bez větších ztrát a traumat. 

Při šlapání do kopce namáhám nejen nohy, nýbrž i mozkové závity. Pokud správně počítám, Toníček mě poctil svou přítomností naposledy před dvěma dny. Strávil se mnou noc, posnídal s babičkou a doktorem Karáskem, který přišel na pravidelnou úterní kontrolu, a šel si po svých. Hrom do něho. (str. 132)

Tentokrát se ale pozornost přesouvá k Ester, dvojčeti Soni, které miluje tanec a obětovala pro kariéru i svou rodinu, jež s ní přerušila styky jako projev nesouhlasu s jejím profesním rozhodnutím. Po zranění znemožňující dále provozovat balet jí hrozí totální nasazení, jemuž se chce za každou cenu vyhnout, aby se mohla postarat o svou starou babičku, u níž po odchodu z domova našla útočiště a bezpečný přístav. 

Celý život žila tak trochu ve stínu své sestry, která byla jako vzorná dcera protežována. Z Ester vyrostla nenápadná žena bojující se svými vnitřními démony. Když je ale potřeba, dokáže se osudu vzepřít s veškerou silou a převzít otěže nad nadcházejícími událostmi. Její největší vnitřní zápas není spojen se samotnou válkou, která ji vzala mnohé, ale s rodinnými problémy. Celou dobu ji trápily špatné vztahy, jež měla se svými rodiči. Jediná, kdo s ní udržoval kontakt, byla právě Soňa.

Kromě dvou výše zmíněných časových os je obsah rozkouskován ještě na tři pasáže opatřené časovým údajem, tudíž je velmi snadné pohybovat se v kompozici a orientovat se v historickém kontextu, který do dění pozvolna vplouvá, nejvíce ve druhé polovině. První z nich popisuje ještě celkem klidné měsíce strávené v Přerově, kdy Ester poznává kouzlo lásky. Druhá část je zasažena heydrichiádou a nebezpečí číhá na každém rohu na všechny obyvatele. A konečně třetí úsek, v němž se Ester ocitá v úplném nasazení, odjíždí do Německa a zažívá tam největší válečné hrůzy.

Pisatelka se více než na dobové zhýralosti a nelidské skutky zaměřila na životy civilních obyvatel v podobě nedostatku přídělových lístků a potravin nebo domovní prohlídky a udávání mezi sousedy. Největší takovou výrazovou scénou je v závěru bombardování Drážďan, které je vykresleno na základně vzpomínek pamětníků a její babičky.

V minulém výtvoru si o něco více vyhrála s každodenními dobovými detaily. Jelikož se příběh odehrával v Praze, nechyběly zmínky o salonu Hany Podolské, o slavném obchodu Baťa, či o návštěvách kina, v tomto případě tyto na první pohled nevýrazné prvky chyběly. Přesto se jí podařilo uspokojivě vylíčit atmosféru a náladu v protektorátu.

Zadařilo se také nenásilnou formou posunout na vyšší úroveň stylistiku i způsob vyjadřování v pásmech vypravěče i postav. Dialogy jsou stavěny na přirozenosti, slovní zásoba také působí reálnějším dojmem. Určitě je v této sekvenci znát jistá vyzrálost, která v předchozím titulu ještě chyběla. Občasné výroky stále spadají do patosu, ale stává se tak minimálně.

Gradace i kompozice jsou vystaveny na silném podstavci, který pevně drží příběh v rovině. Napětí se drží kapitol po celou dobu a na konci naopak přidává na tempu.

Dny se v Drážďanech mění v týdny a týdny zase v měsíce. Během té doby se jakž takž sžívám s novou situací. Nic moc se vlastně neděje, každý den má svůj přísně stanovený režim: vstávání, umývárna, jídelna, továrna, jídelna, umývárna, spánek. (str. 229)

Konec knihy je v epilogu naznačen tak rafinovaně, že vábí k dalšímu pokračování. Nalákat čtenáře se podařilo také povedenou knižní obálkou, která je stylizována do grafické podoby s předchozím svazkem. Dílo se bude určitě líbit všem milovníkům historických románů, kteří úplně nebazírují na dobových podrobnostech, ale jsou zaměřeni spíše na vývoj klíčových postav.

Babora Linke se narodila v Přerově, poté vystudovala Dopravní fakultu Jana Pernera v Pardubicích. Po studiu hodně cestovala a kotvu zapustila v Drážďanech, kde žije od roku 2010 s manželem a nyní i dcerou. Náplň života jí přináší psaní historických příběhů a výroba šperků. Prvotina Jménem mojí sestry byla čtenářsky úspěšná, vydalo ji nakladatelství Motto v roce 2021.

Mně osobně se více líbilo Jménem mojí sestry, Soňa mi přišla více psychologicky propracovaná a její charakter byl výraznější. Pokud se podívám ale na uměleckou stránku, spisovatelce se podařilo posunout úroveň kvality textu výš.

Závěrečné hodnocení: 80 %

Anotace:

Volné pokračování historického románu Jménem mojí sestry

Ztráta baletní kariéry a přerušení kontaktů s rodinou u Ester vyústí v celkový nezájem o vlastní zdraví i dění v protektorátě. K soukromým tragédiím se brzo přidává i hrozba totálního nasazení. Ester by udělala cokoli, aby se mu vyhnula – dokonce by si vzala i úplně cizího muže. Co na to mladý partyzán Tonda? A jaké tajemství skrývají deníky Židovky Julie, které Ester dostane do opatrování? Pod tlakem okolností je mladá žena nucena hrát vabank o svou existenci, lásku a štěstí.

Nakladatelství: Motto

Rok vydání: 2022
Žánr: historický román
Počet stran: 272
Vazba: pevná s přebalem