V hlavní roli (vnitřní) válka a dvojčata
Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.
Barbora Linke se narodila v Přerově a vystudovala Dopravní fakultu Jana Pernera v Pardubicích. Procestovala celý svět, až zakotvila v Drážďanech, kde žije od roku 2010. S manželem před časem založila spediční firmu, ale radost do života jí přináší psaní historických příběhů a svůj čas věnuje také umělecké činnosti, konkrétně výrobě šperků. Do vydání svého debutu s názvem Jménem mojí sestry psala do šuplíku.
Počin je rozdělen na dvě dějové linie. První z nich je zasazena v přítomnosti a najdeme ji poskrovnu pouze na začátku a na konci. Je to takové seznámení čtenářů s motivem rodinné záhady, a aby se neřeklo, je v této rovině též zakončen. Do dějství ale skoro nezasahuje a neuškodilo by buď detailnější popis úseku nynější doby, nebo jeho úplné vynechání. Vypravování je zpočátku zahájeno Kamilou, jež objeví při úklidu neznámou fotografii. Na základě toho zjistí, že její babička měla dvojče a sled událostí se tímto nálezem rozvíří a nejde zastavit. Poté se už všechno ponoří zpátky do uplynulých roků.
Ve středu dění figuruje příběh, jenž zapustil kořeny v minulosti, konkrétně nás přemístí do konce 30. let a na začátek 40. Nezavede nás do žádného koncentračního tábora, ale do nitra jedné pražské rodiny Gregorových, snažící se těžké epochy zvládnout bez újmy. Jedná se vlastně o retrospektivní vyprávění v ich-formě vyplývající z první kapitoly, jež je ze současnosti. Dozvídáme se, proč je vůbec nepříznivý osud příbuzenstva potřeba zachovat dalším generacím a jaké rodinné tajemství se klube na povrch.
Nikdo není schopen zastavit běh osudu, který je nám říšským protektorem Neurathem přisouzen. Pročež se 17. listopadu 1939 zvednou stavidla agresivity. Vzbudí mě tatínkův vzrušený hlas za dveřmi obývacího pokoje. Mrknu na budík. Deset hodin dopoledne. Trošku jsem si přispala, ale co už. Přehodím přes sebe župan a vyběhnu na chodbu. (str. 147)
Kromě dvou již zmíněných časových os je titul rozčleněn na čtyři segmenty a ty pak ještě na kapitoly kratšího rázu. Jednotlivé úseky se odehrávají v určitém období, nejčastěji během několika měsíců, maximálně kolem jednoho roku. Každá ze čtyř částí je zaměřena na trochu jiný typ situací. V první je středobodem rodina, druhá představuje začátek války, třetí se věnuje odboji a čtvrtá je konečným rozuzlením.
Jazyk je hlavně ze začátku kostrbatý. V tomto ohledu je znatelné, že se jedná o knižní prvotinu. Autorce značnou chvíli trvalo, než se rozepsala a začaly dialogy mezi postavami působit přirozenějším dojmem. Byla volena slova, která by v reálné rozmluvě málokdo použil, zejména větší míra citoslovcí. Celkově stylistická začátečnická nerozvážnost působí občas jako patos. Často v pásmu postav využívá zdrobnělin a archaických pojmů, jako například lulka (str. 91), a můžeme sem tam narazit rovněž na vulgarity. Většinu zastaralých výrazů nějakým způsobem dále vysvětluje, což je výhoda pro čtenáře, kteří se nemusí zdržovat vyhledáváním významů použitých slov ve slovníku.
Pisatelka si velmi zdařile pohrála s historickým kontextem. Důraz není kladen na emigraci, na nucené práce, věznění a vyšetřování gestapem, ale zaměřila se na souvislosti dotýkajících se i obyčejných lidí, režimem nepronásledovaných, jako jsou příděly potravinových lístků, nedostatek jídla, udávání a tak dále… Neopomněla zároveň trochu připomenout tehdejší kulturu a zmiňuje například Baťu a jeho populární výrobu bot nebo proslulý salon Hany Podolské. Podařilo se díky těmto zdánlivě nevinným detailů lépe zachytit atmosféru dané doby.
Ester si sedne na okraj obruby a mě stáhne s sebou. V zápalu znovu nabyté důvěrnosti ani jedna nedbáme na to, kde jsme a že bychom tu rozhodně neměly být. Ne v tuhle pokročilou večerní hodinu. „Ale to není všechno, co tě trápí,“ hádá Ester, ta hlavička.
„Hm. Často mluvím nepravdu, jsem neupřímná, především sama k sobě, a příležitostně kradu sedativa pro dědečka.“ (str. 206)
Jako hlavní postavy můžeme označit Soňu a Ester, dvojčata, kolem kterých se rozvíří osud. Ester je umělecky založená, ráda tančí a za svým snem se nebojí obětovat ani rodinnou pohodu. Je trošku naivní a díky tancování odtržená od reality, nejvíce prostoru je jí věnováno v první třetině knihy, postupně se její osobnost stahuje do ústraní. Soňa oproti ní více tíhne k domovu, k rodičům. Čím méně se píše o Ester, tím více je představována Soňa. Má více průbojnou povahu, proslula drzostí a rázností. Ráda pomáhá lidem, což se odráží i na jejím zaměstnání zdravotní sestry.
Ostatní vedlejší postavy jsou představeny jen do té míry, jak velkou hrají v křižovatkách osudu roli. Jejich charakteristika je objasněna jen v základních bodech, přesto nejsou úplně ploché. Nejvíc pozornosti Gregorovým jako celku je dopřáno hlavně ze začátku, než se dostane do popředí Soňa.
Zajímavým elementem je použití němčiny, jež jenom dokresluje protektorátní každodennost. Soňa německy neumí a pokud jsou vedeny dialogy v tomto jazyce, nejsou nijak přeloženy. Čtenář tedy stejně jako hlavní hrdinka neví, o co se jedná, o čem se hovoří, a může o povaze rozpravy usuzovat pouze z kontextu. Soňa se několikrát setká během svého života s německým inspektorem SS Hoffmannem. Jejich konverzace je většinou nedokonalá, jelikož on neumí česky (pouze pár slov), ona zas německy. Pro nevyzrazení děje nebudeme uvádět povahu jejich vztahu. Ale právě v jejich rozhovorech je germánský jazyk používán nejčastěji.
Ačkoliv anotace slibuje romantický vývoj první zakázané lásky, ve skutečnosti je v knize zmínka o partnerské dvojici jen minimálně, pouze ve vybraných kapitolách, navíc nejdříve je to jenom platonické vzplanutí. Na druhou stranu milostná stránka není sentimentální, působí přirozeně a uvěřitelně. Chemie mezi potencionálním párem je hmatatelná od prvních okamžiků. V celém textu je usazena jen jako vedlejší záležitost, jež nemá, hlavně na začátku, vliv na sled událostí. Na konci se konečně i této rovině dostane rozřešení. Pokud je tento prvek zmíněn už v anotaci, určitě by chtělo více rozvést detaily. Okolnosti vzniku jsou demontovány podrobně, zaostává spíš zbytek.
Celý příběh plyne hladce, kompozice je vytvořená s gradací a zápletky jsou rozvrstveny tak, aby nebylo ve fabuli nudné místo. Tvůrkyně se snažila skrz dějovou linku do publikace vtlačit co nejvíce dobové problematiky, až jí bylo v textu přehlceno a nedostalo se jí v některých případech očekávaného rozřešení. Některé momenty natěsněné blízko k sobě si navzájem ubírají pozornost. Poněkud větším minusem je konec, který je moc urychlený a vyžadoval by si pro hlubší vysvětlení pár kapitol navíc. Spisovatelka bohužel v zakončení nesáhla do hloubky problematiky.
Jménem mojí sestry má v sobě kouzlo, které mě i přes výtky nutilo číst dál a dál. Autorka nechala poctivě zakořenit pilíř postavený na historii do kontextu celého příběhu a s touto složkou si poradila velmi dobře. Nejhůř jsem se popasovala se zmíněným stylem, který byl opravdu ještě ve fázi neohrabanosti. Finální dojem ze spisu ale není vůbec špatný, naopak jsem byla mile překvapena.
Závěrečné hodnocení: 77 %
Kamila při úklidu babiččina bytu objeví fotografii odhalující tajemství – babička měla sestru dvojče. Dvojčata Ester a Soňa dospívají v protektorátní Praze. Zatímco Ester sní o tom, že se stane slavnou primabalerínou, Soňa vidí své poslání jako zdravotní sestra. Krátce před válkou jejich vřelý vztah ochladne. Ester i přes nesouhlas rodiny přijímá angažmá v plzeňském divadle a Soňa prožívá první lásky. Ovšem ta osudová nosí německou uniformu.
Žánr: historický román
Počet stran: 328
Vazba: pevná s přebalem
Komentáře
Okomentovat