Dům pod náměstím ve středu dění
My domy žijeme déle než lidé, někdy i o stovky let. V tom se lišíme, ale v něčem se vám lidem zase podobáme. Stejně jako vy ani my si nepamatujeme chvíli, kdy jsme se octly na světě, ani co bylo před námi. (str. 7)
Dům pod náměstím patří k dílům, zaměřujícím se na mapování lidských osudů, které se pozvolna proplétají s historickými událostmi. Pisatelka z poněkud fádního tématu, jež se objevuje v literatuře hojně, dokázala z jiskry vykřesat neobyčejný zážitek. V první řadě ze stínu vystupuje odlišnou perspektivou.
V tomto případě je příběh vyprávěn z pohledu domu. Do jisté míry je personifikován, jsou mu přiděleny v citové oblasti lidské vlastnosti, možnost vyjádřit myšlenky a těžiště textu je usazeno do jeho vnitřních prostor. Vše začíná v roce 1695 zmínkou o stavbě, o první majitelce Marii Alžbětě Jeníkové a končí téměř v přítomnosti v době covidové epidemie.
Majestátně stojí na hlavní ulici v jednom malém městě na Vysočině (přezdívaném Brambora City), kousek pod náměstím, jak naznačuje už samotný název. Markéta Hejkalová sáhla pro předlohu do reálií a zaměřila se na skutečný konkrétní dům v Havlíčkově Brodě. V současné době funguje jako kavárna.
Až do 20. století se v něm obyvatelé hodně střídali a prolétli dočasným bydlištěm rychlostí blesku. Recipienti nemají šanci navázat s postavami nějakou užší vazbu, polemizovat nad jejich životy, pochopit chod myšlenek, protože je záhy nahrazují jiní protagonisté. Vše probíhá hrozně zhuštěně a čtenářsky může schéma působit chaoticky. Vylíčit nějakých čtyři sta let dějinné scenerie na dvě stě padesáti stranách totiž není moc proveditelné.
Spisovatelčiným záměrem však zřejmě bylo zmapovat a vylíčit dějiny domu, rozebrat, co se odehrávalo za jeho stěnami a analýza nějakého lidského nitra ustoupila prostě do ústraní. Zároveň znázorňuje jakousi nedobytnost, sílu a pevnost. Kontrast oproti stabilitě nemovitosti symbolizují jedinci, kteří se v ní usídlí a po čase se stěhují pryč nebo umírají. Jejich existenci nepříjemně ovlivňuje vnější historický kontext. Ten je tu většinou jen naznačen v pozadí, i tak ale prosakuje v důležitých etapách (např. znárodňování) na povrch. Lidé odcházejí, zatímco dům zůstává konzistentní v základech.
My staré domy skrýváme tajné komůrky. Ta moje je ve skladech. U Vlkovských se vypráví, že v ní kdysi byl karcer pro neposlušné mnichy, ale není to pravda, žádného mnicha tam nikdy nezavřeli. (str. 68)
Trochu se jednotlivé epochy přibržďují s příchodem Jana Veselého, který s rodinou provozuje dílnu na výrobu ponožek. Plnou pozornost dostává ale až příběh Josefa Vlkovského v roce 1925, který si v domě otevřel potraviny a vzniká tak oblíbený krám U Vlků. Od této chvíle je frekvence spádu krapet potlačena a více prostoru k vyjadřování získávají také jiné podněty.
Jak už bylo zmíněno, domem projde velké množství obyvatel, návštěv i rodin. Předkové ho předávají dalším generacím, odkazují svým potomkům, kupují a prodávají, ale zároveň se stále jednotlivé životy majitelů prolínají, nabalují se na sebe a tvoří takovou spleteninu, jež se podaří rozuzlovat až na konci.
Jazyková stránka je propracovaná, bohatá slovní zásoba a kvalita vyjadřování vytváří úctyhodnou stylistiku. Autorka zbrojí různými způsoby proti patosu a víceméně se jí to celou dobu daří. Je v každé větě znát, že je vzdělaná žena a své znalosti dokáže aplikovat v textu.
Charaktery nejsou úplně ploché, jak se možná může na první pohled zdát. Postavy mají nějakou minulost, vizi v budoucnost a téměř vždy se musejí psychicky vypořádat se zapeklitou rodinnou křivdou, která jim prostě nedá spát. Pravda jim je mnohdy úmyslně zamlčována či upírána a její odtajnění a konfrontace s následky bývá zraňující a často zcela zásadní pro příští životní periodu. Vyjma přespříliš mnohovrstevné pospolitosti vztahů, ve kterých se v závěru nešlo moc dobře vyznat a lehce mohlo dojít k záměně jmen či komplikovaných příbuzenských vazeb, je knížka nadmíru čtivá a vytvořená s jedinečnou nápaditostí.
Zhruba ve dvou třetinách se mění úhel pohledu vypravěče. Již není na děj pohlíženo okem domu, ale ich-formu přebírá vysokoškolačka Anežka Knopová. Od té doby, co vstoupí do vypravování, plyne vše lehce, svěžeji, ale ne moc rychle. Ačkoliv se změna může zdát na první pohled nelogická, autorka tímto krokem dala jasně najevo, že dochází k přechodu působiště a kolotoč osudů hnízdí jinde. Ostatně tendence byla patrná již kolem poloviny, kdy se postavy od domu čím dál více distancují. Anežka symbolizuje uzavření kapitoly a příslib nových začátků.
Když v roce 1887 vzal za mou kliku Jan Veselý, nenapadlo mě hned, že šedivé časy končí. Jan Veselý bydlel v sousedním domě, číslo popisné 154. (str. 24)
Knihu je možné doporučit všem milovníkům náročnější literatury. Zejména pak těm, kterým nevadí obměňování značného množství klíčových hrdinů, což je pro publikaci koncipovanou do tak rozvleklého časového údobí důležitý aspekt. V některých situacích je nutné vnímat pozorně každé slovo. Hlavně ze začátku, kdy rychle plynou roky.
Toto obdivuhodné dílo vznikalo pod rukou spisovatelky a překladatelky finské literatury Markéty Hejkalové, která mimo jiné pracovala jako konzulka na českém velvyslanectví v Helsinkách a byla členkou světového výboru PEN klubu. Žije v Havlíčkově Brodě, kde každoročně pořádá známý Podzimní knižní veletrh. Napsala řadu svazků, jež byly přeloženy do několika světových jazyků. Na projektu jsme z její tvorby recenzovali například tituly Měj mě rád/a nebo Rudé paprsky severního slunce.
Mě zaujala už jen anotací, slibovala jsem si od ní něco úplně jiného, než jsem dosud četla a na co jsem byla ve fikčním světě zvyklá. A vlastně jsem byla spokojená s originálním námětem. Trochu mě mrzí, že se tvůrkyně nechala stáhnout covidovou vlnou a zapracovala virus do svého díla. Již jsem narazila na několik publikací, kde se dané téma otevírá a vždycky to pro mě bylo rušivé.
Závěrečné hodnocení: 79 %
Román o pomíjivosti času a neměnnosti lidských životů.
Starý dům na hlavní ulici kousek pod náměstím v malém městě na Vysočině jako by měl svou vlastní paměť. Osudy jeho obyvatel se do jeho stěn zapisovaly od roku 1695 a dům má co vyprávět. A tak vypráví. Především o konci devatenáctého století, kdy v něm začala fungovat pletařská dílna, z níž později vznikla velká a dodnes fungující továrna. O odvážném mladém muži Josefu Vlkovském, který si zde roku 1925 otevřel obchod s potravinami. O prudkém vzestupu živnosti, otevření velkoobchodu, ale i o válečných omezeních, rodinné tragédii, znárodnění a konfiskaci majetku. Dům vypráví svůj vlastní příběh, prolínající se s tragickým osudem ředitele textilní továrny Knopa, a pokračuje přes nové začátky a změny v devadesátých letech až do současnosti. Čas plyne, dům s obchodem „U Vlků“ zůstává. Skrze studentku Anežku si pak současnost podá na usmířenou ruku s minulostí.
Markéta Hejkalová na pozadí vyprávění o historii jednoho domu postupně odkrývá silné osudy obyvatel kraje uprostřed naší země.
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2022
Žánr: historický román
Počet stran: 256
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat